Veselá stonožka

Na světě je spousta různých tvorů a skoro každý je jiný. Mezi nimi existují i stonožky. Mají hodně nohou, některé dokonce i sto.

Stonožka, o které budu dnes vyprávět, měla nohou jen deset. Pět levých a pět pravých. To ji ale nijak netrápilo. Měla pořád dobrou náladu, ráda si zpívala a ještě ráda chodívala na špacír. A byla hrdá na své jméno, které znělo Anča Banča Pomeranča.
No jo, to jsem vám zase něco prozradil. David plácá dlaněmi o stůl a křičí, že takhle by Čoudek nepojmenoval ani svoji nejméně oblíbenou Vomrzajdu. Horst s Antonem se pošťuchují a ujišťují se navzájem o tom, že slyšeli dobře. Honza se šklebí pod vousy a těší se, až to jméno řekne doma Soně. Klára si zapisuje, že při procházce Prokopským údolím se musí ujistit, že mezi těmi stonožkami, které tam najde, bude aspoň jedna se jménem Anča Banča Pomeranča.
A už se zase všichni smějete. Přitom mezi stonožkami, i když mají jen deset nohou, je to velmi oblíbené jméno. Ve stonožčích Zlatých stránkách je celých sedm stránek popsáno samými Ančami Bančami Pomerančami.
Ani to ale není nejvíc. Nejvíc oblíbené jméno mezi stonožkami, ať už mají deset, dvacet, padesát nebo rovných sto nohou, je Lenka Plenka Prvosenka. Těch je ve Zlatých stránkách dokonce osm a půl stránky!
Nuže naše veselá Anča Banča Pomeranča se podle svého zvyku vydala zase jednou na špacír. Užívala si krásného slunečného dne, když potkala samotného Cinka Linka Mandarínka.
Cinek Linek Mandarínek byl mezi stonožčími samečky největší elegán. Mohl klidně pózovat na titulních stránkách časopisu Dokonalý stonožák. Chodil pěkně oblečený, vždycky v kravatě, na hlavě měl pokaždé cylindr, že by vedle něj motýl Emanuel zbledl závistí, a kníry měl navoskované tak, že se od nich sluneční světlo odráželo. A navíc měl dvacet nohou a to je mezi stonožčími samečky terno!
A tak se stalo, že Cinek Linek Mandarínek potkal Anču Banču Pomeranču. Pohlédl na ni a jeho stonožčí srdíčko se zachvělo. A co si budeme, Anče Banče Pomeranče se Cinek Línek Mandarínek taky líbil.
Cinek Linek Mandarínek pozdvihl svůj cylindr, zlehka se uklonil a pravil:
„Milá Ančo Bančo Pomerančo, je mi velké potěšení tě potkat. A jak se na tebe dívám, napadla mě jedna věc. Staň se, prosím, mojí ženou.“
Anča Banča Pomeranča vypískla překvapením. Mít takhle elegantního ženicha, navíc s dvaceti nohami, to bylo víc, než v co si odvážila doufat.
Nebylo divu, že takřka hned souhlasila a domluvili se, že v sobotu po obědě přijde Anča Banča Pomeranča Cinka Linka Mandarínka navštívit.
Jenže když přišla Anča Banča Pomeranča domů, zaplakala. Všechny její parádní střevíce, ve kterých chtěla jít Cinka Linka Mandarínka navštívit, byly špinavé a zanesené blátem.
Smutně si povzdechla a protože se jí do čištění střevíců nechtělo, rozhodla se, že si vypůjčí pět párů střevíců. A tak si vypůjčila jeden pár střevíců od stonožčí dopravní policistky, jeden pár střevíců od stonožčí pekařky, jeden pár střevíců od stonožčí baletky, jeden pár střevíců od stonožčí poštovní doručovatelky a poslední pár střevíců od už ani nevím, které stonožky.
Takhle se vydala na cestu za Cinkem Linkem Mandarínkem. Nešla ještě ani čtvrt hodiny, když se ozvaly střevíce od stonožčí dopravní policistky:
„Tady kousek je křižovatka, u které je dopravní zácpa. Naše paní nás potřebuje.“
Na nic nečekaly, sklouzly z Ančiných Bančiných nohou a byly tytam.
Za další chvíli se ozvaly střevíce od stonožčí pekařky:
„Začenichaly jsme a naše paní právě zadělala těsto. Musíme běžet.“
Na nic nečekaly, sklouzly z Ančiných Bančiných nohou a byly tytam.
Nervalo ani celou hodinu, když se ozvaly střevíce od stonožčí baletky:
„Ve stonožčím divadle právě začala hrát hudba. Naše paní bude tancovat a potřebuje nás.“
Na nic nečekaly, sklouzly z Ančiných Bančiných nohou a byly tytam.
Anča Banča Pomeranča z toho všeho byla tak šokovaná, že jen usedla na pařez a nešťastně koukala.
Vtom se ozvaly střevíce od stonožčí poštovní doručovatelky:
„Zůstaň tady, Ančo Bančo Pomerančo, naše paní všude chodí a všechny zná. Snadno doběhneme pro pomoc.“
Na nic nečekaly, sklouzly z Ančiných Bančiných nohou a byly tytam.
Jako by to nestačilo, na větvi nad pařezem, na kterém seděla Anča Banča Pomeranča, začali prozpěvovat kosové. To ovšem nešťastnou stonožku nepotěšilo, spíš rozhněvalo. Zula si i poslední střevíce, které si půjčila od už ani nevím, které stonožky, a mrštila jimi po kosech.
Nejen, že žádného netrefila, protože kosové odletěli, ještě ten poslední pár střevíců zůstal viset na větvi.
Střevíce od stonožčí poštovní doručovatelky mezitím doběhly pro mého syna Míšu, vypověděly mu, co se stalo. Míša se zamyslel a nechal se od nich dovést k pařezu, na kterém seděla nešťastná Anča Banča Pomeranča.
Ta mu vypověděla, co se jí stalo. Míša s ní šel k ní domů, tam jí podal kartáč, krém na boty a hadříky a řekl:
„Teď si ty svoje střevíce musíš vyčistit, ale tak, aby se v nich zrcadlily moje kníry!“
To ale trochu přeháněl, ve skutečnosti kníry nikdy nenosil. Ale chtěl tím dát najevo, jak moc se musí Ančiny Bančiny Pomerančiny střevíce lesknout.
Desetinohá stonožka povzdechla, uchopila všechno a začala postupně s čištěním. Netrvalo to ani dvě hodiny a všechny její střevíce se leskly a byl to lesk jako blesk.
A jestli se ptáte, jestli se nakonec stonožčí svatba uskutečnila? Ano, uskutečnila. A mého syna Míšu na ni pozvali jako vzácného hosta.
A to všechno je pravda, protože my tátové, kteří si vymýšlíme pohádky pro své děti, nikdy nekecáme! Čestně!