Vendula a Štefan

Protáhla se a ještě víc se přisunula ke Štefanovi. Ležel vedle ní a bříšky prstů ji hladil po krku, hrudi a břiše. Tedy tam, kde většina holek břicho mívá.

Bylo to zvláštní a přitom příjemné. Už nějakých deset let dělala tuto podivnou práci, které se říká eufemismem placená společnice. Kdyby postavila všechny chlapy, které za tu dobu poznala, do řady, která by začínala v Praze přede dveřmi tohoto malého hotelu utopeného v anonymním sídlišti, končila by ta fronta možná až na východním Slovensku a možná i ještě dál. Štefan mezi nimi vynikal.
Ostatní chapi byli podle jednoho mustru. Moc toho nenamluvili, rychle si odbyli to, pro co si přišli a za co si zaplatili, a rychle zmizeli. Zprvu jí to bylo líto, pak si zvykla. Na tu chvíli vypnout myšlení, počkat si, až to skončí a pak se rychle osprchovat, protože za chvíli bude u dveří zvonit další.
Štefan ji zaujal hned. Když zazvonil u nenápadných dveří privátu, ve kterém se tenkrát angažovala, spadla jí z něj brada. Vešel s úsměvem, nahlas pozdravil, jednou rukou si ji přitáhl k sobě, tou druhou objal a než stihla cokoli říct, tak se svými rty přitiskl k jejím.
V tu chvíli zapomněla na to, že líbání je u ní za příplatek. Jeho přitisknutí opětovala a tělem jí projela tak silná vlna vzrušení, až se jí rozklepala kolena.
To není možné, aby se mnou jeden normální člověk takhle cvičil, říkala si, když ho chtěla odeslat do sprchy a on ji normálně vzal za ruku a požádal ji, ať tam jde s ním. Spolkla poznámku o tom, že společná sprcha je taky za příplatek a nechala se vést, úplně jím fascinována.
Když se navzájem pod tekoucí vodou dotýkali, měla co dělat, aby na něj rovnou neskočila. Následně překročili zaplacený čas o dobrých dvacet minut, což by normálně znamenalo, že jim bude někdo bušit na dveře, ale tentokrát naštěstí na dveře nikdo nebušil a ona sama se Štefana nemohla nabažit.
S privátem brzy skončila a začala si se svými klienty dávat schůzky v tomto nenápadném hotelu, o kterém rodičům namluvila, že v něm dělá pokojskou. Když se tu poprvé setkala se Štefanem a přišla mu ven naproti v minišatech na svém nahém těle, zasmál se a prohlásil, že je to milý nezvyk vidět ji oblečenou. „Však dlouho nebudu,“ smála se a vedla si ho sem.
Bála se, že se mu přestane líbit. Kdysi měla normální holčičí postavu. Pak s ní zamávala nějaká mononukleóza nebo podobný sajrajt. Následkem toho byla kost a kůže a po ženských křivkách se u ní jen zaprášilo. Miss Dachau, jak ji ohodnotil jeden z těch mnoha návštěvníků.
Štefan k ní natáhl ruku, lehce si ji přitáhl blíž k sobě a zase si přitiskl její rty na svoje. Pocítila znovu tu elektrizující vlnu v těle.
Pak se od ní lehce odklonil a tiše se zeptal: „V kolik má přijít ten další?“
„Ve čtvrt,“ řekla smutně.
„To mám ještě dvanáct minut,“ pronesl spíš pro sebe, pak se posadil a vzal ji za ruku. „Skočíme ještě do sprchy?“ zeptal se.
V duchu zajásala. Kdyby šel do sprchy sám, chápala by to, ale takhle měla větší příležitost si ho užít.
Když se vrátili, naházel na sebe Štefan svoje oblečení a Vendula si opět přetáhla přes hlavu na své nahé tělo ty proslulé minišaty.
„Líbím se ti?“ zeptala se opatrně.
„Kdyby ses mi nelíbila, nechodil bych za tebou,“ odpověděl s úsměvem, zkontroloval své oblečení, boty a stav kapes a pomalu se vydal ke dveřím. Šla s ním. Mezi dveřimi si ji ještě jednou přitáhl k sobě.
„Běž už,“ zašeptala, přestože by ho radši už nikdy nepustila. A možná by s touto činností dokázala přestat a být třeba tou skutečnou pokojskou. I když zná jen tento hotel, zato ho zná víc než dobře.
Pohladil ji po tváři, zamávali si a pak za ním zavřela dveře. Opřela se o ně a pomalu dýchala zhluboka, aby se vrátila do normálnějšího stavu a připravila na dalšího návštěvníka.

Štefan vyšel do hotelové chodby. Ohlédl se za sebe a pořádně si prohlédl dveře pokoje. Číslo třicet sedm, řekl si pro sebe.
Věděl, kudy se dostane východu z hotelu a dokonce tím směrem i vyrazil. Pak ho něco napadlo. Zahlédl totiž pootevřené dveře jedné z místností, patřících k technickému zázemí. Rychle se rozhlédl a vklouzl za ně.
V místnosti nikdo nebyl, což bylo dobré znamení. Po krátké chvíli zaslechl z chodby kroky. Zpozorněl a počkal, až projdou okolo jeho úkrytu. Až potom vykoukl.
Muž, který kráčel chodbou, ve Štefanovi vyvolal smíšené pocity. Nejprve mu byl k smíchu. Pomenší, plešatý se zbytky hnědých vlasů, v tričku, které vidělo pračku naposledy, když bylo nové, a v montérkových lacláčích. Boty radši nehodnotil.
Pak se neznámý zastavil u dveří číslo třicet sedm a zaklepak na ně. Štefan tak mohl zjistit, že dotyčný je vybaven nejen knírem stejné barvy jako zbytyk jeho vlasů, navíc je vybaven pupkem takovým, že vypadá, jako kdyby chtěl v nejbližší době porodit trojčata, a to pořádné cvalíky. A to ve Štefanovi vyvolalo druhý pocit. Hnus z představy, že někdo takový se válí po Vendule. Doslova se mu obrátil žaludek. Dvakrát.
Počkal, až se dveře pokoje otevřou a neznámý vejde dovnitř. Pak čekal ještě chvíli a ke dveřím číslo třicet sedm se vrátil. Přitiskl na ně ucho. Slyšel tlumený hovor a pak šumění sprchy.
Dveře byly zvenku na kouli, ale to pro Štefana nebyla překážka. Chvíli si s tou koulí pohrál, tu zatáhl, tu zatlačil, až dveře povolily. Potom vklouzl dovnitř.
„Co tu děláš?“ vypískla Venula vyděšeně.
Kývl hlavou ke koupelně, kde bylo slyšet sprchu: „Je tam?“
Přikývla.
„Už zaplatil?“
Znovu přikývla.
„A ty o něj stojíš?“
Smutně rozhodila rukama.
Rozhlédl se. Na jednom ze dvou křesílek ležely svršky toho neznámého člověka. Štefan k nim přišel a zlehka ho prošacoval.
„Zdeněk Vlček,“ konstatoval, když našel občanský průkaz. Otočil jej na rubovou stranu, vytáhl svůj mobil a ofotil si údaje o trvalém bydlišti a manželce Mileně Vlčkové.
„Co chceš dělat?“ ptala se Vendula nervózně.
„Sednu si sem,“ ukázal na druhé, volné křesílko. „Ty si sedni tam,“ ukázal na roh postele, z níž před chvíli vstal, „a nic neříkej, jen se vším, co já řeknu, souhlas.“
Přikývla a posadila se. Ne však jako placená společnice, ale jako počestná odvážná školačka.
Sprcha utichla. Pan Zdeněk Vlček se jistě brzy ukáže.
Dveře od koupelny se pomalu otevřely a dotyčný se objevil na scéně. Mohl-li Štefan konstatovat, nahý jen s ručníkem zakrývajícím to nejnutnější byl pan Vlček ještě ošklivější než oblečený. Na Štefana vytřeštil oči: „Co..., co to má znamenat?“
„Pan Zdeněk Vlček, jestli se nepletu,“ pronesl klidně Štefan. Dotyčný přikývl.
Štefan se nadechl a vydechl. Uvědomoval si, že musí působit klidně a přesvědčivě.
„Takže ty mi tady chodíš prznit dceru, jo?“ zeptal se s pohledem upřeným do Zdeňkova obličeje.
„Já, co? Já, co? Já, co?“ vykoktal Zdeněk. Pokud si Štefan mohl všimnout, i Vendula sebou škubla, když slyšela o dceři, naštěstí se rychle vrátila do role.
„Jaké máš s mou dcerou úmysly?“ položil Štefan další otázku a s potěšením konstatoval, že jeho sok znervózněl a hledá, jak by vypadl.
„No, já... Asi jen tak...,“ blekotal.
„A Milena o tom ví, že se scházíš s mojí dcerou?“ vynesl Štefan nejvyšší eso.
Zdeňkovi se roztřásla brada. „To, prosím, manželce to prosím neříkejte,“ vyhrkl plačtivě.
„Já jí to říkat nebudu,“ usmál se Štefan, postavil se, přešel ke křesílku, na kterém ležely Zdeňkovy svršky, vzal štítivě do ruky montérkové lacláče a hodil je k jejich majiteli. „Vytáhni si z kapsy mobil a zavolej jí sám a řekni jí, kde těď jsi a proč jsi sem přišel.“
„To přece nemůžu,“ bránil se Zdeněk.
„Můžeš,“ Štefanovo slovo znělo jako výstřel.
„Prosím, já..., já...“
„Už mě nebavíš,“ řekl Štefan. Pak mávl rukou směrem ke Zdeňkovi a dodal velmi razantně: „Teď vypadni a neodvažuj se znovu přijít. A ani moji dceru kontaktovat. Jinak to své paní manželce, která vůbec netuší, jakého chlíváka si vzala, vysvětlíš s hlasitým odposlechem.“
Zdeněk Vlček byl tak zmatený, že sesbíral své svršky i bagančata a vyběhl z hotelového pokoje ven.
„Tak dcera,“ zasmála se Vendula, když se vzpamatovala.
„Zafungovalo to, ne?“ pokrčil Štefan rameny a pak se zeptal: „Má ještě dneska někdo přijít?“
Zavrtěla hlavou: „Tenhle byl poslední, teď už můžu rovnou domů.“
„A vyprávět, jak se má pokojská v tomto hotelu.“
„Jsem jim neřekla, ve kterém přesně.“
V tomto rozhovoru pokračovali cestou ven. Venku se Štefan rozhlédl. Zdeňka Vlčka ani nic, co by ho připomínalo, nikde neviděl.
„Tak ahoj,“ poslední pusa, kterou si ten den dali.
Vendula nastoupila do první tramvaje, která zastavila. Ještě dlouze se za Štefanem dívala a mávala mu. Až pak ji napadlo, že vlastně kromě jména o něm nic neví.
Pokrčila rameny. Třeba je ve věku, že by mohl být mým tátou. Ale to bych si ho zase nemohla takhle užívat a dostávat to, co od ostatních návštěvníků ne.
Štefan se klidně díval za odjíždějící tramvají, pak přešel do jedné z vedlejších ulic, nasedl do nejméně nápadného auta a klidně odjel.
Když si přehrál celý svůj poslední zážitek, usmíval se.
A těšil se na příště.