Stýskám si, stýskám

Mé první básnické období bylo ohraničeno roky 1994 až 1998. Většina těch básní už nebude nikdy zveřejněna, což není žádná škoda.

Před mnoha a mnoha lety jsem napsal článek o svém kamarádovi Dropovi. Mimo povídek psal Drop i básničky, které mě iritovaly v tom, že se prakticky téměř vůbec nerýmovaly, což mne, trvajícího na dodržování rýmu, znepokojovalo.
Následující báseň, respektive její kostru, jsem vymyslel během jedné naší společné cesty rychlíkem. Bylo to někde mezi Jičínem a Butovsí. Námětem mi byl náš (tedy můj a Dropův) společný známý, který trpěl neuvěřitelnou schopností stavět se vždy, všude a za všech okolností do role oběti, a zároveň vnímal jako trest to, že po něm bylo vyžadováno, aby jednal aspoň trochu férově.

Stýskám si, stýskám

Stýskám si stýskám,
že nesmím, co se může,
všichni jsou trny,
jen já jsem bílá růže.

Nevím, co teď obcházejí,
nevím, čemu tleskají,
nevím, co si dopřávají,
zatímco mě poutají.

Tak rychle hledám,
komu jsem co přál,
komu jsem se smál,
a kdo všechno mě oklamal.

Stýskám si stýskám,
že musím vždy hrát fér
na hřišti, na němž mnozí
hrají bez bariér.

Mám přec svoji neomylnost,
všude kolem hnus a prach,
to já jsem ta pravá slušnost,
z které mají všichni strach.

Hlídám svoje mramory,
hlídám svoje čisté dlaně,
hlídám svoje závory,
ostatní zírají na ně.

A rychle hledám,
kdo mi co vzal,
kdo mi co lhal,
a kdo mě v koutě zanechal.

Stýskám si stýskám,
že nesmím, co se může,
všichni jsou trny,
jen já jsem bílá růže.

Nevím, co teď obcházejí,
nevím, čemu tleskají,
nevím, co si dopřávají,
zatímco mě poutají.

Tak rychle hledám,
komu jsem co přál,
komu jsem se smál,
a komu jsem svou slušnost dal.

P. S. Tato báseň byla původně sepsána ve 3. osobě jednotného čísla („Stýská si, stýská, že nesmí, co se může,...“). Při jedné básnické session v roce 1996 se mi dostalo zpětné vazby, že v 1. osobě bude text působit živěji. Od přelomu září a října 1996 je tak tato báseň v 1. osobě jednotného čísla.
P. P. S. Básnická session je dvoudenní setkání lidí, píšících poezii, během kterého jednotliví autoři čtou své básně a jiní autoři jim je připomínkují. Ano, je to přesně tak hrozná věc, jak to zní.