Valím, valím klubko drátu

Doba, v níž jsem vyrůstal a pomalu dospíval, se mimo jiné vyznačovala tím, že hudba, která byla k dispozici, byla buďto špatná nebo horší.

Kdo nechtěl poslouchat Kroky Františka Janečka, Olympic, Kamélie, Víťu Vávru a podobné, to neměl jednoduché.
Naštěstí byl v téměř každé skupině někdo, kdo měl přístup k té dekadentní hudbě, která se hrála na zahnívajícím Západě, který nám záviděl náš rozvinutý reálný socialismus.
A tak se mezi naši partu dostala legendární deska skupiny Pink Floyd. Moc jsme z toho neměli. Hudebně fajn, ale texty nám, tehdy ještě angličtinou nepolíbeným, nic moc neříkaly.
Starší kamarád, který byl na tom o něco lépe, říkal: „Jsou to písničky o nějaké zdi. Jako že si stavíš barák a k němu potřebuješ zeď ne? Tak prostě o tom.“
„Hm,“ udělali jsme my neznalí. „A zase víme kulový.“
„No třeba tahle písnička,“ poučoval nás a zuřivě listoval ve slovníku, „se jmenuje ‚Další cihla ve zdi,‘ ne?“
„Další cihla ve zdi,“ rozesmál jsem se, „to určitě.“
„A ještě,“ přesvědčoval mě, „je to Další cihla ve zdi, část druhá.“
To už jsem mu doporučil návštěvu odborného lékaře.

Jak už jsem uvedl, patřil jsem tenkrát ještě mezi ty angličtinou nepolíbené. Píseň, o které mi výše zmíněný kamarád tvrdil, že je to druhá část další cihly ve zdi, mi zněla jako „Ríňou níňou endžo bendžo,“ a nijak mě nenapadalo, jak v téhle zvukové kakofonii najít něco o cihle.
Čas oponou trhl. S angličtinou jsem se o několik let později seznámil víc než dobře. Ovšem taky jsem se seznámil se zcela jinou partou lidí, kteří měli rovněž kladný vztah k hudbě a dokonce i k té, která zapadala do mého vkusu.
A i když jsem už věděl, o čem ten text, který jsem kdysi dávno nechápal, je, pořád jsem si z toho dělal legraci. Mimo jiné jsem sváděl velký vnitřní boj s tím, jak zmíněnou píseň počeštit. Ať jsem na to šel, kudy jsem chtěl, vycházely mi z toho, dámy prominou, kraviny.
A tady do toho vstupuje kamarád, kterého jsem v jedné ze svých povídek uvedl pod přezdívkou Udička. Ve skutečnosti se jmenoval úplně jinak a říkalo se mu úplně jinak, nicméně uměl hrát na elektrickou kytaru, na baskytaru i na bicí, a dokonce i trochu zpívat. Do naší subkultury dokázal zapadnout, i když jsem ho leckdy trápil a tímto se mu s obrovským zpožděním omlouvám.
S tím jsme jednou takhle v literární kavárně zůstali i po zavírací hodině a vymýšleli písničky a texty. Devadesát procent toho byly texty o kávě, o holkách, o holkách a kávě, o vlivu pití kávy na přítomné ženy a podobně. A pak jsme začali s jam session na zmíněnou píseň od Pink Floyd.
Druhý den ráno byl hotový text, který měl pak v koncertním provedení ohromný úspěch. Začínal asi nějak podobně takto:

Valím, valím klubko drátu
Ostnatý, rezavý drát
Mámu, ségru, bráchu, tátu
Chci tím drátem omotat

A postupně gradoval až k refrénu:

Hej
Koňský handlíř
Vem ho sekerou
Ať ví, že kluci z Rožnova
Se s nikým neperou…

Pokud mě moje fenomenální paměť na ptákoviny neklame, opakovali jsme během toho zmíněného koncertu toto naše dílo minimálně třikrát.
Bohužel tenkrát nikdo neměl v kapse diktafon nebo jiný nahrávací bazmek, takže živý záznam přednesu této skladby neexistuje a kdybyste potkali Udičku, tak vám řekne, že o takové písni nikdy neslyšel a ten text taky nesouhlasí.

Závěrem si, protože jsem tak trochu humorista, neodpustím jednu ze svých oblíbených anekdot:

James Brooke, bílý rádža ze Sarawaku, se prochází se svou ozbrojenou ochrankou mezi malajskými domorodci, když tu náhla vidí srocování davu na tržišti. Když přijde blíž, zjistí, že všichni jsou sroceni okolo jednoh Malajce, který do zběsilých rytmů vykřikuje:
„Jsi Malajec, Malajec, Malajec, a tak si toho važ, jsi Malajec, Malajec, Malajec a naronat se snaž. Jsi Malajec, Malajec, Malajec a Malajcům dělej čest, přelez, přeskoč, ale nepodlez!“
„Já tě jednou dostanu, Landokane,“ pomyslí si James Brooke.