Souboj o svědomí

Jako já vím, že bych něco podobného vyprávět neměla. Už mi dost lidí řeklo, že se mám krotit. Nebo změnit. Nebo kdovíco ještě. Jenže ono to jinak nejde. Jsem vždy tam, kde se objeví démoni. Naštvaná. Krvavá. A s velkým nožem.

Jmenuji se Proskurnice Sarančová. A ne, není to pseudonym z vílího porna. Je to moje pravý jméno.
Možná je moje jméno moje druhá největší chyba. Hned po tom, že jsem se vůbec narodila.
Vážně.
Ta chyba mě stála několik přátel, rodiče a dva prsty na levé ruce (dlouhý příběh, musí stačit, že v něm vystupuje démon, rychlovarná konvice a víkend v Trutnově).
Ale dost sentimentu.

Přístavní čtvrť je místo, kde i krysy nosí střelné zbraně a i ta nejpodřadnější šlapka má v sobě víc magie než celá Copperfieldovic famílie. Jenže já tu nejsem kvůli zábavě.
Jsem tu proto, abych ze světa sprovodila jednoho hodně špatnýho kněze černé magie.
Prostě klasický pátek.

Říká si Velebný Lázaro, protože jednou někoho rozčtvrtil a pak znovu vzkřísil. Napadlo ho, že by z toho mohl být jako fakt dobrý marketing.
Nebyl knězem ničeho kromě bolesti, černé magie a vlastního přesvědčení, že je nad zákonem.
A taky byl, protože zákon se ho zpravidla bál.
Jako všechno živý.
I to mrtvý.

Věděla jsem o něm přibližně toto:
1. Pije inkoust z kůže upálených knih.
2. Jeho stín má vlastní hlas.
3. Používá ouška sirotků jako záložky do knih.
4. Vypadá jako Gandalf, kdyby Gandalf hulil crack a spal s démony.
5. Ukradl něco, co se krást nemělo – svědomí.
Jako fakt to takhle vypadá divně, ale nic z toho není metafora.

O mně spousta lidí říká, že jsem divná.
Mají naprostou pravdu.
Ale když se vám po městě potuluje černý mág, který krade lidem svědomí, tak potřebujete někoho divnýho.
Někoho, kdo má víc zbraní než empatie.
Někoho, kdo má dost jizev na to, aby mohl dělat přednášky o bolesti.

Velebný Lázaro.
To jméno zní jako název anální masti pro démony.
Ale skutečnost je mnohem horší.
„Svědomí je řetěz,“ říká, „já vám dám k němu klíč!“
Možná je to pěkná řeč.
Ale já už slyšela lepší.
Třeba od holky, která na záchytce vykládala, jak se baví se smrtí přes mikrovlnku.

Chápala jsem, proč dělá to, co dělá.
Koho zbaví svědomí, ten získá dojem, že může dělat všechno.
Vraždit, krást, znásilňovat, volit Okamuru nebo fandit Nohavicovi.
A nikdo mu nic neřekne.
Velebný Lázaro z toho žije.
A já ho jdu dnes večer zabít.

Velebný Lázaro seděl na trůnu z kostí, které vypadaly až moc lidsky na to, aby to byla náhoda.
„Holka s flétnou. Sarančová,“ řekl, jakoby moje jméno byla diagnóza.
„Psychopat s komplexem boha. Lázaro,“ odpověděla jsem.
Zasmál se. Znělo to jako astmatický vlkodlak po maratónu.
„Přišla jsi mi kázat?“ zeptal se.
„Ne, přišla jsem ti vyrvat z těla duši a pak tě s ní udusit.“
„Jsi jen žena,“ řekl mi něco, čeho jsem si za posledních sedmadvacet let nemohla nevšimnout.
„A ty jsi deviant v hábitu. Jdeme na to!“

Pokud by následujících devět minut a dvaačtyřicet sekund pozoroval nezávislý pozorovatel, referoval by o nich asi takto:
Lázarův kostěný trůn se rozpadl jako IKEA za spojeneckého náletu.
Lázaro vyvolal stíny.
Já vyvolala granát.
Jemu z očí šlehal oheň.
Já mu podřízla koleno.
On přivolal pekelného žraloka.
Já ho zabila harpunou z rohu molitanového jednorožce (neřešte to, fakt to funguje; magie je v tomto případě fakt divná).
Hodil po mně iluzi mé mrtvé sestry.
Já po něm hákový nůž z rohu padlého serafa a ztvrdlých výčitek.
A hned nato druhý nůž.
Protože dvě rány místo jedné znamenají jistotu.
„Proč to děláš?“ zasípal.
„Protože někdo musí. A navíc jsem na dnešek neměla nic lepšího na práci.“
„Vždyť ti lidé chtějí zapomenout,“ ještě zasípal. „Chtějí se zbavit svědomí.“
„Možná chtějí. Ale ne takhle, z ruky psychopata, který si místo vína leje do kalicha krev panen s pozitivním těhotenským testem.“
Pak jsem mu vrazila poslední ze svých nožů do hrudi.
Padl a vytekl z něj oblak černé magie.
Ten oblak smrděl jako spálený vinyl.
To, co z Lázara zbylo, jsem zarazila do podlahy jako špendlík do mapy.
„Až příště začneš krást lidem svědomí, pamatuj si, že se vždycky najde někdo, kdo ho pořád ještě má,“ řekla jsem jeho mrtvému tělu.

Svědomí se začalo vracet.
Jedna ženská začala brečet a šeptala jména mrtvých dětí.
Jeden dědek si uvědomil, že zabil tři lidi a nechal v garáži veverku bez dozoru.
Další ženská si vzpomněla, že má dítě a jiný chlap začal brečet, protože si uvědomil, že má doma mrtvého psa ve vaně (fakt dlouhý příběh, nechcete to vědět).
Další si uvědomil, že zabil tchyni.
Omlouvalo ho, že nebyla jeho.
Ale i tak je návrat svědomí vždycky šok.

Někdo na mě volal, že mi děkuje za to, že jsem všechny zachránila.
Ignorovala jsem to.
Jestli se má svět zlepšit, nemůže počítat s tím, že mu ho opraví ženská s mečem a jménem léčivý byliny.

Neříkám, že jsem hrdinka.
Ale když se démoni rozhodnou udělat mejdan – já jsem ta, kdo volá policii.
A pak tu policii zmlátí, protože dorazila pozdě.

Proskurnice Sarančová.
Holka, která nosí jméno jako čaj proti kašli, ale zabíjí jako pánev do obličeje.
Nevím, co přijde zítra.
Ale pokud to bude démon, černý mág nebo poslanec…
…ať si vezme helmu.