Sourozenecké reaggae

Jedna z mnoha věcí, kterou o sobě rád říkám a která mate méně pozorné jedince, je fakt, že jsem jedináček s minimálně čtyřmi sourozenci. To je totiž tak.

Když mi bylo nějak tak okolo dvou (plus mínus patnáct) let, mí drazí rodičové se rozvedli. Vím pouze tolik, že impuls k tomuto kroku vzešel ze strany mého otce, jehož jméno bylo pak dlouhá léta tabu.
Nicméně oba mí rodičové, jak otec, tak máma, vstoupili do dalších manželství. A tak jsem přišel k nevlastní sestře a nevlastnímu bratrovi z otcovy strany, a stejně tak k nevlastní sestře a nevlastnímu bratrovi z máminy strany.
Netušil jsem, proč se tak děje. Když jsem byl v první třídě základní školy, narodila se moje nevlastní sestra (z máminy strany; se sourozenci z tátovy strany jsem nebyl skoro vůbec v kontaktu). Když jsem byl ve druhé třídě, přišel na svět nevlastní bratr. Málokdo se může divit, že do třetí třídy jsem se bál jít.
Nicméně zpět k mým nevlastním sourozencům. Pro snazší orientaci v textu je budu označovat za bratra a sestru, přestože jsou nevlastní. V tom si, jak doufám, budeme snad i rozumět.
Nuže příchod sestry zcela rozhodil můj do té doby spokojený jedináčkovský život. Najednou se objevilo něco mrňavého, uřvaného, v neskutečně nepravidelných intervalech dožadujícího se pozornosti. Bohužel nebyly vyslyšeny mé prosby, abych mohl s tím mrňousem vyzkoušet pár pokusů, jako například pustit kočár se sestrou uvnitř z kopce a zároveň z téhož kopce běžet směrem dolů a zkusit být dole dříve, abych jedoucí kočár včas zachytil.
Jak už jsem naznačil, sotva jsem si zvykl na to, že do mého výsostného prostoru vstoupil narušitel v podobě sestry, a naučil se žít s tím, že ve chvílích, kdy sestra spí, mám zakázáno hrát na foukací harmoniku, objevil se bratr. Podobně jako sestra vstoupil do mého života, aniž by to se mnou předem konzultoval.
Mým prokletím, jak se ukázalo, byl fakt, že můj nevlastní bratr z máminy strany (dále jen bratr) se narodil jako dokonalý a v každém okamžiku vyvracel tvrzení, které dalo kdysi dávno název třeskuté řachandě moderované Jiřím Krampolem.
Když můj bratr lezl po čtyřech, lezl rozhodně lépe než jakékoli jiné dítě jeho věku a vzrůstu. Když začal pronášet první slova, mluvil o několik kategorií moudřeji než ostatní mrňousové; a když seděl na nočníku a usilovně tlačil, měl výsledek jeho snahy ten nejdokonalejší tvar a konzistenci v tomto i šesti sousedních vesmírech (dobrou chuť, pokud právě obědváte).
Když o něco málo povyrostl, projevila se další jeho vlastnost, ve které se ode mě liší ne jako noc ode dne, ale jako žirafa od kornoutu se zmrzlinou. Z mého bratra se stal prvotřídní úklidový maniak s chorobnou potřebou neustále přesouvat věci z místa na místo. V tom byl a dodnes je rozdíl oproti mně, neboť já ve svých věcech udržuji akademický pořádek, což v praxi znamená, že můj způsob uspořádání věcí nepřipomíná muzeum nebo archiv, zato pokaždé vím, kde co je a nacházím to v krátkém časovém okamžiku.
Bratr naopak začal být posedlý uklízením a jako správný maniak nikdy nepřiznal, že už toho uklidil a přerovnal dost. Stála-li na konferenčním stolku v obýváku dekorativní keramická vázička se sušenými květinami, nemohl bratr okolo ní projít bez toho, aby ji posunul o jeden až dva milimetry doleva, doprava, dopředu nebo dozadu. A při dalším průchodu okolo ní udělal totéž jiným směrem.
Každá věc, kterou bratr udělal, byla předmětem vášnivých debat mezi členy rodiny, kdy byla vyzdvihována bratrova dokonalost a téměř genialita. Namítl-li jsem, že v jeho věku jsem dělal tytéž věci bez toho, abych byl takto speciálně adorován, byl jsem okřiknut, že co že si to dovoluji srovnávat se se svým dokonalým bratrem.
Provedl-li naopak bratr něco špatného, bylo všem dopředu jasné, že za to můžu já, neboť jsem ho, nejvíc dokonalého z nejvíc dokonalých, k té špatnosti určitě navedl (to, že jsem se o tom všem dověděl až poté, co se vše odehrálo, nehrálo roli, protože kdybych ho navést mohl, určitě bych ho navedl, protože mu závidím jeho dokonalost). Nikdo z členů naší rodiny si nenechal vysvětlit, že takovéto osočování mé osoby je blbost.
Bratr dostal do vínku evangelické jméno Marek. To bylo záhadou pro naši babičku, která kladla otázku: „A jak mu budete říkat?“ Na mou naprosto logickou odpověď: „No asi Alice, když se jmenuje Marek,“ jsem byl okamžitě sprdnut na tři doby, že jsem neuctivý. Namítl jsem, že jsem jednal podle známého pravidla, která stanovuje, že intelektuální úroveň odpovědi je vždy přímo úměrná intelektuální úrovni otázky položené, leč se zlou jsem se potázal.
Nuže, vyrůstali jsme a šli jsme do let, každý do svých. Bratrovi se všeobecně říká Mareček. Komické je, že se mu tak říká i nyní, kdy už překročil čtyřicítku a je z něj rovněž otec dvou dětí. Věřím tomu, že jeho žena bude mít jednou před ostravskou radnicí zlatou sochu v nadživotní velikosti, neboť žít s mým bratrem vyžaduje notnou dávku otrlosti a sebeobětování.
Pro ty z vás, kteří nerozumí, uvedu příklad, protože uvádění příkladů je jedna z věcí, ve kterých jsem opravdový borec. Byl jsem totiž se svými dětmi u svého dokonalého bratra na návštěvě. Při snídani měl můj dokonalý bratr před sebou na talířku pečivo a nějakých deset centimetrů od daného talířku se nacházelo máslo, kterým bylo lze zmíněné pečivo potřít.
Můj dokonalý bratr se rozhlédl a prohlásil: „Kdo mi podá to máslo?“ a koukal, jako by pro něj natáhnout ruku na vzdálenost deseti centimetrů byl nadlidský výkon.
Když se takhle zeptal asi poosmé, bylo to už jeho drahé ženě trapné, načež nenápadně kostku másla přisunula o něco blíže k mému dokonalému panu bratrovi.
Ovšem pro naši společnou mámu to byl jen důkaz toho, že si bratrova žena bratra váží a že on se k ní chová vzorně (opět na rozdíl ode mě, se kterým každá žena musí prožívat očistec na zemi a peklo na zemi v jednom, protože mám sklony k tomu ženy nerespektovat; co si pod tím naše společná máma představuje, dodnes nevím).
Jen jednou se mi ve srovnání s mým dokonalým bratrem dostalo mírné satisfakce. To když češtinář Jelínek, dávno již pod drnem, směrem k mému dokonalému bratrovi kritickým hlasem prohlásil: „Učil jsem zde tvého bratra a s tím problémy nebyly!“
A i když bylo toto ocenění pro mě náležitě bagatelizováno, velice mě potěšilo, že aspoň někdo, byť ne z příbuzenstva, smýšlí aspoň trochu pozitivně i o mně.