Syn mi připravil překvapení

Když jsem před pětadvaceti lety seznámila s Luborem, věděla jsem hned, že nám to spolu bude fungovat. A funguje nám to dodnes a pořád je při tom spousta legrace.

Měli jsme tenkrát každý svůj okruh přátel. Lubor mě s těmi svými seznámil poměrně brzy. Zjistila jsem, že jde o milé, přátelské a vstřícné lidi, a přestože jsem zpočátku měla obavy z toho, jak si s nimi budu rozumět, zapadla jsem prakticky hned.
Mezi své přátele jsem Lubora přivedla až po téměř půlroce chození. Lubor byl nejdřív nesvůj, pak se rozpovídal a někteří z mých přátel ho hodnotili jako fajn člověka.
Atmosféra byla tenkrát pohodová až do chvíle, kdy se objevila Veronika. Byla to lovkyně. Jakmile viděla kluka, nejlépe takového, který chodí s holkou, kterou ona zná, dělala vše proto, aby ho aspoň na chvíli svedla pro sebe.
Bylo na ní vidět, jak hned po příchodu zavětřila, zamířila k Luborovi a vnutila se mu do hovoru. Lubor se nejprve lekl, pak jí zdvořile odpověděl a chtěl se věnovat lidem, se kterými se bavil do té doby. Jenže Veronika byla jako buldok. Chytila a nechtěla pustit.
Nejsem z těch hysterek, které okamžitě podezírají, rozcházejí se a pálí mosty, jakmile se jejich partner podívá na jinou ženu, dotkne jiné ženy nebo jakmile promluví s jinou ženou. Proto jsem Veroničiny pokusy sledovala spíš pro pobavení. Na chvíli jsem zachytila i Luborův pohled. Lubor s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou, že si nemusím dělat starosti.
Pak přišla na Veroniku přirozená lidská potřeba, odběhla na toaletu a Lubor se vrátil ke mně. „Proboha, co je to za ženskou, furt jenom mluví, vykecala by mi díru do hlavy,“ povzdechl si. S úsměvem jsem mu pověděla, že jde o Veroniku, která mu nedá pokoj, dokud ho nedostane.
„No tak to mám hodně zajímavé, vyhlídky, to se jí asi jen tak nezbavím,“ zahučel Lubor. Pak se zamyslel, usmál, v očích se mu zasvítilo a pronesl: „Nebo mi pomůže děda Jindřich.“
Abych to vysvětlila. Jindřich není Luborův skutečný děda. Lubor jako dítě trpěl tím, že rodiče jeho maminky bydlí až někde na Slovensku a rodiče jeho tatínka umřeli dřív, než se Lubor narodil. Proto byl smutný, že nemá nablízku toho bájného dědu, o kterém vyprávěl každý z kluků ve školce.
Jindřich byl vdovec, děti ani vnuky neměl, a bydlel o poschodí výše ve stejném paneláku. Lubor, tehdy pětiletý, u něj jednou zazvonil a když mu soused otevřel, spustil na něj, že by byl rád, kdyby mu Jindřich dělal dědu. Jindřich ho chtěl zpočátku odehnat, pokládal to za hloupou provokaci, pak ale Lubora vyslechl, setkal se i s jeho rodiči a stal se Luborovi takovým náhradním dědou. Hlídal ho, když to bylo potřeba, zúčastňoval se různých Luborových oslav, a podle Luborových slov to byl nejbáječnější, i když nevlastní děda na světě.
Teď si na něj Lubor vzpomněl a já jsem si vzpomněla, jak mi vyprávěl, že děda Jindřich nezkazí žádnou legraci, a to ani takovou, která je za hranou.
Veronika se totiž vrátila, a přestože viděla, že se Lubor baví se mnou, snažila se mu opět vnutit. Když jsem musela já odběhnout, vnutila Luborovi svoji vizitku s tím, že kdyby se někdy cítil sám, přijde a dopřeje mu nečekaná potěšení.
Lubor jí na to nic neřekl, ale druhý den se mnou zašel za dědou Jindřichem. Řekl mu co a jak a děda Jindřich se smál jako puberťák.
Pak Lubor zavolal Veronice s tím, že další den okolo půl sedmé má přijít na tu a tu adresu, tam nezvonit na zvonky, protože ty nefungují, ale vyjít do určitého patra a zazvonit u konkrétních dveří. Veronika nadšeně souhlasila, jak mi popisoval.
Krátce po šesté hodině toho dalšího dne jsme se sešli v bytě dědy Jindřicha. Veronika dorazila včas. Lubor jí šel otevřít, tiše ji přivítal a řekl jí, do kterého pokoje má jít, a aby se nebála, že za ní přijde za chvíli.
Veronika šla najisto, jen netušila, kdo ji v tom pokoji čeká.
„No tak pojď ke mně, křepelinko,“ ozval se hlas dědy Jindřicha. „Už se těším, co za potěšení mi předvedeš,“ a bylo slyšet, jak se děda Jindřich směje.
Pokud jsou mé vzpomínky přesné, Veronika zaječela krásným tříčárkovým cé a než jsme na ni stihli zareagovat, vyběhla z bytu a jak jsme koukali, nezastavila se ani na ulici.
Na setkání s přáteli přestala chodit a jak mi řekl jeden z nich, prý jsme s Luborem dvojka hrozných úchyláků.
Nedlouho poté jsme se s Luborem vzali a děda Jindřich nemohl na svatbě chybět. O něco později jsem otěhotněla a za pár týdnů jsme věděli, že budeme mít syna.
Luborův táta trval na tom, že náš syn musí být Milan po něm. Můj táta trval na tom, že náš syn musí být Vladimír po něm.
Když už to vypadalo na to, že začnou padat výzvy k souboji, prohlásil Lubor: „Ani Milan, ani Vladimír. Náš syn bude Jindřich po dědovi Jindřichovi.“
Mezi našimi otci bylo najednou ticho, že by bylo slyšet špendlík nejen spadnout, ale i rotovat ve vzduchu během pádu. Po chvíli oba uznali, že je to správná volba.
Když se náš malý syn Jindřich narodil, byl děda Jindřich, kterému tou dobou bylo už hodně přes 80, maximálně naměkko. Říkal, že kdysi neměl ani syna ani dceru, a teď má dokonce pravnuka. A taky dokud mu síly stačily a zdraví dovolovalo, pomáhal nám s péčí o svého malého jmenovce.
Dnes už je náš syn velký a děda Jindřich dávno odpočívá na hřbitově. Tím se dostávám k tomu překvapení, které nám syn připravil.
Jednoho dne tak mezi řečí prohlásil, že by nám rád představil slečnu, se kterou se nedávno seznámil a která vypadá, že o něj má zájem a že by ho snad mohla mít i ráda. Nenamítali jsme nic, dospělý už nějakou dobu je, tak jaképak copak.
V dohodnutý den s tou slečnou přišel. Slečna se jmenovala Markéta a od první chvíle jsem měla podezření, že ji znám. Tvar obličeje, tělesná výška, způsob mluvy, pohyby, gestikulace, to všechno mi připadalo povědomé.
Nenápadně jsem si o tom promluvila s Luborem. Ten přiznal, že má podobný dojem, ale jen tak letmý, že si není jistý, jestli mu Jindřichova slečna povědomá je nebo ne.
Společný oběd se vydařil a potom jsme si neformálně povídali. Pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že Markétu odněkud znám. Až na to kápl Lubor.
„Já se zeptám, Markéto,“ podíval se na ni přímo, „nejmenuje se tvá maminka náhodou Veronika?“
Kdyby vystřelil z brokovnice, nezasáhlo by mě to víc.
„Ehm, jmenuje,“ pronesla Markéta, „jak to víte?“
A já jsem si hned dosadila, proč je mi ta holka tak povědomá.
Když odešla, Jindřich s námi zůstal. Chtěl vědět, proč jsme se Markéty ptali na její maminku.
Přisedli jsme oba k němu a vyprávěli mu historku o tom, jak maminka jeho slečny, ještě za dávného mlada, byla velká lovkyně mužů a měla zálusk i na Lubora. A že Markéta je své maminky dokonalá kopie.
Jindřich se zeptal, jestli mu tedy radíme začínající vztah s Markétou ukončit. Bylo to těžké, ale řekli jsme mu, že rozhodnutí necháme na něm.
Nebyli jsme při tom, když jí své rozhodnutí sdělil, ovšem za nějaké dva měsíce si domů přivedl slečnu Karolínu. Ta naštěstí v příbuzenstvu nikoho, na koho bychom měli kontroverzní vzpomínky, nemá, a tak snad neprozradím moc, když řeknu, že už na začátku jara mezi nás přijde náš první vnuk.