Tradiční program v rožnovském skanzenu měl netradiční hosty

Jak už to bývá, jakmile se udělá aspoň trochu hezké počasí, jsou víkendy ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm plné koncertů a jiných akcí.

Toho dne, jak referuje zpravodaj Rožnovské Tiskové Agentury, bylo krásné jarní počasí. Valašské muzeum v přírodě, kterému se rovněž v intelektuálních kruzích přezdívá skanzen, praskalo ve švech pod náporem návštěvníků. Na pódiu se střídaly jedna cimbálovka za druhou a jedna dechovka za druhou rovněž. Díky tomuto širokému žánrovému rozpětí se pobavili jak starší návštěvníci, tak i mladá generace.
Program se už pomalu přehoupl do odpoledne, když se mezi návštěvníky objevily tři dívky asijského typu, oblečené ve valašských krojích. Nechme vyprávět očité svědky:
„Tož,“ začíná své vyprávění devětaosmdesátiletý Čeněk Kulišťák, který nevynechá jediný kulturní víkend v muzeu, přičemž usrkává z kalíšku halúzkovice, „tož sprvu sme si mysleli, že to sú cérečky z místní nonstop večerky a že si idú otevříť stánek s tyma svojima specialitama, šak? Tož, ale jak šly k pódiu, jedna vytáhla husle, druhá harmoniku a třetí takú malú basu, bylo jasné, že ide o jakési muzikantky, šak?“
Pan Kulišťák se nemýlil. Ve valašských krojích se totiž prezentovaly tři členky legendárního severokorejského orchestru Moranbong Band (모란봉악단), a to houslistka Sonu Hyang-hui (선우향희), violoncellistka Yu Un-jong (유은정) a harmonikářka Kim Hyang Sun (김향순). Poté, co obě hráčky na strunné nástroje provedly naladění*, začalo celé trio hrát a jako první nasadilo tklivou lidovou píseň „Rožnovské hodiny.“

Severokorejské umělkyně, a to houslistka Sonu Hyang-hui (선우향희), violoncellistka Yu Un-jong (유은정) a harmonikářka Kim Hyang Sun (김향순) zahrály na festivalu ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Autorem fotografie je autor článku, není-li uvedeno jinak.

„Tož,“ říká očitá svědkyně, osmadevadesátiletá Jarmila Maliňáková, „sme si říkali, co sa to děje, že také cérečky skamasi daleka hrajú naše písničky, ale nespívajú, šak? No tož sme si řekli, že asik neumíja valašsky spívat, tož sme začali spívat my, šak?“
V první už zmíněné písni začalo publikum zpívat od druhé sloky. Když dívky nasadily druhou píseň „My sme Valaši, jedna hospoda,“** přidávali se postupně se zpěvem další přihlížející. Při třetí „Tráva neroste“ zpívali už všichni, včetně pekařky, která prodávala tradiční frgály, a refrén „Tramtára, tramtára, po silnici jede kára,“ zněl tak nahlas, až se dřevěné budovy otřásaly.
Severokorejské umělkyně zahrály osm tklivých lidových valašských písní a domnívaly se, že se ukloní a půjdou. Jenže tak snadné to nebylo.
„Tož ty cérečky,“ říká pan Kulišťák a upíjí z dalšího kalíšku halúzkovice, „nás tak chytily za srdéčka, že sme ich nemohli poslať hned dom. Mosely nám ešče zahráť, šak?“
Severokorejky nakonec pochopily, co po nich horkokrevné valašské publikum chce, rychle se mezi sebou dohodly a celé osmero písní zahrály v opačném pořadí. Začaly tak písní, která byla původně poslední, tedy osmá, a skončily kultovními „Rožnovskými hodinami,“ které s nimi zpívalo celé publikum ve stoje s rukou na srdci.
„Tož ty cérečky už sú naše,“ usmívá se paní Maliňáková, „a určitě přindú aji příští rok, ináč si pro ně tam do tých jejich končin sama zajedu, abych ich sem dostala.“
Náš zpravodaj doplňuje, že korejské hudebnice se nedostaly z muzejního areálu jen tak. Kdekdo se s nimi chtěl vyfotit a s každým druhým nebo třetím si musely dát po kalíšku. A neodešly, dokud čistou valašštinou nezazpívaly „Po kališku dáme, pak si zazpíváme, po kalíšku, po kalíšku!“
Mohu-li být tak nebetyčně drzý až vyzývavý, mohu konstatovat, že vystoupení cizokrajných hudebnic se povedlo.

*) Dosud netuším, proč hráči a hráčky na strunné nástroje pokaždé znovu a znovu své nástroje ladí; proč si je nemohou naladit jednou napořád.
**) K této písni se traduje historka, která je možná pravdivá. Když největší Čech Jára Cimrman navštívil Valašsko, tak se mu zmíněná píseň zalíbila. Dokonce tak, že navrhl úpravu textu v refrénu. Namísto původního „my sme Valaši, chlapci jako Fík, a náš kapelník sú strýc Matalík,“ navrhl, aby se v refrénu zpívalo „my sme Valaši, chlapi jako džbán, a náš kapelník sú strýc Cimrman.“ Jak jste asi pochopili, tento návrh nebyl přijat; a nechtějte vědět, kam horkokrevní Valaši Cimrmana s jeho návrhem poslali.

Autorem fotografie je autor článku.