Váha

Můj dnešní článek je o tom, že nic není normální a že každá věc na světě je paranormální. Tak třeba praotec Čech je údajně vymyšlený a oproti tomu Petr Čech je skutečný.

Témat, která by stála za to být přepracována do formy článků, jimiž nepravidelně, avšak o to výrazněji zvedám kulturní a uměleckou úroveň zdejšího blogového prostoru, je větší než nemalé množství, jak je u mě ostatně obvyklé.
Ovšem to, že jedna z osob mně nejbližších před třemi týdny odešla za pověstný duhový most, mi do psacího plánu hodilo vidle a na jistou dobu jsem se autorsky i umělecky zablokoval. Nešlo to. Dokonce ani žádnou báseň, která by potěšila osazenstvo zdejší, jsem nevyprodukoval.
A nakonec pomohla akce, na kterou jsme se připravovali už několik měsíců. Celovíkendová konference, kterou jsme strávili ve sportovní hale na Letné, mi dokázala vrátit pozitivní myšlenky a snad i trochu mého velejemného intelektuálního humoru.

Nuže, přichází jedna opět naprosto očekáváná historka z mého pohnutého života. Jak známo, jednou z důležitých osob v mém životě je teta, která je sestrou mé mámy a kdysi dávno v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, mi šla za kmotru. Na základě této zkušenosti má tedy nezpochybnitelné právo mi mluvit do života a dbát o mou mravopočestnost.
Kromě toho, že mě pravidelně varuje před utrácením peněz s mrzkými ženštinami (pomineme-li, že dodnes nevím, co to vlastně je ta mrzká ženština, proto s nikým takovým peníze utrácet nemohu a ta částka už vůbec nesouhlasí), ráda a často hodnotí i jiné aspekty mého života.
Jak už jsem psal, byl jsem do svých několika let poměrně hubený až podvyživený. Trvalo to dlouho, než jsem se spravil, abych o sobě mohl tvrdit, že jsem dobře vyvinutý, a aby má postava získala dostačující blahobytnost.
A poté, co mi obvodní lékařka poněkud pozměnila můj svérázný jídelníček, začala opět má hmotnost klesat postupně ke spodní hranici třímístných čísel. Moje blahobytnost se postupně vytrácela, ovšem není od věci poznamenat, že mé tělo začalo obsahovat specifický útvar, kterému jsem začal s jistou dávkou optimismu říkat „sexy pupík.“
Během loňské moravské dovolené se nám podařilo mou zmíněnou tetu navštívit. A protože mě baví spojovat příjemné s užitečným, spojil jsem to s túrou přes Kelčský Javorník, v jejímž závěru jsme dorazili do mého kdysi dávno rodného domu.
A v tu chvíli opět vstupuje do příběhu moje teta. Jakmile se otevřely dveře, pohlédla na mě, sjela mě od hlavy k patě kritickým pohledem a zvolala: „Teda, Martine! Co ten břuch?“
Marně jsem se odvolával na známé valašské moudro, že chlap bez břucha je jak hrnek bez ucha. Marně jsem poukazoval na to, že mi trvalo dlouhé roky, než jsem se z podvyživené hubenosti dostal do roztomilé blahobytnosti. Moje roztomilost byla namísto ocenění kritizována. Namísto toho, abych se dočkal pochvaly za to, že jsem zvítězil nad hubeností, přišly ironické poznámky.
„To nemáte v Praze nějaké fitko?“ položila mi teta další otázku.
Odpověděl jsem, že nepochybně ano, že sám jsem minimálně jedno z velmi bezpečné vzdálenosti viděl, leč teta se zdála být nespokojena.
Každopádně mohu zodpovědně říci, že poslední tři měsíce si udržuji téměř konstantní váhu, což je dobře. O tom, jak je mou milou tradicí, zase až někdy jindy.