Svíčková pro zbloudilé kulky

Déšť bičoval okno salonku restaurace Na Růžku s intenzitou, jakou by člověk čekal spíš od rozjetého rotačního kulometu než od májového odpoledne.

Seděl jsem v koutě, prsty levé ruky obtočené kolem sklenice s vlažným pivem, zatímco pravá ruka mi automaticky sjížděla k podpažnímu pouzdru.
Starý zvyk.
V mojí branži buď kontrolujete zbraň, nebo vám někdo zkontroluje vnitřnosti.
Byl to rodinný oběd, což v překladu znamenalo devět kruhů pekla s vůní knedlíků.

U hlavního stolu seděla elita.
Bratranec Felix, chlap s úsměvem z reklamy na zubní pastu a kontem, které by uživilo menší africký stát, právě rozšafně vykládal o své nové jachtě a investičních fondech.
Vedle něj trůnila teta Irma s perlovým náhrdelníkem, která se na svět dívala s takovým despektem, jako by jí pod nosem zrovna profrčela tatra s hnojem.
Byli to ti úspěšní.
Ti, kteří věděli, jak se žije, jak se vydělává a jak se správně reprezentuje fasáda štěstí.
A pak tu byl náš stůl.
Stůl číslo čtyři, hned vedle dveří na záchod, kde táhlo na nohy a omáčka tu chladla třikrát rychleji.
„Mladý muži,“ sykla na mě teta Marta, když se ke mně naklonila přes talíř s oschlým knedlíkem. „Slyšela jsem, že tě zase vyhodili. A prý se potloukáš s lidmi, kteří... no, s lidmi, kteří rádi střílejí.“
„To byly jen tři menší gangy, teto,“ utrousil jsem a upil zvětralého moku. „A navíc, dneska už má zbroják každej pitomec. Podívej se na Felixe, ten střílí špunty od šampaňského a taky mu nikdo nenadává.“
Marta si povzdychla, ten zvuk připomínal vypouštění staré duše z traktoru.
Byla to sedmdesátnice, která se po třetím rozvodu pokusila najít smysl života v chovu dravých želv, což skončilo amputací dvou prstů jedné pošťačky.
Teď tu seděla v obnošeném svetru, který pamatoval ještě Gustáva Husáka, a v očích měla ten zvláštní, unavený klid lidí, co už nemají co ztratit.
Vedle se nejistě vrtěl strýc Karas.
Karas byl chodící definice melancholie.
Celý život sbíral staré jízdenky z tramvají a psal básně o loupání brambor, které nikdo nikdy nečetl, protože v nich chyběl děj a bylo tam příliš mnoho podstatných jmen.

„Víte, co je nejhorší?“ zašeptal Karas a nervózně se rozhlédl, jako by nás odposlouchávala tajná policie nebo Felixův daňový poradce.
„Že jim tam u toho velkého stolu ty lži věříte. Všichni se tváří, že mají plán. Ale plán máš, jen dokud nedostaneš první ránu do zubů.“
„Nebo sedmadvacítkou do břicha,“ dodal jsem věcně.
„Přesně,“ přikývla teta Marta a vidličkou rýpla do tuhého hovězího.
„My jsme odpad, drazí moji. Přebytečný materiál rodinného klanu. Sebranka, která kazí fotky z dovolené. Když se rozdávaly karty úspěchu, my jsme zrovna stáli ve frontě na levný párky.“

Dveře od salonku se náhle rozletěly a dovnitř vrazil můj mladší bratranec Leoš.
Vypadal, jako by ho právě přejel parní válec, ze kterého následně někdo vystřelil protitankovou raketu.
Kabát měl potrhaný, z kapsy mu koukal zásobník do uzi a z ucha mu kapala krev.
Ignoroval šokované pohledy od hlavního stolu, zamířil rovnou k nám, odsunul si židli a těžce na ni dopadl.
„Sakra,“ ulevil si Leoš a utřel si obličej ubrouskem.
„Venku je to samej upír. A parkoviště je plný nindžů. Sotva jsem stihl zaparkovat fáro.“
„Dáš si svíčkovou?“ zeptala se teta Marta mateřským hlasem.
„Jo, ale bez brusinek. Po brusinkách se mi blbě míří,“ řekl Leoš a hodil na stůl stříbrný talisman, ze kterého ještě stoupala slabá magická energie.

U našeho stolu se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet tupým bajonetem.
Od hlavního stolu k nám doléhal Felixův pěstěný smích a cinkání broušeného křišťálu.
Mluvili o tom, že hypotéky jsou teď sice vysoko, ale když člověk správně diverzifikuje portfolio, tak je to v suchu.
Byli tak čistí, tak dokonale nalinkovaní, až se mi z nich zvedal kufr.
Podíval jsem se na Martu s jejíma smutnýma očima, na Karase, který si zrovna zapisoval číslo mé pivní účtenky pro svou příští sbírku, a na Leoše, který si pod stolem potají dobíjel magický revolver.
Byli jsme excentrici, outsideři, lidi, kteří z dálnice k normálnímu životu sjeli špatnou odbočkou.
Smrděli jsme střelným prachem, levným tabákem a promarněnými šancemi.
Ale když mi Leoš bezeslova podal zbytek své zapálené cigarety a teta Marta mi na talíř přihodila svůj nejměkčí knedlík, došlo mi to.

U hlavního stolu se sice jedlo ze stříbra, ale u našeho stolu se aspoň dýchalo.
Byli jsme sice na odpis, ale byli jsme v tom spolu.
A pokud by do sálu vtrhlo komando zabijáků, byl jsem si stoprocentně jistej, že Felix by se schoval pod ubrus, zatímco náš stůl by z té restaurace udělal kůlničku na dříví dřív, než by vrchní stihl přinést účet.
„Tak na nás,“ zvedl jsem sklenici s podřadným pivem.
„Na ty, kteří nikam nepatří.“
„A na to, že máme víc munice než oni,“ dodal Leoš a poprvé za ten den se usmál.