Střepy, sádra a tchyně v zóně zmaru

Naše rodinná idyla má kódové označení Chaos. Když tchyně Hermína překročila práh zrekonstruovaného pokoje pro malou Káťu, netušil jsem, že se právě spouští odpočítávání k totální destrukci mé tělesné schránky.

Začalo to v podstatě nevinně, jak už tyhle věci, které vám zlomí vaz, mívají ve zvyku.
Hermína vplula do místnosti s grácií sovětského tanku, čistícího průsek v tajze.
Místo toho, abych ji včas zastavil, nebo aspoň srazil k zemi taktickým skokem, jen jsem bezmocně zíral.
Pokojík voněl novotou, barvou a dětským pudrem.
Na zdi visela police s medvědy a uprostřed toho všeho trůnila zbrusu nová, bělostná dětská postýlka s nebesy.
Na jejím okraji se ležérně povalovaly moje titanové brýle na dálku.
Deset tisíc korun v optice, lehké jako pírko, tvrdé jako ocel.
Tedy, to jsem si aspoň myslel do chvíle, než na ně Hermína vrhla svou plnou kinetickou energii.
Ozval se zvuk, který si budu pamatovat do smrti.

Kombinace praskajícího suchého dřeva a drceného kovu.
Konstrukce z masivního buku se poroučela k zemi s elegancí odstřelovaného továrního komína.
Titan povolil.
Když se prach usadil, tchyně seděla na hromadě trosek, tvářila se jako vítěz u Stalingradu a z mých drahých obrouček zbyla hromádka geometrických tvarů, které vzdáleně připomínaly moderní umění.
Podívala se na mě těma svýma chladnýma očima přes tlustá skla a prohlásila, že to byl stejně šunt z překližky a že správný chlap má mít věci z dubu.
Pak sáhla do kabelky a s velkorysostí imperátora mi podala plastový zázrak z drogerie za devětadvacet korun s tím, že na čtení jí to stačí, tak mně na řízení taky.
V tu chvíli se ve mně probudil pud sebezáchovy kombinovaný s lehkým záchvatem paniky.
Potřeboval jsem nutně odjet do kancláře, kde na mě čekal naštvaný šéf a hromada smluv.

Sedl jsem ke stolu, vytáhl stříbrnou lepicí pásku – tu, se kterou speciální jednotky opravují vrtulníky v polních podmínkách – a pokusil se z těch trosek slepit něco, co by mi umožnilo aspoň rozeznat silnici od chodníku.
Výsledek byl žalostný.
Skrz nánosy lepidla a izolepy jsem viděl svět jako přes dno půllitru s teplým zvětralým pivem.
Svět ztratil ostré hrany, všechno se slilo do jedné velké, rozmazané šmouhy.
Když jsem se pokusil sejít schody do předsíně, moje prostorová orientace definitivně kapitulovala.

První schod jsem minul o dobrých deset centimetrů.
Následoval rychlý, nekontrolovaný přesun směrem dolů, doprovázený zvukovými efekty, za které by se nestyděl žádný kaskadérský film.
Cestou jsem hlavou otestoval dubové zábradlí, což odnesl můj levý přední zub, který se rozhodl opustit ústní dutinu.
Dole pod schody jsem zůstal ležet s podivně zkrouceným kotníkem, v němž mi křupalo jako v pytlíku s brambůrkami.

Moje žena Alena vyběhla z kuchyně, v náručí držela dceru a obě spustily synchronizovaný jekot, který mi spolehlivě zvedl krevní tlak.

Jenže byznys nepočká.
I s vyraženým zubem a nohou, která začínala měnit barvu do zdravého odstínu zralého lilku, jsem se doplazil k autu.

Alena na mě křičela z okna, ať nikam nejezdím, ale v té chvíli mi to bylo jedno.
Chtěl jsem jen zmizet z dosahu Hermíny.
Jenže hned na první křižovatce přišla další rána.
Při prudším sešlápnutí brzdy mi ten izolepový monstrózní hybrid sklouzl z nosu a zapadl někam pod pedály, přímo mezi spojku a brzdu.
Zkoušet lovit brýle v mém stavu znamenalo okamžitou sebevraždu, takže jsem pokračoval dál úplně naslepo.
Jel jsem rychlostí unaveného hlemýždě, což samozřejmě neuniklo pozornosti hlídky dopravní policie, která parkovala za rohem.
Mladý policista se zatvářil nesmírně důležitě, když mě donutil stáhnout okénko.
Pohled na chlapa, který krvácí z pusy, má oteklou nohu a v řidičáku zapsaný kód pro povinné brýle, které zrovna chybí na jeho obličeji, mu očividně udělal den.
Moje koktavé vysvětlení o tchyni, postýlce a izolepě ho vůbec nezajímalo.
S chladným úsměvem mi vypsal pokutu, která by stačila na nákup menší ojetiny, a zakázal mi další jízdu.
Skončil jsem na sedadle spolujezdce vlastního auta, kam mě musela přijet zachránit Alena.

Atmosféra ve voze byla hustá tak, že by se dala krájet hrezavým nožem.
Dcera vzadu nepřestávala brečet, protože její nová postel byla v troskách, a Alena mě častovala pohledy, které by dokázaly zapálit i mokrý stoh slámy.

Pohotovost byla dalším kruhem pekla.
Doktor na chirurgii se na můj kotník podíval s neskrývaným odporem a bez dlouhých řečí mi naordinoval sádru až ke kolenu.
Když jsem se ho zeptal, jak s tím mám jako řídit a pracovat, jen pokrčil rameny a zamumlal něco o klidovém režimu.
Zubařská pohotovost, kam jsme zamířili hned potom, byla ještě bolestivější, především pro mou peněženku.
Oprava předního zubu, abych nevypadal jako dožívající boxer z podřadného klubu, mě přišla na dvacet tisíc.

Když jsme se konečně vrátili domů, sádra mi těžkla na noze a v puse jsem měl pachuť levné dezinfekce.
Hermína seděla v kuchyni, pila kávu a s ledovým klidem utrousila, že kdybych nebyl tak ješitný a vzal si ty její brýle za třicet korun, mohl jsem si ušetřit peníze i zdraví.
V tu chvíli jsem vážně uvažoval o tom, že se odstěhuju do garáže.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.