Srpnový příběh

Když zjistil, že z jednoho z půdních oken může vidět do sousedního domu, připadalo mu, že našel nový zdroj zábavy. Každý večer si tak užíval svou utajenou pozorovatelnu.

Vlastně to byla podivná náhoda. Do tohoto domu kdysi přišel proto, aby v jednom z bytů opravil plynové vedení. Přitom si všiml, že kromě hlavního vchodu disponuje dům ještě jedněmi nenápadnými dveřmi. Ty nebyly přístupné z ulice, ale z průchodu k zadnímu dvornímu traktu. Zkusil ty dveře otevřít a našel schody na půdu.
Zpočátku mu to neřeklo nic. Až toho večera, kdy zase tu půdu prozkoumával a něco ho zaujalo. Při správném úhlu pohledu viděl přímo do jednoho z oken vedlejšího domu.
Místnost, které okno v sousedním domě patřilo, byla koupelnou. V ní se zrovna sprchovala mladá dívka, odhadem tak šestnáctiletá.
Nedokázal od ní odtrhnout pohled. Dívka se chovala naprosto nenuceně, díky čemuž si ji mohl prohlédnout ze všech možných světových stran.
V krku měl z toho sucho a hlava se mu točila.
Takhle mladé a naprosto nahé děvče viděl naposledy snad před třiceti lety. Ještě několik minut poté, co dívka v sousedním domě dokončila svou večerní hygienu, seděl na jedné z beden, kterých bylo na jím nalezené půdě spousty, a hleděl do prázdna.
Během několika dní si vytvořil pravidelný rituál. Manželce se vždycky na něco vymluvil a spěchal do své tajné pozorovatelny.
Tak tomu bylo i tento konkrétní večer.
Seděl na svém oblíbeném místě a pozoroval to sprchující se děvče. Nebyl schopen pohybu a téměř nedýchal.
Najednou se jeho zátylku dotklo něco kovového a navíc se za ním ozval dívčí hlas: „Copak, frajere? Líbí?“
Naprosto strnul a namísto normální odpovědi ze sebe vypustil jen několik neartikulovaných zvuků.
Ta kovová věc se vzdálila od jeho zátylku a dívčí hlas řekl: „Otoč se.“
Udělal, co mu řekla a málem vyjekl. Díval se do ústí hlavně pistole.
Když zaostřil pohled, zjistil, že pistoli drží v ruce mladá dívka, výrazně podobná té, kterou viděl v koupelně sousedního domu.
Pokud by se dokázal soustředit, asi by ocenil, že je oblečená v poměrně volném tričku a tříčtvrtečních kraťasech, vybavených mnoha kapsami.
„Polož to,“ zasípal, „ještě si ublížíš.“
Aspoň to zkusil.
Dívka se zasmála.
„Jestli někomu ublížím, tak tobě,“ oznámila mu a natáhla k němu druhou ruku, v níž pistoli nedržela.
„Mobil,“ řekla.
„Cože?“ zasípal.
„Tvůj mobil,“ zdůraznila.
Přitom přesunula pistoli tak, že mu mířila přímo na ohryzek.
Ta holka je šílená, napadlo ho. Sáhl do kapsy, vytáhl mobil a podal jí ho.
Vzala jeho mobil do své volné ruky.
Pořád na něj koukala a pořád na něj mířila tou pistolí.
„Jaké máš heslo?“ řekla klidně.
„Jedna…,“ vyhekl, „čtyři…, sedm…, dva…, pět…, jedna,“ dodal plačtivě.
„Hm, funguje,“ pronesla uznale. Bylo mu divné, jak to poznala, když se na displej mobilu vůbec nedívala.
„A helemese,“ řekla o něco později, „kontakty jsou tady a tady je dokonce napsáno Monika manželka,“ pokývala hlavou.
„Co kdybys jí zavolal?“ navrhla. „Nebo snad manželka Monika ví, že jsi úchyl?“
„N…, n…, n…, ne,“ vyjekl, „jen to ne.“
„No dobře,“ pokrčila rameny. „Tak volat nebudeme, no,“ a přestože stále koukala na něj, palcem ruky, v níž nedržela pistoli, cvakala po displeji jeho mobilu, „tady jsou možnosti, tady je sdílení, tady je nabídka Bluetooth, tady je volba cílového zařízení, tady je potvrzení odeslání,“ a jeho hrůza v očích stoupala a dosáhla dalšího maxima, když uslyšel jemné cinknutí, které se ozvalo z jedné z jejích kapes.
„Tak už mám Moniku v kontaktech taky,“ pronesla spokojeně. Jeho mobil odložila na jednu z dalších beden, kterých tu byly spousty. Pořád na něj mířila pistolí.
„Jak dlouho nás tu očumuješ?“ zeptala se. „Půl roku? Rok? Víc?“
Zavrtěl hlavou a vydal jen hlásku „E…, eeeee…, eeeee!“
„Ségra, jsi tu?“ ozvalo se ode dveří půdy a jeho panika opět vzrostla.
Na scéně se objevila druhá dívka.
Vypadala úplně stejně.
A stejně tak držela pistoli a mířila na něj.
Těkal očima z jedné na druhou a měl pocit, že se potí krví.
„To je on?“ řekla ta, která přišla jako druhá a ta, která přišla jako první, přikývla.
„Co o něm víme?“ zeptala se ta druhá.
„Zatím jen to, že má manželku Moniku,“ řekla ta první. „Už ji mám v kontaktech, neboj,“ řekla, aniž by na něj přestala mířit pistolí.
Dokud na mě mířila jenom jedna, pomyslel si, mohl jsem to nějak ukecat. Ale dvě…
Ta druhá k němu přistoupila blíž. S pohledem upřeným do jeho očí a pistolí v ruce jej naprosto precizně prošacovala. Pak se vrátila na své místo vedle té první.
„Je tu občanka,“ konstatovala a přečetla: „Lubor. Ty jsi Lubor, Lubore?“ obrátila se znovu na něj.
Rychle přikývl. Třeba se z toho nějak vykecám, napadlo ho.
„Ten mobil je Luborův?“ zeptala se ta druhá té první.
Ta první přikývla.
Ta druhá, aniž by na něj přestala mířit pistolí, vzala jeho mobil do ruky. Stále byl odemčený.
„Jé, hele, Lubor tu má WhatsApp,“ usmála se. „A má v něm konverzaci s Monikou manželkou, takže Monika má asi taky WhatsApp. Ségra,“ pohla mírně hlavou k té první, „něco mě napadlo.“
„Tak do toho, ségra,“ řekla ta první.
Ta druhá se posunula mírně před ni i s pistolí.
„Svlíkej se, Lubore.“
„Co…, co…, cože?“ vyjekl.
„Svlíkej se, Lubore,“ řekla podruhé a opřela mu hlaveň pistole o čelo.
Ani ne za dvě minuty byl Lubor úplně nahý a jeho oblečení tvořilo hromadu na podlaze.
„A co teď?“ zeptala se ta první, když se ta druhá vrátila na své místo vedle ní.
Ta druhá k ní zase pohla hlavou.
„Ty mi dej bouchačku,“ řekla a Lubor jen zděšeně sledoval, jak naprosto profesionálně jedna dívka předává svou pistoli té druhé bez toho, aby na něj přestala mířit.
„A co teď?“ zeptala se ta první.
Ta druhá odložila pistoli té první vedle sebe a zase vzala do ruky Luborův mobil.
„Uděláme trochu radost Monice, ne?“ nahodila.
„A to jak?“ chtěla vědět ta první.
„Teď se svlíkni ty,“ zasmála se ta druhá.
Ta první nejdříve koukala poněkud zaraženě a pak se rozesmála.
„Už rozumím,“ řekla zvesela a s následujícím „Tak teda jo,“ si přetáhla tričko přes hlavu.
V Luborovi by se krve nedořezal.
Ta první nic pod tričkem neměla, takže na něj vykoukla dvojice mladistvých ňader.
„Spodek taky,“ řekla ta druhá.
Ta první se zase trochu zarazila, pak pokrčila rameny a vzápětí na sobě neměla ani nejmenší kousek textilu.
„Běž hezky k Luborovi, ségra,“ řekla ta druhá. Mířila na Lubora svou pistolí a jeho mobilem.
„A co teď?“ zeptala se ta první.
„Hezky si udělej pohodlí,“ řekla ta druhá a dodala: „U Lubora v klíně.“
„Tak jo,“ řekla ta první, otočila se k Luborovi zády a vzápětí mu seděla na stehnech a o rozkrok se mu třela svým mladistvým pozadím.
Ta druhá chodila okolo s pistolí a mobilem v ruce. Z mobilu se ozývalo jen cvak, cvak, cvak, cvak.
„A teď z druhé strany,“ řekla ta druhá.
„Jak to myslíš?“ chtěla vědět ta první.
„Prostě se otoč k Luborovi,“ zasmála se ta druhá.
Než mohl Lubor cokoli říci, seděla ta první obličejem k němu a ještě s jí nějak podařilo zvednout nohy, takže měl její lýtka na svých ramenou.
A i když o takové situaci mnohokrát snil, tentokrát ho děsila.
A ta druhá s jeho mobilem v ruce a pořád to cvak, cvak, cvak, cvak.
„Už z něho slez, ségra,“ řekla ta druhá.
Ta první z Lubora slézala hodně pomalu a neuvěřitelně dráždivě.
Pak na sebe natáhla své oblečení a zase si vzala pistoli.
„Takže nová zpráva pro Moniku, přidat fotky, a je to,“ řekla s uspokojením ta druhá.
Ta první stále sledovala Lubora s pistolí v ruce.
Pak se na něj zase podívala i ta druhá.
Lubor, aniž by tomu tak chtěl, se při exhibici první z těch dvou dívek ve svém klíně očividně vzrušil.
„Tobě se to líbilo, Lubore?“ zeptala se ta první naprosto nevinným hlasem.
Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
„Lubore, víš co?“ navázala ta druhá a pak řekla to nejhorší, co mohla říct: „Udělej se!“
„Co…,“ vyhekl, „cože?“
„Udělej se,“ řekla ta druhá a namířila mu pistolí do rozkroku, „hned!“
„Tak bude to?“ řekla mnohem hlasitěji, když viděla, že zaváhal.
Lubor by se nejradši propadl do Severní Koreje, ale začal dělat to, co mu přikázala.
Ta druhá na něj mířila pistolí a ta první ho natáčela jeho mobilem.
„To jsi byl hodně nadržený, co?“ řekla ta druhá uznale, když po necelé půlminutě bylo po všem.
Ta první si pro sebe mumlala: „WhatsApp, Monika manželka, nová zpráva, přidat média, video, už to letí, a hele, ségra, Monika už viděla ty fotky.“
Lubor byl na pokraji zhroucení.
Teď na něj mířila pistolí ta první. Ta druhá někde našla pytel a se štítivým pohledem do něj naházela Luborovo oblečení. Pak se přesunula k jinému střešnímu oknu, otevřela je a pytel vyhodila ven.
„Tak pá pá, Lubore,“ zavrkala ta první sladce.
„A příště to taková sranda jako dneska nebude, to si nemysli,“ dodala ta druhá. Obě na něj zase mířily pistolemi a couvaly ke dveřím.
Venku před domem se obě rozesmály.
„Chudák Lubor,“ řekla ta první ironicky. „Asi nevěděl, že jsme dvojčata a náš táta že je policajt.“
„Hlavně musíme ty bouchačky zase schovat,“ řekla ta druhá starostlivě, „aby je nehledal.“
„Něco mě napadlo, když už mám to číslo na Moniku,“ řekla ta první a z jedné ze svých kapes vytáhla svůj mobil.
„Počkej, můžu?“ natáhla ruku ta druhá a vzápětí už mluvila do telefonu své sestry. „Dobrý večer, paní Moniko. Ani nevíte, jak jsem ráda, že Vás slyším. Vy máte manžela Lubora, že ano? No to byste neuvěřila, co se dneska stalo. Jo vy už jste ty fotky viděla? A to video taky? No já si myslím, že mu asi doma něco chybí, proto chodí očumovat mladistvé a dělat s nimi takové věci. Co myslíte, neměla byste si o tom s Luborem, až přijde domů, zkusit promluvit? Jo vy už to řešíte? Tak to mám upřímnou radost, na shledanou,“ a ukončila hovor a vrátila mobil své sestře.
Lubor zatím přemýšlel, jak se dostat k pytli se svým oblečením, než ho najdou všudypřítomní bezdomovci.

Nevím, jak to skončilo, proto je dnešní příběh nedokončený.
Vše další ponechám na fantazii každého čtenáře.

Obrázek vytvořen pomocí Quillbot AI