Špatný nápad

Pokud něco Theodor opravdu nenáviděl, byla to obchodní centra. Zejména ta, ve kterých se motalo opravdu hodně lidí, protože to znamenalo, že nebude mít klid na to, co chce udělat.

Jednu věc však nenáviděl víc.
Své dluhy.
Bylo jich už tolik, že musel přistoupit na hodně nefér podmínky a shánět oběti pro Pána. A proto se už hodinu motal tímto obchodním centrem.
Potenciálních obětí tu bylo dost, každá však byla pod dohledem rodičů. A parta kluků s aktovkami by si všimla, kdyby jim jednoho chtěl odvést.
Už to skoro vzdával a smiřoval se s tím, že tentokrát Pána zklame, oběť nedodá a jeho dluh se nesníží, naopak se jeho zbývající zůstatek zdvojnásobí, když ho uviděl.
Tomu klukovi nemohlo být víc než pět.
Byl až neuvěřitelně bledý a pozoroval svět kolem sebe naprosto bezvýrazným pohledem.
Theodor jej chvíli pozoroval.
Kluk seděl nehnutě na jednom místě. Vypadalo to, že snad ani nedýchá.
Když pozorování trvalo více než dvacet minut, rozhodl se Theodor k akci.
„Ahoj,“ řekl tomu klukovi, „jsi tu sám?“
Kluk po něm sjel bezvýrazným pohledem.
Theodora zamrazilo.
Na tom klukovi bylo něco divného.
„Čekám na dědu,“ řekl bezvýrazným hlasem.
„Děda je někde tady?“ rozhlédl se Theodor okolo sebe.
Kluk pokrčil rameny.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Theodor.
„Konstantin,“ řekl ten kluk a za každým „n“ udělal významnou pauzu.
„To je zvláštní jméno,“ pronesl Theodor. „Jak ti vlastně říkají?“
„Říkají mi Konstantine,“ odpověděl kluk a za prvním i druhým „n“ ve svém jménu udělal významnou pauzu.
„Pojď se mnou, Konstantine,“ řekl po chvíli. „Zkusíme tvého dědu najít.“
Kluk pokrčil rameny.
„Děda mě stejně najde,“ pronesl opět bezvýrazným hlasem.
Tohle už bylo Theodorovi ještě divnější.
„A kde je tvůj děda teď?“ zkusil to.
Kluk opět pokrčil rameny.
„Mám dole auto, můžeme za dědou zajet,“ zkusil Theodor další fintu.
Kluk jej sjel lhostejným pohledem, pak pokrčil rameny, vstal a pomalu přistoupil k Theodorovi.
„Můžeme to zkusit, děda mě stejně najde.“
Theodor zhluboka vydechl. Vzal toho kluka za rameno a vedl ho do podzemní garáže, kde v nejvíc odlehlém koutě stálo jeho auto.
Kluk šel s ním, pořád jaksi podivně lhostejně. Oběti mívaly obvykle strach. Theodor si už nebyl tak jistý svým nápadem, zároveň z něj nemínil ustoupit.
„Tady jsme,“ řekl u svého auta, „posaď se dozadu a připoutej se.“
Konstantin se na něj ohlédl.
„Děda mě stejně najde.“
„V pořádku, pojedeme mu naproti.“
Konstantin chvíli přemýšlel. Zrovna ve chvíli, kdy si Theodor říkal, že to tomu klukovi trvá už moc dlouho, pokrčil Konstantin rameny, nastoupil, posadil se na zadní sedadlo a pečlivě se připoutal.
Theodor se posadil za volant, připoutal se a nastartoval.
Během cesty k výjezdu z podzemní garáže byl Konstantnín v klidu. Jakmile vyjeli ven, začal se rozhlížet.
„Kam jedeme?“ zeptal se.
„Za tvým dědou,“ mrkl na něj Theodor.
„Ale děda tímto směrem nebydlí,“ pronesl Konstantin a Theodora opět zamrazilo.
„Dojedeme na pěkné místo, kam si pro tebe děda přijde,“ zkoušel Konstantina uklidnit.
„Já chci ven,“ zakřičel Konstantin a začal cloumat klikou dveří.
Centrální zámek naštěstí fungoval.
„Zklidni se,“ okřikl Theodor Konstantina, „nebo na tebe vezmu tohle,“ a v ruce se mu objevila ocelová pouta. „A to není všechni, co na tebe mám,“ dodal významně.
Konstantin na chvíli zmlkl.
„Děda mě stejně najde všude,“ pronesl po chvíli.
Theodor si přestával být jistý, že jeho dnešní nápad byl dobrý. Ale musel jej dotáhnout do konce.
Pán chce další oběť.
Theodor zrychlil.
Tachometr ukazoval dvojnásobek povolené rychlosti.
Theodor se podíval do zpětného zrcátka.
Konstantinův pohled už nebyl lhostejný.
Byl už naprosto zlý.
Do cíle chybělo posledních deset kilometrů, když se auto roztřáslo. Obrovská rána do střechy přinutila Theodora zpomalit.
„Co to je?“ vykřikl.
„Děda mě našel,“ pronesl Konstantin.
„Cože?“ vykřikl Theodor, když tu náhle přišla další rána do střechy vozu, načež střechou i stropem prorazila dlouhá paže.
Theodor se na ni podíval a zaječel.
Ta paže nebyla až tak dokonale lidská.
Navíc místo nehtů z ní trčely drápy.
„Co to sakra je?“ zařval Theodor.
Drápy se pomalu zasekly do pravé strany jeho krku.
Vzápětí se ozvala další rána a stropem auta prorazila další paže.
Zakončená stejnými drápy.
Ty se zasekly do levé strany Theodorova krku.
Poslední, co ve svém životě Theodor slyšel, byl Konstantinův hlas, který říkal:
„Říkal jsem, že mě děda najde.“
A tentokrát zněl výsměšně.