Střípky olova, kafe a prachu v listech

Venku lilo, jako by tam nahoře spláchli starej, rezavej záchod. Měl jsem v sobě litr levnýho kafe, v kapse devítku s plným zásobníkem a v hlavě totální vymeteno z těch skript, která po mně chtěli u zkoušky.

Antikvariát v zapadlé uličce smrděl plísní, starým papírem a vlhkým tabákem.
Ideální zašívárna, když vám jde po krku termín státnic a možná i pár naštvaných věřitelů.
Chlap za pultem vypadal, že pamatuje ještě bitvu na Bílé hoře, a upřeně sledoval mouchu, která se marně pokoušela proletět špinavým oknem.
Ignoroval jsem ho.

Potřeboval jsem najít jednu konkrétní knihu, starej anatomickej atlas, abych si ověřil, kam přesně bodnout, když chlap nosí neprůstřelnou vestu.
Nebo spíš jak nepropadnout z patologie.
Prsty mi klouzaly po hřbetech svázaných v kůži.

Vytáhl jsem masivní svazek, který pamatoval lepší časy, a otevřel ho zhruba v místech, kde by měla být břišní dutina.
Místo anatomických nákresů na mě ale vypadl zažloutlý lístek.
Žádná bankovka, žádnej tajnej plánek k trezoru.
Jen pár slov napsaných chlapskou rukou, která se trochu třásla:
„Taky jsem myslel, že to nedám. Že mě ta škola nebo ta kulka dostane. Nedostala. Ser na ně a dýchej. Dokonči to.“
Zíral jsem na ten papír a v hubě mi hořkla pachuť levných cigaret.
Ten neznámej parchant měl pravdu.

Seděl jsem tam, obklopený tunami mrtvých spisovatelů, a najednou mi došlo, že strach je jenom špatně namíchanej drink.
Buď ho vypijete a pozvracíte se, nebo ho vylijete do dřezu a objednáte si něco tvrdšího.
Zabalil jsem ten papírek do kapsy hned vedle náhradního zásobníku, položil atlas zpátky a kývl na dědka za pultem.
Ten jenom zabručel.

O rok později byl vzduch stejně těžkej, ale moje boty stály na o dost dražším koberci.
Zkoušky byly v prachu, diplom v šuplíku a moje práce teď obnášela o dost míň čtení a o dost víc rychlého rozhodování.
Státnice jsem udělal, sice s odřenýma ušima a s pocitem, že komise by zasloužila dávku z kulometu, ale papír jsem měl.
Nohy mě samy donesly zpátky do té zatuchlé uličky.

Antikvariát se nezměnil.
Stejnej prach, stejná vůně starých hříchů a za pultem seděl ten samej chlap, kterej od loňska očividně neudělal ani krok.
Možná byl vycpanej.
Vytáhl jsem z vnitřní kapsy kabátu zbrusu novej zápisník v černé kůži.
Otevřel jsem ho uprostřed a vyškubl z něj jeden papír.
Napsal jsem na něj jen krátkou větu, bez zbytečných keců, stručně, jak to dělají chlapi, kteří nemají čas na romány:
„Pokud tohle čteš a ještě žiješ, vyhráváš. Drž hubu a střílej dál.“

Zasunul jsem ho do té prastaré knihy, knihu hluboko do regálu mezi hřbety s brakovou detektivní literaturou.
Někdo, kdo bude mít v noci sakra hluboko do kapsy a v hlavě hromadu olova, ji jednou najde.

Otočil jsem se na patě, límec kabátu zvedl proti větru a nechal ty staré papíry za sebou.
Venku sice pořád lilo, ale mně už to bylo jedno.

Život je prostě jenom řada špatně naplánovaných schůzek, ze kterých musíte odejít po svých.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.