Tkanička

Cestování městskou hromadnou dopravou vede k setkávání a k navazování hovorů s lidmi, které třeba ani neznáte. Jako například se mnou.

Shodou okolností jsem se do vagónu soupravy metra dostal spolu se světelným signálem a výzvou k ukončení výstupu a nástupu, neboť dveře se zavírají.
Zklamaně jsem se rozhlédl, načež jsem konstatoval, že volného místa k sezení nezbylo. Přenesl jsem tedy váhu z nohy na nohu a uchytil jsem se jedné z tyčí, neboť stojící cestující je povinen se za jízdy držet.
Po několika minutách zaregistruji ve svém zorném úhlu relativně mladou (věkově blíž k mé dceři než ke mně) ženu ve světlém jarním kabátě, která se na mě dívá s mírným úsměvem.
V první chvíli znejistím. Bleskurychle prohledám svou paměť a konstatuji, že za prvé tu ženu neznám, a že za druhé naštěstí nevypadá jako mrzká ženština.

Poznámka: Já samozřejmě ani v nejmenším nevím, jak vypadá mrzká ženština, protože jsem dosud nikdy žádnou neviděl; natož, abych s některou z nich utrácel své v potu tváře vydřené peníze; ta částka navíc taky nesouhlasí. Konec poznámky.

Nadále projíždím svou paměť a pořád mi nevychází jediný důvod, proč by se na mě měla usmívat. Po několika dalších minutách přemýšlení mě napadne, že si mě nejspíš plete s někým sympatickým.
Protože pohled upřený ke mně ani úsměv neustávají, prohlédnu se v odrazu v okně vagónu a konstatuji, že pořád netuším, co vede takto mladou ženu k tomu, že se velice sugestivně usmívá na mě, čili na fotra po dvou dětech, který má pupek a dvojitou bradu a Žužu utekla.

Poznámka: Jak jistě víte, Žužu byla slovenská recepční Zuzka, která jednoho dne v práci skončila a odešla. Údajně proto, že jsem se s ní celou dobu bavil iba formálně. Konec poznámky.

Pořád netuším, proč se na mě to děvče usmívá, když se přiblíží zastávka, ve které mám vystupovat. Opatrně se natočím směrem ke dveřím a během pohybu k nim se k té usměvavé ženě přiblížím. Zmíněná žena na mě upře laskavý sugestivní pohled a veselým hlasem prohlásí:
„Promiňte, ale na levé botě máte rozvázanou tkaničku.“