Ta příhoda s Julií Laburdovou

Soustavně pršelo. Na čelní sklo mého auta dopadala kapka za kapkou v takovém rytmu, že stěrače, i když stíraly na plné obrátky, měly co dělat, aby mi udržely čistý výhled.

Vyhřívání čelního skla funělo naplno, proto jsem měl svoji oblíbenou rádiovou stanici puštěnou hodně nahlas, abych ji slyšel. Pohrdl jsem totiž standardní nabídkou českých rádiových stanic a využil možnosti, které mi infosystém mého vozu nabízel, abych se připojil k internetovému vysílání, které odněkud z Detroitu vysílalo klasický rock 70. a 80. let minulého století.
Zrovna jsem zabrzdil za vozem přede mnou, abych konstatoval, že kombinace deště, kolony vozidel a červeného světla na semaforu ve mně nevyvolává pražádný optimismus, když tu náhle zvuk rádia ztichl, aby byl nahrazen vyzváněním mého telefonu.
Rozmrzele jsem se podíval na displej infosystému.
Jarda.
Můj kamarád od školky a soused.
Známe se tak dlouho, že si nevzpomínám na časy, kdy jsme se vyznali.
„No ahoj, Jardo,“ pravil jsem hned, jakmile jsem přijal hovor.
„Ahoj, Pepo,“ zaduněl Jardův baryton z reproduktorů ve voze, „to neuvěříš, koho jsem před chvílí potkal. Tvoji první holku!“
„Moji první holku?“ zamyslel jsem se. „Myslíš tím Alici Bartoníčkovou?“
„Ale ne, tu ještě před Alicí,“ vysvětloval mi Jarda, zatímco jsem se rozjel, ujel dva nebo tři metry a zase brilantně a bravurně zabrzdil za vozem přede mnou, „přece tu úplně první. Tu Julii Laburdovou.“
Ještě štěstí, že jsem stál v koloně. Protože v tu chvíli jako by se mi srdce zastavilo a trvalo snad půl minuty, než jsem začal zase vnímat.
„Vážně?“ zeptal jsem se opatrně. „Vážně jsi potkal Julii Laburdovou?“
„Nejdřív jsem si nebyl jistý,“ připustil Jarda. „Ale pak se zeptala na Tebe a když jsem potvrdil, že Tě znám, řekla, že je Julie Laburdová a že jste spolu kdysi dávno krátce chodili. A prý, že by Tě zase po letech ráda potkala. Tak volám, dokud jsem to nezapomněl. A dávej pozor na cestu,“ zachechtal se Jarda a zavěsil.
Projel jsem křižovatkou a pokračoval dál opatrnou jízdou v koloně.
Přemýšlel jsem, jestli si Jarda vystřelil ze mě, nebo jestli si někdo jiný vystřelil z něj.
Protože Julie Laburdová neexistuje.
Vymyslel jsem si ji.

Bylo mi šestnáct a trávil jsem prázdniny na venkově u příbuzných. Pokud existuje zhmotnění slovního spojení „nuda k ukousání,“ tak prázdniny u mých příbuzných na venkově byly tímto zhmotněním.
Mí vrstevníci z místní omladiny mě nebrali kvůli tomu, že jsem byl ten kluk z města.
A já jsem ani po jejich společnosti netoužil.
Co se týká dívek, ty mě už tenkrát přitahovaly, jen jsem měl problém, že jsem nenarazil na takovou, kterou bych přitahoval já.
Tak jsem trávil čas ve společnosti knížek.
Knihovnu měli mí venkovští příbuzní naštěstí zásobenou poměrně slušně.
Zrovna jsem si četl v jednom sborníku hodně staré germánské poezie, když mě napadlo vypisovat si žensky znějící jména, na která v těch básních narazím.
Otevřel jsem si svůj psací blok, který jsem nosil pořád u sebe, a na každou stránku jsem napsal jedno takové jméno, které se v některé básni vyskytlo.
Zarazil jsem se u jména Julie.
Několikrát jsem to jméno zkusil vyslovit a znělo mi tak zvukomalebně, že jsem se rozhodl další jména nehledat.
Na tu stránku ve svém bloku jsem jméno Julie napsal snad třicetkrát. Možná víckrát.
Další den jsem sáhl po povídkovém sborníku. A napadla mě podobná myšlenka, tentokrát si vypisovat žensky znějící příjmení. A ke každé z těch třiceti Julií přidat jedno.
Odpoledne jsem měl seznam třiceti Julií i s příjmeními.
Postupně jsem jednotlivé kombinace vyškrtával, až mi zbyla jedna.
Julie Laburdová.
To jméno znělo tak, že jsem se rozhodl přestat dál hledat a vytvořit si ideální dívku s tímto jménem.
Do konce prázdnin jsem měl její příběh hotový. Julie byla poměrně vysoká, dosahovala mi k nosu, sportovní typ, dcera z lékařské rodiny (otec psychiatr, matka neuroložka) a rovněž trávila prázdniny u příbuzných na venkově ve stejné obci.
A stejně jako mě ji to nudilo.
A tak jsem se s ní seznámil.

Po návratu do školy jsem si její jméno napsal na sešit z chemie.
Ne obyčejnými písmeny, ale jako metalové logo.
„Julie Laburdová?“ ptali se mě. „Kdo to je? Herečka? Zpěvačka? Jezdkyně Formule jedna?“
„Normální holka, se kterou jsem se seznámil během prázdnin,“ mávl jsem rukou rádoby nenuceně.
Alice Bartoníčková, třídní sexbomba první velikosti, o kterou se pokoušeli všichni kluci, kteří začali chápat, jak to mezi kluky a holkami chodí, mě zastavila během obědové přestávky.
„Ty sis našel holku?“ zeptala se mě opatrně.
„Dalo by se to tak říct,“ pronesl jsem klidně. „Lépe řečeno jsme se s ní našli navzájem, protože jsme byli oba na prázdninách ve stejném místě a oba jsme se nudili, tak jsme se potkali a zjistili, že máme hodně společného.“
„A je hezčí než já?“ zeptala se Alice přímo a prohrábla si svou hustou hřívu vlasů barvy medu lesních včel.
„To se neříká,“ pousmál jsem se samolibě.

Zakrátko mi bylo jasné, že s pouhým povídáním nevystačím. Každé pondělí chtěli mí vrstevníci (Alice Bartoníčková nejvíc) vědět, jak jsem na tom s Julií a co všechno už jsem s ní dělal. Bylo mi jasné, že jim musím dát něco, co na okamžik jejich zvědavost otupí.
Tehdy opět pomohl víkend u příbuzných na venkově. Přesněji jeden místní kluk, který byl o něco mladší než já, rozumu sice moc nepobral, zato jeho táta jezdil pravidelně i do kapitalistické ciziny a neměl problém s tím přivézt čas od času něco, co u nás bylo v oblasti pouhé fantazie.
A tak jsem od něj dostal francouzský katalog horolezeckého vybavení. Chápu, zní to jako blbost, protože francouzsky jsem neuměl (a dodnes neumím) ani pozdravit, nicméně když jsem si ten katalog prolistoval, narazil jsem na fotku, která mě přinutila se v listování zastavit.
Ukázal jsem na dívku, která stála téměř uprostřed fotky, a řekl jsem: „Ty budeš Julie Laburdová.“

Dnešními moderními nástroji by mi to trvalo pár minut. Tenkrát jsem se týden mořil s vytvořením dokonalé fotomontáže, přičemž jsem měl na paměti, že mám jen jeden pokus.
Nakonec jsem mohl být s výsledkem spokojen. Stál jsem vedle dívky z fotografie, za námi se zvedal neidentifikovatelný kopec, oba jsme se tvářili spokojeně.
Výslednou fotku jsem nechal vyvolat a zvětšit, abych ji pak ledabyle zasunul na obal sešitu z chemie.
Spolužáci, pravidelně krmeni mými historkami, měli nyní o důvod víc se zajímat. Protože jestliže Pepa Ondrák má takovouhle holku, je jasné, že Pepa Ondrák je echt frajer. A s tím je dobré se kamarádit.
Alice Bartoníčková zkoumala fotku, kterou jsem předkládal, abych demonstroval existenci Julie Laburdové, nejpodrobněji. Pak ji odsunula, podívala se na mě a pronesla:
„Pěkná je, to jo, ale stejně si myslím, že já jsem na tom,“ přičemž si přejela dlaněmi po hrudi, „o dost lépe. Nemyslíš?“
Neodpověděl jsem, jen jsem se vševědoucně usmál.

Po několika dalších týdnech mi už docházela fantazie a legenda o Julii Laburdové mě vysilovala. Rozhodl jsem se proto pro radikální řez.
Přišel jsem v pondělí ráno do školy a tvářil jsem se zasmušile.
Na pozdravy spolužáků jsem odpovídal polohlasem, zíral jsem do prázdna, zkrátka bylo ze mě dokonalé tělo bez duše.
Až během obědové přestávky jsem se rozmluvil. Vysvětlil jsem, že jsem takhle rozložený z toho, že celá rodina Julie Laburdové emigrovala do Kanady.
O týden později se mnou začala Alice Bartoníčková chodit.

Pořád jsem čekal, kdy se mi Jarda ozve a řekne, že to s potkáním Julie Laburdové byl z jeho strany žert.
Namísto toho mi o pár měsíců později zavolala moje máma.
„Představ si to, Pepo,“ řekla, „stojím takhle v Bille ve frontě u pokladny, když se na mě otočí žena přede mnou a zeptá se: ‚Dobrý den, nejste náhodou maminka Pepy Ondráka?‘ a já samozřejmě povídám, že jako jo, že samozřejmě jsem. A ona na to: ‚Myslela jsem si to, jste přesně taková, jakou mi Vás tenkrát, když mi bylo šestnáct, Pepa popisoval. Já jsem Julie Laburdová,‘ a podala mi ruku. A pak jsem si vzpomněla, že to byla tvoje první velká láska. Tak jen, abys o tom věděl.“
Tak už i máma se do té hry na Julii Laburdovou zapojila, zabručel jsem.

A pak jsem na ni narazil sám.
Šel jsem po chodníku, když tu náhle stála proti mně.
„Ahoj, Pepo,“ řekla. „Vzpomínáš?“
Zíral jsem na ni asi jako Ester Ledecká na časomíru.
„Julie?“ zeptal jsem se opatrně. „Opravdu?“
„Ano,“ řekla nenuceně. „Jsem to já. Julie Laburdová. Z masa a kostí. A jsem ráda, že jsem Tě našla.“
Pořád jsem se domníval, že jde o hodně vypečený sen nebo o nebezpečnou provokaci.
„Můžu Tě pozvat?“ zeptala se, sáhla do kabelky a vytáhla kartičku s názvem hotelu v našem městě.
„Přijď v sedm, budu čekat v hotelové restauraci,“ dodala.

V sedm hodin jsem byl na místě. Už na mě čekala.
Nejdříve jsme společně jedli. Pořád jsem čekal, kdy mě upozorní na skrytou kameru nebo na něco podobného. Ale nic takového se nestalo.
„Mrzí mě, že jsem se neozvala dříve,“ řekla, když jsme dojedli a číšník odnesl nádobí, abychom zůstali jen se sklenicí vína, „ale když naši se mnou odjeli do té Kanady, neměla jsem Tvou adresu,“ a upřela na mě sugestivní pohled.
Ty oči.
Ty oči patřily té modelce z toho francouzského katalogu.
„A jak se vám všem v Kanadě daří?“ zeptal jsem se opatrně.
„Rodiče už jsou v důchodu a jen si užívají,“ usmála se. „Táta dělal i v Kanadě psychiatra a mámě chvíli trvalo, než se naučila správně anglicky. Pak si udělala kanadskou atestaci a působila jako neuroložka. Vlastně oba přesluhovali a do důchodu šli až předloni,“ a zase se zasněně usmála.
„Tobě se vede jak?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu si stěžovat,“ usmála se. „Stala se ze mě dermatoložka. Mám malou a útulnou ordinaci na kraji Toronta. Až přiletíš, tak Ti to ukážu. Byla jsem dvakrát vdaná, mám tři děti, dcera se věnuje curlingu, druhá dcera krasobruslení a syn má stavební firmu.“
Zavlnila rameny.
„A až letos,“ dodala smutně, „jsem se probírala starými věcmi a narazila jsem na svůj sešit z chemie. A na něm napsané Tvoje jméno. Černým fixem uvnitř žluté hvězdy. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než přiletět a vyhledat Tě. A teď jsme konečně zase spolu.“
Pořád jsem si připadal jako ve snu nebo ve skryté kameře.
Pak ke mně natáhla ruku a chytila tu mou.
„Dopij a půjdeme ke mně,“ mrkla významně levým okem.
Dopil jsem.
Zvedli jsme se a vyrazili do jejího pokoje.

Ráno jsem se probudila ve svém hotelovém pokoji ve městě, kde jsem kdysi vyrůstala.
Podívala jsem se vedle sebe.
Nikdo tam nebyl.
Přitom jsem si tolik přála, aby se vedle mě probudil můj dávný vysněný kluk.
Jméno Pepa Ondrák sice bylo poměrně tuctové, zato jsem mu ve svých fantaziích přisoudila tolik ohromujících vlastností, že vedle něho by všichni komixoví superhrdinové zbledli závistí.
Postupně jsem se dala dohromady a sbalila kufr.
Letadlo zpátky do Kanady mi letí v poledne a je dobré být na letišti včas.
Na recepci jsem odevzdala klíče a vyrazila ven.
Nasedla jsem do prvního taxíku, který se nabídl.
Sbohem, moje město.
A sbohem, Pepo Ondráku. Škoda, že jsem si Tě jen vymyslela a že jsi ve skutečnosti nikdy neexistoval.