Vzpomínka na pana docenta

Jak říká klasik, čili já, a jak už jsem minimálně jednou uvedl, není překvapivé, když jeden autor inspiruje druhého. Někdy i následně inspiruje druhý třetího, o tom když tak až někdy jindy.

K dnešní vzpomínce mě inspiroval – Honza Pražák promine – Honza Pražák. Vracím se tak do minulého tisíciletí k panu docentovi K., který byl mimo jiné i vedoucím katedry, již jsem navštěvoval.
Je o mně všeobecně známo, že mezi mé oblíbené herce patří Pierre Richard; jeden z jeho filmů nese v češtině název Roztržitý – a domnívám se, že pan docent K., jemuž je dnešní vzpomínka věnována, se jím v lecčems inspiroval.
První vzpomínka se jeho roztržitosti netýká. Týká se zkoušky. Zkouška je v životě vysokoškolského studenta událost, která se odehrává v den násedující po noci, během níž se student snažil nacpat si do hlavy učivo celého předchozího semestru.
Tenkrát se nás ke zkoušce sešlo devět. A shodou okolností v devět hodin ráno měl pan docent začít zkoušet. Sám jsem si nebyl moc jistý úrovní svých znalostí a bledé tváře a roztřesené pohyby mých kolegů dávaly najevo, že na tom nejsou ani o zlomek poznání lépe.
Pan docent přišel ve výtečné náladě s širokorozchodným úsměvem okolo tři čtvrtě na deset, zapadl do své kanceláře a poté, co se občerstvil dopolední kávou, vyšel na chodbu, prohlédl si naši skupinu zoufalců a prohlásil, že první může jít.
Nastala taková ta trapná chvíle, kdy se jeden kouká na druhého, druhý na třetího a každý na každého a vysílají si navzájem němé vzkazy „běž ty,“ „ne, ty běž.“
Nakonec jsem se jako první statečný projevil já. Zvedl jsem své tělo, odkráčel za panem docentem a za necelých patnáct minut jsem opouštěl jeho kancelář s vítězoslavným úsměvem a známkou v indexu, která byla, pokud si dobře vzpomínám, o jeden až dva stupně lepší než známka, na kterou jsem se cítil.
Má dobrá nálada a radost probudila v ostatních nemístný optimismus.
Do kanceláře pana docenta vkráčel druhý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel třetí z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel čtvrtý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel pátý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel šestý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel sedmý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel osmý z nás. O chvíli později vyšel ven a zaraženě si prohlížel špičky svých bot.
Do kanceláře pana docenta vkráčel devátý z nás. O dost dlouho později vyšel ven a radostně mával indexem nad hlavou.
Z toho, co jsem napsal, je jasné, že zkouškou u pana docenta K. prošel první i poslední.

Nyní se vrátím k prvnímu setkání s panem docentem. Bylo to na začátku prvního semestru. Sešli jsme se v příslušné posluchárně plni napjatého očekávání.
Pan docent se přiřítil necelých deset minut po začátku přednášky. Přes rameno si nesl brašnu, která dotvářela spíš dojem řemeslníka než akademického pracovníka. Nic neřekl, brašnu shodil na stůl, vzal do ruky křídu a beze slova začal na tabuli psát něco, čemu nikdo z nás nerozuměl.
Koukali jsme na sebe zaraženi jako větry novorozence. Nicméně po určité chvíli jsme vytáhli své bloky a jali se zapisovat si poznámky.
V jednu chvíli pan docent přestal psát, otočil se na nás a s výrazem v obličeji, který říkal „Proboha, kde jsem se to ocitl?,“ se nejistým hlasem zeptal:
„Vy jste který ročník?“
„První,“ ozvalo se.
„A co máte za předmět?“ zněla další nejistá otázka pana docenta.
Řekli jsme mu to.
Pan docent se zatvářil ještě zmateněji, něco si pro sebe zamumlal, pak vzal houbu, celou popsanou tabuli smazal a začal výklad o něčem úplně jiném, co ale odpovídalo tomu, co jsme se měli dovědět.

Co se týká obsahu učiva, byl pan docent studnicí moudrosti. Když doučoval dceru jednoho svého kolegy, předvedl tříhodinový rétorický koncert, po němž dotyčná, která žila v domnění, že lineární algebra a věci s ní související jsou pojmy z cizího vesmíru, odcházela jako téměř geniální matematička. Roztržitost pana docenta patřila k běžným životním situacím, jako například, když měl pod sakem místo košile svrchní část pyžama. Nebo když jednomu mému spolužákovi, kterého mohu, přestože se tak jmenoval, označovat jménem Pavel, tvrdil, že není tím, kým je.
Nějak během jedné přednášky si spolužáka Pavla všiml, chvíli si jej zálibně prohlížel a pak se zeptal:
„Vy sem chodíte? Jak se jmenujete?“
Upozornění: Vzhledem k tomu, že někeří účastníci a svědkové těchto událostí dosud žijí, jsou jejich příjmení změněna, což nic nemění na absolutní pravdivosti tohoto vyprávění.
„Herman,“ řekl spolužák Pavel.
Upozornění: Ve skutečnosti řekl své pravé příjmení. Hermanem je pouze v tomto článku.
„To není možné,“ kontroval pan docent, „vy nemůžete být Herman, protože Herman je taková známá tvář.“
A ani poté, co viděl spolužákův index a ověřil si podobnost jeho podoby s podobou na fotografii, mu ještě několik týdnů nevěřl.

Jindy během přednášky, kdy velmi zajímavě vykládal a chodil přitom po místnosti jako pan Svátek, který při diktování musel chodit, se pan docent v jednom místě zastavil, přerušil chůzi i tok svých myšlenek a naprosto bez jakékoli zjevné příčiny řekl: „Hů, hů, hů, tady je docela dobrá akustika, hů, hů, hů,“ načež se vrátil k původnímu tématu a vesele pokračoval. O něco později se v jiném místě zastavil, opět přerušil chůzi i tok svých myšlenek a opět bez jakékoli zjevné příčiny řekl: „Hů, hů, hů, tak tady taková dobrá akustika není, hů, hů, hů, no škoda, co se dá dělat,“ načež se opět vrátil k výkladu a bez mrknutí oka v něm pokračoval.

Při jiné zkoušce jsme dorazili dva. Já a můj tehdejší výborný kamarád, kterého mohu, přestože se tak jmenuje, uvádět pod jménem Václav. Pan docent nás vzal oba do jedné menší místnosti, zadal nám tři úkoly k vyřešení a sledoval, jak se s nimi popereme.
Není to náhodou, že, vzhledem k tomu, že jsme se oba ke zkoušce společně připravovali, jsme i stejně dopadli. Tedy co se týkalo úrovně těch tří úkolů. Jen hodnocení bylo jiné. Václavovo bylo o jeden stupeň horší než moje.
Když se Václav zvýšeným hlasem dotazoval na tento ukázkový dvojí metr s tím, že na základě stejného výsledku mám lepší známku než on, pan docent se zasmál a odpověděl:
„No to máte pravdu, jenže pan Irein je angličtinář. Vy jste fyzik. A fyzik musí tomuto učivu rozumět o dost lépe než angličtinář,“ což byl naprosto neprůstřelný argument.

Na samotný závěr jsem si nechal historku, kterou už ti, kteří četli můj komentář pod článkem Honzy Pražáka, znají. Souvisí se zálibou pana docenta v hraní na saxofon. Pan docent byl totiž mimo jiné i jazzman a hrál v jazzové kapele, tvořené převážně vysokoškolskými pedagogy.
Jednoho dne se vydal na zkoušku této kapely. Nasedl do své zářivě žluté škodovky stodvacítky a přijel na příslušné místo. S vřelostí sobě vlastní se přivítal se svými spoluhráči a pak se ho někdo zeptal:
„A saxofon máš kde?“
Pan docent mírně znejistěl a potom prohlásil, že nechal nástroj doma a že si pro něj dojede. Nasedl do auta a jel domů. Jakmile vešel do předsíně své vily, zahlédl svůj odraz v zrcadle. Konstatoval, že pětidenní strniště jeho tváři nesluší, vklouzl do koupelny a dokonale se oholil. Následně se vydal autem na zkoušku, kam dorazil dokonale oholený a bez saxofonu.
Nezbylo než aby opět nasedl do svého vozidla a vydal se domů. Tentokrát to vylepšil tím, že se doma usadil do oblíbeného křesla a začal lehce klimbat.
Probudil ho zvonek u dveří. Před nimi stál jeho spoluhráč od klavíru, vysvětlil panu docentovi, že ho čekají i se saxofonem na zkoušce, pomohl mu najít saxofon, usadil jej do svého auta, odjeli spolu na zkoušku, tu absolvovali, a pak se rozloučili.
Když pan docent vyšel ven před budovu, v níž zkoušeli, strnul. Nikde neviděl svoje auto.
Po chvíli přemýšlení se vydal k nedaleké služebně tehdejší Veřejné bezpečnosti*. Tam vysvětlil, že postrádá svou krásně žlutou stodvacítku, nahlásil SPZ, podepsal protokol a poté mu dobrosrdečný strážmistr nabídl, že jej zaveze domů služebním žigulíkem.
Pan docent tuto nabídku přijal a tak se dostal domů, kde překvapivě konstatoval, že jeho ztracená a oplakaná škodovka stojí na svém obvyklém místě u plotu.

Podobných historek se nejen během těch dvou let, kdy jsem měl možnost pana docenta pravidelně potkávat, odehrály desítky, možná stovky. Pokaždé, když na někoho z naší tehdejší party narazím, vytáhne další a další historku, kde roztržitost pana docenta hraje hlavní roli. O tom až někdy jindy.

*) Tato historka se totiž odehrává v době, kdy v kterékoli jiné zemi měli Policii, jen u nás jsme žili v přesvědčení, že je u nás bezpečnost.