Vrácené kolo

Nikdy by mě nenapadlo, že přijdu o své kolo. A ještě méně by mě napadlo, že se s ním znovu shledám v úplně jiném městě a za pozoruhodných okolností.

Odmalička jsem byla sportovně nadaná. Běhala jsem, šplhala, plavala, neexistovala pro mě žádná překážka. A proto jsem si od třinácti let přála opravdové dospělé kolo.
Šetřila jsem na ně po drobných částkách. Trvalo to více než dva roky, ale nakonec jsem dala dohromady takovou sumu, abych si mohla jít pro své vysněné kolo.
Bylo přesně takové, jak jsem si představovala. Mělo všechny ty vymoženosti, které chyběly mým dětským kolům. Byla jsem na ně hrdá.
A abych to dala náležitě najevo, ozdobila jsem si je několika lesklými samolepkami, takže jsem zářila do dálky. Byla jsem na sebe a na svoje kolo náležitě hrdá.
Ta radost mi trvala asi tak čtyři měsíce. Pak jsem jednoho dne přišla ze školy, běžela do sklepa pro kolo – a to bylo pryč.
Když jsem to řekla v pláči rodičům, odpověděli mi, že už o tom bohužel vědí, protože během předchozí noci se někdo vloupal do sklepení v našem domě a vykradl věci z několika sklepů, včetně toho našeho.
Policie dodala patřičné dokumenty, pojišťovna sice zaplatila náhradu, ale moje kolo bylo v nenávratnu. I tak jsem si po nějaké době pořídila z náhrady od pojišťovny jiné kolo.
Bylo skoro tak skvělé, jako to moje ztracené, ale bolest v srdci přetrvávala.
Přiblížily se letní prázdniny, když jednoho dne přišel táta domů a řekl, že má pro nás velkou novinu. Skoro jsem se chtěla radovat, že se našlo moje původní kolo, ale zpráva byla o něčem jiném. Firma, ve které táta pracoval, otevřela novou pobočku a budeme se tak stěhovat z Ostravy do Pardubic.
Nejdříve jsem byla zklamaná, protože Ostravu jsem milovala, ale pak jsme se zajeli do Pardubic podívat a zalíbilo se mi tam. Přišlo mi, že je to město pro mě jako cyklistku ideální. A když jsem viděla náš budoucí byt na sídlišti Závodu Míru, začala jsem se na stěhování těšit.
Po vysvědčení jsme se tedy stěhovali. Během prázdnin jsem si město prošla, vyzkoušela cyklostezky, a těšila se na novou školu a nové spolužáky.
A nebyla jsem zklamaná. Moje nová třída mě vzala mezi sebe bez sebemenšího problému. Zapadla jsem do docela dobré party a i moje záliba v kole byla přivítána s radostí. Takže jsme začali vyrážet na společné třídní cyklo výlety a to mě bavilo.
A pak nadešel ten den, kdy jsem potkala Daniela. Narazili jsme na něj při jednom výletě, kdy jsme se zastavili na občerstvení. Kromě nás tam byli tři cizí kluci a Daniel byl jeden z nich. Ve správnou chvíli mě oslovil a když řekl, že taky jezdí na kole, souhlasila jsem, že se při nejbližší příležitosti pojedeme projet spolu.
V určený den jsem nemohla dospat. Měla jsem Danielovu adresu, sedla jsem na svoje kolo, dojela k jeho domu a zazvonila na správný zvonek. Těšila jsem se, aniž bych tušila, jaký šok mě čeká.
Daniel na mě zavolal z okna, že za chvíli je dole. A skutečně byl. A vedl kolo, které mi bylo povědomé.
Všiml si, že koukám udiveně, tak se mě zeptal, co se děje. Netušila jsem nic zlého, tak jsem mu řekla, že dříve jsem mívala přesně takové kolo, jen to asi bude shoda náhod, protože na tom mém byly moje oblíbené samolepky, a podívala jsem se na Danielovo kolo blíže.
Krve by se ve mně nedořezal. Na místě, kde jsem měla na svém původním kole jednu ze svých samolepek, byl ještě její zbytek.
Zakřičela jsem na Daniela, že mi ukradl moje původní kolo. Daniel zbledl a prosil mě, ať nekřičím a hlavně ať nevolám policii. Pak mi vysvětlil, že měli kdysi takovou partu a jezdili po různých městech, kde je nikdo neznal, a tam kradli. Jednou si udělali výlet až do Ostravy a dostali se do našeho baráku, kde vzali různé věci z několika sklepů. Většinu těch věcí cestou zpátky rozprodali po zastavárnách, jenže to moje kolo se Danielovi tak moc líbilo, že se rozhodl neprodat ho a nechat si ho.
Toto vysvětlení jsem nepřijala a trvala jsem na tom, že se celá věc musí vyřešit.
Vyřešila se tak, že místo výletu s Danielem jsem si zpátky domů vedla dvě kola. Když jsem pak rodičům líčila, koho jsem potkala a jak jsem přišla znovu ke svému původnímu kolu, nemohli tomu uvěřit.