Únorový příběh

Den, kdy odešel z domova, už dávno vytěsnil ze své paměti. Myslel jen na jedno, že musí přežít do dalšího dne. A pak do dalšího. A pak do ještě dalšího. A do dalšího, který bude následovat.

Musíš v zimě chodit, jinak zmrzneš, říkali mu ti, kteří se po ulicích toulali už dlouho. Od jara do podzimu mohl spát na lavičkách, pod keři i jinde.
V zimě musel v noci chodit.
Chodil.
Někdy za noc obešel celé město.
Jindy za setmění vyrazil a za svítání byl v jiném městě.
A tam pokračoval.
Přes den nějak přežít. Najít místo, kde se může aspoň trochu ohřát.
A přes noc chodit.
Nezmrznout.

Bylo mu devatenáct let, aniž by věděl, kdy vlastně měl narozeniny.
Zase to byla jedna z těch mrazivých nocí.
Jedna z těch nocí, kterou musel prochodit.

Nikdy by ho nenapadlo, že se zastaví u kavárny s nočním provozem.
Uvnitř někdo seděl.
Ten někdo seděl u stolu, před sebou měl hrnek s kávou a něco četl.
Pak ten někdo zvedl hlavu a podíval se na něj.
A pokynul mu, ať jde dovnitř a přisedne.

Zaváhal.
Pak si uvědomil, jak na tom je.
Když poprvé poprosil cizího člověka o peníze, styděl se.
Když poprvé poprosil cizího člověka o peníze a dostal je, styděl se ještě víc.
Postupem času se stydět přestal.

Člověk v kavárně ho pozoroval.
Uvědomil si, že ten člověk vypadá zajištěně.
Jako někdo, kdo nemá o peníze nouzi.
Zaváhal podruhé.
Aby to nebyla past.

Člověk v kavárně mu pokynul podruhé.
Pokrčil rameny a vešel dovnitř.
Přišel k tomu člověku.
Ten ho gestem vybídl, aby se posadil.

Posadil se.
Neznámý ho pozoroval a přišel mu povědomý.
Možná někdo, kde je vzdálený příbuzný, pomyslel si.
Pak ho neznámý oslovil:
„Dáš si kafe, Zdeňku?“

Trhl sebou.
Svoje jméno neslyšel mnoho let.
Ano, jmenuje se Zdeněk.
Mlčky přikývl.

Zadumaná servírka před něj postavila hrnek, ze kterého se kouřilo.
Sevřel hrnek v obou rukou.
Hrnek byl horký.
Užíval si to.
Prohříval jeho prostydlé tělo.
Pak se podíval na neznámého.
„Jak víte, že se jmenuju Zdeněk?“

„Klidně se napij,“ řekl neznámý.
Napil se.
Měl co dělat, aby se nerozletěl jako orel.
Káva zahřívala a probouzela jeho energii.

„Pořád jste mi neřekl,“ navázal, když byl v polovině hrnku, „jak je možné, že znáte moje jméno.“
Neznámý se pousmál.
„Protože to je moje jméno,“ odpověděl.

„Hledal jsem tě,“ řekl neznámý později.
„Proč? A jak je možné, že máte stejné jméno?“
„Protože takhle nemusíš skončit. Jen musíš ve správnou chvíli potkat správného člověka.“
Mlčel.
„Takového, který tě zvedne z toho, v čem jsi dnes, a pomůže ti zařídit si opravdový život.“
Pořád mlčel. Pak se zeptal:
„Kdo vlastně jste?“

Neznámý se nadechl a pohlédl mu do očí:
„Jsem ty. Ty za dvacet pět let. Přišel jsem proto, abych ti řekl, co máš dělat, abys mohl přestat chodit po ulicích a abys mohl začít budovat život. Práci. Rodinu. Spokojenost. Radost. Štěstí.“
„Co o mně víte?“ vyštěkl.
„Všechno,“ usmál se neznámý a začal vyprávět.

O hodinu později prosil neznámého, aby už nepokračoval.
„A to jsem se dostal teprve do tvých, vlastně do mých pěti let,“ upozornil ho neznámý.

Plakal.
Nechtěl, ale plakal.
Nemusí to takhle být.
Ten neznámý má pravdu.
Já to můžu změnit.
„Můžete mi dát nějaké peníze?“ zeptal se opatrně.

Neznámý sáhl do kapsy a pak mu podal bankovku.
Vzal si ji.
Bankovka nevypadala jako bankovky, které znal.
„Pamatuj si,“ řekl neznámý, „ve správné chvíli musíš potkat správného člověka.“
Pak zmizel.
Vůbec tam nebyl.
Ani bankovka ve Zdeňkově ruce.

„Dáte si ještě něco?“ zeptala se ho servírka a dodala: „Já budu za deset minut zavírat, takže…“ nedořekla.
„Asi nebudu mít na zaplacení,“ přiznal zahanbeně.
„Ani nemusíte, vždyť už jste zaplatil,“ zavrtěla hlavou.

Přikývl.
Zvedl se.
Vyšel ven z kavárny.
A vydal se dál do noci.
Hledat správného člověka.