Srdce na řeznickém háku a slunce v igelitu

Zase ten Barrandov. Betonový monstrum vyplivnuté nad Prahou jako připomínka, že lidi se dají zavřít do králíkáren i s výhledem na Prokopské údolí.

Stál jsem v supermarketu a připadal si jako starej fízl z filmů šedesátejch let, kterej už jenom čeká, až ho někdo přetáhne pendrekem po kříži.
Kolem mě hučel ten podivnej, unavenej lidskej úl.
Vzduch smrděl levnou aviváží, dezinfekcí na podlahy a tou zvláštní, těžkou úzkostí, která padá na národ vždycky ve čtvrtek odpoledne, když v akčních letácích zlevní polotučný mléko.

Můj nákupní vozík vypadal jako provizorní barikáda.
Narval jsem do něj všechno, co by člověk mohl potřebovat pro případ nukleární zimy nebo totálního rozpadu civilizace: tři kila krkovice, karton trvanlivýho mlíka, který přežije i mě, pytel brambor a ledový salát, kterej už teď vypadal, že spáchal rituální sebevraždu.
„Tati, ten pán má v tom košíku tlustý maso, fuj,“ ozvalo se za mnou.

Ne tati. ‚
Byla to matka.
Unavená, s obličejem barvy omítky v suterénním bytě, a vedle ní holčička.
Ta malá držela v ruce jeden obyčejný bílý rohlík a krabičku s jahodovým džusem.
Rohlík byl trochu zmáčknutej, jako by ho už cestou u pokladny testovala na pružnost.
Podíval jsem se na ně přes rameno.
V té chvíli se ve mně protnulo několik vesmírů.
Strejda ohař z tátovy strany by v tu chvíli pravděpodobně pronesl nějakou moudrost o tom, že za socialismu se na rohlíky stály fronty až na roh ulice, ale byly aspoň křupavé a ne jako z molitanu.
Mně se jen v hlavě promítla vzpomínka na tátovu starou Octavii, ve které jsme v srpnu osmdesátého pátého jeli k Balatonu a celou cestu smrděl v kufru uzený bůček zabalený v novinách.
Jenže realita Barrandova mě praštila zpátky do zubů.

Za nimi v řadě stál chlap.
Měl na sobě maskáčové kalhoty, tričko s nápisem, kterej sliboval smrt všem nepřátelům určitého fotbalového klubu, a v očích výraz sériového vraha, kterému zrovna došly tlumící léky.
Nervózně podupával kanadou.
Stačilo by jedno špatné slovo, jeden prudší pohyb rukou, a ta scéna by se proměnila v tarantinovské finále.
Představil jsem si, jak mu tím mým zmraženým balením krkovice drtím čelist, zatímco z pokladní zóny stříká krev na krabičky s Orbitkami a játrová paštika exploduje pod náporem brokovnice.
Vzduchem by lítaly uříznuté uši a prodavačka by mechanicky dál pípala kódy na skeneru, jako by se nechutný masakr motorovou pilou odehrával v naprostém pořádku a v souladu se zákaznickou kartou.
Místo toho se ale čas na vteřinu zastavil.

Z reproduktorů nad hlavou tiše šuměl zapomenutej hit od Elánu, starej, unavenej pop, kterým se krmí lidi v nákupních centrech, aby zapomněli, že jednou umřou.
V tom šumu bylo cosi hluboce melancholickýho.
Jako když koukáte z okna rychlíku z Hamburku do Prahy, venku prší, krajina kolem Labe mizí ve tmě a vy víte, že na žádným nádraží na vás nikdo nečeká, ale stejně je to vlastně strašně krásný a smutný zároveň.
Tyhle chvíle miluju.
Chvíle, kdy se svět scvrkne do jednoho bodu, do jednoho pohledu, do vůně levnýho kafe z automatu.
Otočil jsem se k té matce s dcerou.
Můj hlas zněl trochu jako starý dieselový motor, který startuje v mrazu.
„Běžte přede mě,“ řekl jsem. „Máte jenom ten rohlík.“
Ženská leknutím poodstoupila, jako bych na ni vytáhl devítku s tlumičem.
Pak jí to došlo.
Její obličej, do té doby ztuhlý tou každodenní pražskou defenzivou, najednou změkl.
Podívala se na mě, jako by z nebe sestoupil archanděl Gabriel v džínové bundě a podal jí klíče od ráje.
„Vážně? Jste strašně hodný, děkuju vám,“ vydechla.
A ta holčička se usmála.
Byl to čistý, neonový úsměv, bez jakéhokoli nánosu té dospělé špíny a kalkulu.
Úsměv, kterej měl sílu propálit pancíř tanku.
V tu chvíli mi došlo, že ten podělanej svět možná ještě úplně neskončil v plamenech a sračkách.
Že pod tou slupkou brutality, pod tím věčným spěchem a touhou někoho seřezat do kuličky, pořád ještě zbývá trochu té lidské intimity.
Trochu té obyčejné, trapné, nádherné něhy, která drží tohle lidstvo pohromadě, aby se navzájem nesežralo zaživa za regálem s akčním zbožím.

Vzal jsem svůj nákupní košík, kousek jsem couvl a nechal je projít.
Ten chlap v maskáčích za mnou sice zlověstně zavrčel a ruka mu sjela k pasu, jako by tam hledal mačetu, ale mně to bylo fuk.
Venku nad Barrandovem zrovna zapadalo slunce, barvilo paneláky do ruda jako čerstvá artériová krev a mně bylo v té snové, ulepené samotě najednou nepochopitelně dobře.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini