Srdce z nerezové oceli, omítka z padlých andělů

Seděl jsem u stolu úplně nahej, jen v protihlukových sluchátkách, a civěl do monitoru, kde zrovna kolaboval hlavní modul logistického systému.

Chlap v mým věku už ví, že vesmír ve skutečnosti řídí banda unavených úředníků na dispečinku Českých drah.
Venku padal takovej ten pražskej, mastnej déšť, který smývá ze zdí starý hříchy a hned je nahrazuje novejma.
Z kuchyně se ozývalo tlumené dunění projíždějícího nákladního vlaku.
Někde u Chocně zrovna chlapík v montérkách házel výhybku a mně tady u Libeňského pivovaru odcházela trpělivost.

Moje fotka visela na zdi přímo naproti mně.
Byl jsem na ní zamračenej, drsnej, v kožený bundě, ruku ledabyle položenou na kapotě starýho nablýskanýho tahače.
Čistokrevnej chlap s koulema, který má situaci pevně pod kontrolou a v kapse nosí nabitej Glock, i když jde jenom pro rohlíky.

Ta fotka byla moje osobní svatyně.
Můj pancíř proti světu, kde vám v tramvaji šlápnou na nohu a ani se neomluví.
Světla zvenčí prořezávala šero pokoje a lámala se o sklo toho fotorámečku jako odlesky z vyhasínajících hvězd.
Pak se otevřely dveře od koupelny.
Lucka.

Vykročila z páry, zavinutá do ručníku, z konců vlasů jí kapala voda a dělala na parketách malé, temné loužičky.
Vypadala křehce, jako zraněný pták chycený v zrcadlech starého nádraží, ale v očích jí blikala chladná, chirurgická přesnost.
Podívala se na mě, pak na ten můj slavný portrét drsňáka z devadesátek a povzdechla si.
„Hele, ty tvoje bicepsy na tý zdi už prostě nefungujou,“ řekla klidně, bez emocí, jako když pyrotechnik oznamuje, že ta bomba pod postelí už stejně nemá rozbušku.
„Vypadáš tam jako kapitán ztroskotaný ponorky, kterej zapomněl, kde je hladina.“
Chtěl jsem něco říct.
Něco strašně vtipnýho a zároveň údernýho, co by proseklo vzduch jako katana.
Třeba že ta fotka drží celou tuhle komunistickou zeď pohromadě, a když ji sundá, statika baráku půjde do hajzlu a nás to pohřbí zaživa pod tunou omítky, což by sice byla docela stylová smrt, ale musel bych pak uklízet.
Místo toho jsem jen naprázdno klapl čelistí.
Na tyhle její tichý útoky nepomáhal ani výcvik u speciálních jednotek, ani načtenej Hrabal.

Lucka přistoupila ke zdi.
Bez jakéhokoliv patosu natáhla ruku a sundala můj fotorámeček z hřebíku.
Zvuk, jakým sklo škráblo o malbu, mi projel páteří jako elektrický výboj z vadnýho paralyzéru.
Zůstal tam jen špinavý, bílý obdélník.
Odkrytá rána na zdi, ze které sálala prázdnota.
Místo chlapáckýho ega tam najednou zírala jen syrová, šedivá realita.
Položila rámeček na stůl, lícem dolů.
Sklo tiše cinklo o dřevo.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že sedím na židli jako oškubanej kohout.
Bez tý fotky za zády, bez té neprůstřelné fasády, jsem byl jen chlapík středního věku, kterýmu pomalu padá břicho a občas v noci poslouchá smutný blues o vlacích, které už nikdy nepřijedou.
„Takhle je to lepší,“ zašeptala a položila mi ruku na rameno.
Její prsty byly studené, ale pod nimi jsem cítil neuvěřitelnou, těžkou lidskost.
„Nemusíš pořád střílet z kulometu, abys dokázal, že žiješ.“
Z okna byl vidět jen kužel světla z pouliční lampy, ve kterém tančily kapky deště jako prach z rozdrcených kostí.

Pochopil jsem to.
Skutečná odvaha není v tom, že tu fotku ubráníte s prstem na spoušti a s drsným monologem na rtech.
Skutečná síla chlapa začíná tam, kde unese to ticho, když mu žena sebere jeho hračky a ukáže mu, že pod nerezovým brněním teče jenom obyčejná, teplá krev.
Ustoupil jsem.
Ne jako poraženej, ale jako někdo, kdo právě přežil vlastní popravu a zjistil, že na krku má místo oprátky jen teplou, voňavou dlaň.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini