Umění z odpadků a jiné bajky o záchodové míse

Když jste někdy vešli do galerie a místo obrazů na vás civěly rozbité hadice od vysavače a staré záchodové mísy, možná jste si pomysleli, že to je nějaký nový druh moderního umění.

Nebo že jste se ocitli v nějaké surrealistické noční můře, kde se místo štětce používá odpadkový koš a místo výrazu „kreativita“ vám někdo vysvětluje, že to je „koncept“.
Tak přesně tohle prožívám pokaždé, když mi někdo do ruky vloží igelitku plnou odpadu, a s vážnou tváří mi tvrdí, že to je „zásadní umělecké dílo současnosti“.
Potom stojím uprostřed téhle „velké síně současného všeho“ a nemohu si nevšimnout, že ty exponáty mají jedno společné: jsou to odpadky, které někdo přinesl s přesvědčením, že právě tímto způsobem mě ostatně „napadá“ civilizace, která je sama odpadkem.
Staré železné umyvadlo, které svítí žárovkou jako nějaká svítící mrtvola, lednice bez dveří s ventilátorem, který fouká jako vítr nad vypuštěnou kaluží, nebo plastová židle, na níž je položený kámen – všechna tato „díla“ mluví jazykem, který už nikdo nedokáže rozluštit.

„Reálné“ umění, říkají ti, co za to dostali zaplaceno.
A já si říkám, že většina těch umělců má asi jen jedno – odvahu bez talentu, a možná i trochu sebevědomí bez mezí.
Přichází s tím jako s nějakou „revolucí“, zatímco já se snažím najít v tom chaosu aspoň kousek něčeho, co by mě mohlo vyděsit nebo dojmout.
Místo toho tam stojí stará mikrovlnka s plyšovým medvědem uvnitř a zní to jako pohádka od nějakého podivínského básníka, který si myslí, že tím zachrání svět.
„Odtok myšlenek,“ říká ten, který to tu vystavil, a já si říkám, že to je přesně ten odtok, který mi odnáší poslední zbytky rozumu.
Takhle nějak vypadá „moderní civilizace“, když ji někdo pojme jako velké odpadové pole, na kterém se točí jen samé zbytky.
A zatímco já si představím, jak tenhle koncept posouvají dál, uvědomím si, že je to vlastně metafora na celý náš život – plný zbytečností, odpadků a záchodových mís, o které se už nikdo nezajímá.

A přitom je tu ta bolestná melancholie, že i přes tuhle apokalyptickou říši odpadků je někdo ochoten tvrdit, že je to „významná“ tvorba.
Že v tom chaosu je nějaký hlubší smysl, že se v tom odpadku skrývá „duše civilizace“.
Ano, možná je to pravda – jenže já si pořád myslím, že opravdové umění by mělo být schopné obstát i bez vysvětlivek, bez těchto odpadků, bez toho, aby mu někdo říkal, že je to „soudobé“.
Vždyť i ten největší odpad je ve své podstatě jen odpad – a skutečné umění je jako ten starý herní román, který si přečtete znovu a znovu, a i když víte, že je to jen kus papíru poskládaný do příběhu, stále ve vás zanechá něco víc než jen prázdnotu.
Tak si říkám, že možná i já jsem součástí téhle „výstavy“, kde je všechno naopak – a místo komentáře bych nejraději vzal do ruky lopatu a začal odhazovat tyhle „umělecké“ odpadky na smetiště dějin.
Protože i když je to možná jen mou melancholickou iluzí, věřím, že pravé umění je jako staré dobré řemeslo – drží pohromadě, i když mu někdo vynadá, že je to jen odpad.
Tenhle příběh je moje malá bajka o tom, že i v tom největším odpadě může být skrytá krása – nebo alespoň pokus o ni.
A že někdy stačí málo – třeba se na ten odpad podívat s trochu jinýma očima, nebo si představit, že za tím vším je nějaká melancholická poezie, která umí rozedřít i ten nejtvrdší beton brutálního humoru.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini