Souboj o kostel

Těžká opilost mě uspala do bezesného spánku. Jako každý den a každou noc posledního roku. Na to, co bylo předtím, jsem už pomalu a hodně zapomínal.

První, co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byla láhev whisky. Byla nedopitá. Normálně bych k ní natáhl ruku a napil se přímo z ní, ale teď mě ani ruka neposlouchala.
To, co mě přinutilo otevřít oči, byl hlas, který přicházel odněkud z venku.
„Wille, hej, jsi tu?“
Postupně jsem se pokusil koncentrovat. Nešlo to tak, jak jsem si představoval. Nešlo to vůbec.
Před očima se mi objevily další výjevy mého sklepního úkrytu. Jednotlivé věci, které kdysi byly úhledně uspořádány. A taky stěna a v ní až úplně u stropu okno.
Hlas šel z prostoru za oknem. Někdo na mě volal.
„Kde jinde bych asi byl?“ pronesl jsem ztěžklým jazykem, když se mi povedlo posadit se.
V okně se objevila tvář. Naštěstí lidská.
„To jsem já, Ruben,“ řekla.
Chvíli se mi to převalovalo v hlavě. Ruben, můj židovský přítel už od mládí. Vůbec jsem netušil, čemu vděčím za jeho návštěvu.
„Chceš jít dovnitř?“ zeptal jsem se.
„A dovolíš mi to?“
„Můžeš sem za mnou,“ řekl jsem, „ale nepozvu tě.“
Ruben si povzdechl. „Já vím, já vím,“ pronesl, „ale snad mi věříš, že nejsem upír..“
„Věřím, nevěřím,“ pronesl jsem, „opatrnosti není nikdy dost.“
„To mám projít tím oknem?“ divil se Ruben.
„Jen jestli chceš dovnitř.“
Ruben si opět povzdechl, ale přikrčil se, protáhl se dovnitř nohama napřed a skkočil rovnou doprostřed mého úkrytu.
Konečně jsem měl možnost si svého dávného přítele prohlédnout. Za jiných okolností by mě pohled na žida s jarmulkou na hlavě a masivním křížem visícím na krku rozesmál. Za okolností, které právě panovaly, mi do smíchu nebylo ani trochu.
Přesto jsem ve své opilosti svého přítele lehce pošťouchl:
„Snad jsi konečně,“ ukázal jsem na kříž na jeho krku, „přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele?“
„Žádný Pán a Spasitel,“ ohradil se, „byl to jen jeden z proroků.“
„Tak jo, když si to myslíš,“ mávl jsem nemotorně rukou.
„Nemůžu za to, že ty kříže proti upírům zabírají,“ rozhodil Ruben rukama. „A nerozumím tomu. Vy křesťani jste vzali naši víru, přidali si do ní nová pravidla a vytvořili znamení, kterého se upíři bojí. My židé,“ znovu si povzdechl, „takové štěstí nemáme.“
Pokýval jsem hlavou. Věděl jsem, jak to bylo. Židé byli pro upíry snadnou kořistí. Neměli žádný ochranný symbol. Křížům většinou nevěřili. Některé sice napadlo vyzdobit si jimi své domy, ale než to prosadili, proběhlo mnoho hádek a mnoho z nich v souboji s upíry zahynulo. A to i proto, že další účinnou věc, kterou je stříbro, odmítali obětovat. V každé rodině měli stříbrné příbory, obětovat je jako zbraň proti upírům však nechtěli.
Než se dokázali shodnout, zbyly jich maximálně desítky. Roztroušené všude možně.
Nalil jsem jednu sklenku whisky sobě a druhou Rubenovi. Pokynul jsem hlavou a Ruben se posadil na jednu z beden.
Zatímco já jsem se napil opravdu mohutně, Ruben lehce omočil rty a zatvářil se podobně, jak se asi mohl tvářit Ježíš, když mu na Golgotě dali napít octa.
„Proč jsi mě vyhledal, bratře?“ zeptal jsem se.
Nebyli jsme příbuzní a nesdíleli jsme ani víru. Ruben byl starší než já. O kolik let jsem přeročil třicítku, tolik jemu chybělo do čtyřicítky. Přesto byl pro mě bratrem a já pro něj.
„Kvůli Froghillshiru,“ odpověděl.
Málokterá odpověď by pro mě mohla být horší.
„Froghillshire,“ řekl jem zadumaně, „má mi na nich záležet?“
„Je to tvoje farnost Wille,“ upozornil mě.
„Byla,“ zahučel jsem. „Před rokem mě z ní vyhnali. Arturo mě z ní vyhnal. Na základě smyšleného obvinění. Ať si s upíry poradí sám.“
„Asi bys měl něco vědět,“ pokračoval Ruben a já tušil, že to, co uslyším, se mi nebude líbit.
„Froghillshire ovládli upíři,“ řekl, „zbyla jen hrstka lidí, kteří se před nimi v noci ukrývají a ve dne chodí ven jenom, když musí. Upíři dokonce zdemolovali i tvůj kostel svatého Abudemia.“
„Jak mohli zdemolovat církevní objekt?“ zděsil jsem se. „Copak je Arutro pozval?“
„Nejen, že je pozval,“ zvedl Ruben ukazovák, „stal se jedním z nich a dokonce se postavil do jejich čela.“
Nebýt namol, zděsil bych se.

Nechal jsem Rubena spát v zadním výklenku, kde z několika krabic vzniklo improvizované téměř rovné lůžko. Sám jsem jen lehce podřimoval, takže jsem si blížícího se nebezpečí všiml, i když pozdě.
Upír mě minul a pomalu se blížil k místu, kde spal Ruben. Zkoordinoval jsem všechny své myšenky a pohyby a když se přiblížil příliš nebezpečně, vytáhl jsem ukrytý stříbrný kříž a proklál jím upírův krk.
Stvoření zaječelo nelidským hlasem a roztřáslo se. To mi dalo šanci vytáhnout brokovnici nabitou stříbrnými náboji. A i když do střízlivosti jsem měl daleko, povedlo se mi i vystřelit.
A zasáhnout.
Tentokrát upír konečně uznal svoji porážku a z posledních sil se protáhl oknem ven.
Do rána už byl klid.

Ráno jsem Rubenovi vylíčil, co se v noci stalo. Tvářil se zděšeně. Pak jsem odblokoval dveře a vyšli jsme normáně ven na ulici.
„Jak ses vlastně ke mně dostal?“ zeptal jsem se Rubena.
„Přijel jsem na kole,“ odpověděl a rozhlížel se. „Někde bych ho tu měl mít zaparkované.“
Vydal se okolo domu a pak zděšeně vykřikl. Když jsem došel k němu, pochopil jsem příčinu jeho výkřiku. Přední kolo mělo tvar osmičky a několik špic bylo zlámaných. Rám kola taky vypadal, jako by se v noci potkal s tankem.
„To už nespravíš,“ nepotěšil jsem svého židovského přítele. „Budeš muset zpátky do Froghillshiru pěšky, ale nejdříve seženeme něco k jídlu.“
Vydal jsem se ulicemi vylidněné vesnice. Za ten rok vím, kde najít ještě poživatelné zásoby jídla. Po několika metrech jsme narazili na upíra, který nás v noci přepadl.
Přesněji na to, co z něho zbylo.
Ruben se na ty tlející zbytky upířího těla díval zděšeně.
„Střbro,“ řekl jsem klidně. „Nejspolehlivější zbraň. Ať je upír sebesilnější, stříbro ho zabije dokonale.“
Otočil jsem se a šel dál. Po několika krocích jsem si všiml, že Ruben se mnou nejde.
Ohlédl jsem se. Ruben stál u tlející mrtvoly.
„Co je, Rubene?“ zavolal jsem na něj.
„Napadlo mě, Wille,“ řekl Ruben váhavě, „říká se, že upíři se zdržují v místech, která znají, takže tenhe byl asi taky místní.“
„No,“ přikývl jsem, „a co z toho?“
„Já jen,“ pokrčil Ruben rameny, „že pokud byl opravdu místní, tak určitě nebyl žid. Mohl být křesťan. Ať už katolík nebo evangelikální. Nemyslíš, že by si zasloužil poslední pomazání?“
Nechtělo se mi, ale sugestivní Rubenův pohled mě přesvědčil.
„Jako křesťan musím pomoci i takovým,“ ohlédl jsem se na zbytky upíra, když jsme od něj podruhé odcházeli, „přitom si za to můžou sami.“
„Nemůžou,“ vrtěl hlavou Ruben.
„Můžou,“ trval jsem na svém.

Poté, co jsme našl mou oblíbenou zásobárnu plnou masových konzerv, jsem jednu s hovězím masem podal Rubenovi.
„Chutná to dobře,“ konstatoval Ruben.
„Jen to asi nebude tak úplně košer,“ kontroval jsem.
„Košer...,“ zamyslel se Ruben, „marně vzpomínám, kdy naposledy mi na tom záleželo. A vůbec na všech těch pravidlech.“
„Kolik židů tu vlastně zbylo po celém okolí?“ zeptal jsem se opatrně a Rubenova odpověď mě rozesmutněla.
„Jestli deset, tak to je moc,“ odpověděl s dalším ze svých povzdechů.

Poté, co jsme dojedli, nastal čas se rozloučit. Mého přítele čekala pěší cesta do Froghillshiru.
„Byl bych rád, kdybys šel se mnou,“ řekl nesměle.
„Nemám důvod tam jít,“ pronesl jsem.
Povzdech.
„Bojím se jít sám,“ řekl opět nesměle.
„Takže ti mám dělat společnost?“ zeptal jsem se a Ruben přikývl.
„Jenže tam dojdeme až večer,“ řekl jsem zadumaně, „a v noci se rozhodně na cestu zpátky nevydám.“
„Vím o místě, kde můžeš přespat,“ nahodil Ruben.
Zase mě ukecal. Jak to ten chlap dělá?

Šli jsme naprosto liduprázdnou krajinou. Bylo to až děsivé a svíral se mi z toho krk.
V jednom místě jsme narazili na dvojici. Muž a žena. Oba měli uprostřed čela vytetovaný kříž. V duchu jsem se mírně pousmál. I tak se dá řešit ochrana před potenciálním útokem upíra.
Když jsme se k nim přiblížili, vytáhl ten muž revolver a namířil na nás. Zavrtěl jsem hlavou, abych mu dal najevo, že nejsme nebezpeční. Přesto na nás mířil, dokud jsme se mu neztratili z dohledu.
Jak jsem předpokládal, do Froghillshiru jsme dorazili v pozdním odpoledni. Rozesmutnělo mě, jaké se z toho města stalo město duchů. Stmívalo se a nikde nikdo.
Došli jsme ke kostelu, nebo spíš k tomu, co z něho zbylo. Dveře byly vylomené z pantů, nahlédl jsem dovnitř.
Lavice byly vytrhané ze svých míst a rozlámané na jedné velké hromadě dřeva. Obrazy znázorňující křížovou cestu byly strhané ze zdi. Stejně tak jako všechny kříže. Zmizel i velký tříapůlmetrový kříž za oltářem. Místo něho tam visela socha Ježíše hlavou dolů. A všude se šířil nepříjemný smrad.
„Udělali z toho opravdu odporné místo,“ zašeptal jsem.
„Pojď,“ chytil mě Ruben za ruku, vyvedl mě ven a převedl do nedaleko stojící budovy.
„Co je to za budovu?“ zeptal jsem se.
„Je zvláštní, že si na to nepamatuješ,“ řekl Ruben smutně. „Kdysi tady bývala advokární kancelář nebo něco takového. Můžeme tu přespat.“
Měl pravdu. Našli jsme dvě pohovky, každou v jedné místnosti, na které se dá ulehnout.
„Stejně neusnu,“ zavrčel jsem.
Usnul jsem.

Vlastně jsem nebyl opravdovým farářem. Tím byl Arnoldo. Já jsem byl druhým, asistujícím farářem ve farnosti. Měl jem dvě bohoslužby během týdne, tu nedělní měl vždy Arnoldo. Vysoký, charizmatický, uhrančivý. U farníků i farnic měl úspěch.
Pak se objevil Sandra Brickmayerová. Její manžel trávil hodně času na pracovních cestách. Několikrát jel až do Londýna. Sandra mi přicházela pomáhat na faru i do kostela. Oceňoval jsem její přátelství, jen jsem nedocenil, že ona sama se s pouhým přátestvím nehodala spokojit.
Pak jednou přišla za mnou na faru a vyjevila mi, jaké city ke mně chová. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou jsem se zděsil. Po chvíli přemýšlení jsem jí řekl, že i kdy si její náklonnosti cením, dal jsem slib, který nemohu, nesmím a ani nechci porušit.
Odcházela s viditelným zklamáním. Jenže o tři dny později řekl doma jeden z místních chlapců, že byl na faře a jistý farář ho přinutil se svléknout donaha a pak se ho nevhodně dotýkal. Veřejné mínění se, bez ohledu na realitu, obrátilo proti mně. Protože když někdo odmítne atraktivní zdravou dospělou ženu, musí být minimálně gay. Nebo něco horšího.
A pověst pederasta byla právě to horší, přestože pokud někdo stoprocentně nebyl pederastem, tak já. Chtěl jsem se hájit, ale než k tomu došlo, napsal Arnoldo biskupovi a ten zařídil mé odvolání z farnosti.
Den, kdy jsem potupen z farnosti odcházel, jsem měl dlouho před očima. Dveře všech domů zůstaly zavřené, nikdo se se mnou neloučil. Nejprve jsem se uchýlil do františkánského kláštera, ale poté, co se rozmohla síla upírů, jsem si našel svůj sklepní azyl.

Někdo se mnou zatřásl. Lekl jsem se a probudil. Zahlédl jsem Rubena.
„Vstávej, Wille,“ řekl tiše, „je čas navštívit kostel.“
„Cože?“ zabrul jsem, „a proč?“
„Abys viděl, co se děje. A vem si tohle,“ natáhl ke mně ruku. V dlani měl malou náušnici ve tvaru plachetnice.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Náušnice, kterou nosí ti, kteří se rozhodli posluhovat upírům. Mají za to jednu výhodu, nejsou v pořadí na zabití. Naopak mají naději, že když budou upírům dost servilně sloužit, stanou se jedněmi z nich.“
„Takže kolaboranti,“ zamyslel jsem se. Vždycky mezi lidmi byli. Sloužili těm, kterým se každý jiný člověk obloukem vyhnul, aby pak poté, co jejich kolaborantství a zrádcovství vyšlo najevo, ze sebe dělali neviňátka, které ke kolaboraci někdo přinutil, aby náhodou někoho nenapadlo dokázat, že kolaborovali dobrovolně.
A našli se i takoví, kteří je ve finále obhajovali.
„Když tu náušnici budeš mít, nedojde jim, kdo jsi,“ řekl Ruben.
„To nejde,“ odporoval jsem, „vždyť ani nemám propíchnuté ucho.“
„Snadná pomoc,“ usmál se Ruben a v jeho ruce se zablýskla jakási jehla.

V kostele se svítilo. Opatrně jsme se přesunuli na ochoz, odkud jsme mělíi výhled do hlavní lodi a kněžiště.
Kostel byl plný upírů. Jejich lidští poskoci stáli u zdí a vše pozorovali.. Nad oltářem visel na provaze nahý asi tak osmiletý kluk. Krvácel. Z obrovské rány na čele, která nejspíš vznikla tím, že upíři a jejich poskoci přišli na to, jak zbavit lidi tetovaných křížů. A pak krvácel z několika dalších ran na těle. Přesto byl stále naživu a naříkal.
Upíř stáli pod ním, hlavy zakloněné nahoru a zachytávali jednotlivé kapky jeho krve. Přitom mručeli nějakou hodně temnou melodii.
Pak se objevil Arnoldo. Nešlo ho nepoznat. Nejdříve si nahého chlapce dlouho zálibně prohlížel. Pak vytáhl břitvu a jedním tahem mu prořízl hrdlo.
Upíři spustili mohutný jásot.

Bylo mi na zvracení. Ruben mě musel do našeho momentálního azylu doslova donést. Ale hned jakmile jsem se dotkl pohovky, na které jsem měl spát, jsem věděl, co musím udělat. A co udělám.

Ráno jsem vstal dokonale střízlivý. Vzbudil jsem Rubena a řekl mu, že jdeme do kostela. Ruben sice nevěřícně kroutil hlavou, ale pak mě násedoval.
Za dne působil kostel ještě děsivěji. Kromě chlapcova těla, stále ještě visícího nad oltářem, jsem odhalil torza několika dalších lidských zabitých těl. V hromadě nepořádku ležela socha Panny Marie, na kterou někdo pověsil nechutně velká umělá ňadra a další erotické pomůcky. Všude jinde nepořádek. Oltář byl pokryt krví, zvratky a dalšími výměšky tlustých střev. Tohle jen tak nevyčistím.
Nejprve jsem s Rubenovou pomocí odnesl utýraná těla na nedaleký hřbitov. Jednou je necháme křesťansky pohřbít, až na to bude čas. Mezi hromadou haraburdí jsem našel několik nejméně poškozených obrazů křížové cesty a rozvěsil je tam, kam podle svého pořadí patřily. Z kusů dřeva, které zbyly z lavic, jsem poskládal improvizované kříže a rozvěsil je po stěnách.
Bylo okolo poledne, když se otevřely dveře a někdo zavolal:
„Otče Wille, jste to vy?“
Byl to Jerremy. Místní sedlák. Pamatoval jsem si na něj.
„Ano, jsem. Pomůžeš mi dát kostel do pořádku, Jerremy?“
„To mám radost, že jste se vrátil, otče. Abyste věděl, já jsem proti vám nikdy nic neměl a vždycky jsem byl na vaší straně,“ soukal ze sebe pomalu Jerremy.
Škoda, že to neřekl před rokem.
„Jerremy, tak mě napadlo, sežeň nějaké nářadí, kartáče, lopaty, vidle, a hlavně dost červeného vína.“
„Seženu všechno, otče a přinesu i něco k jídlu,“ zamumlal Jerremy a zmizel. Zpátky byl za necelou hodinu a přinesl i koš s jídlem. Několik grilovaných kuřat nám přišlo k chuti.
Poté, co jsme se najedli, jsme pokračovali v úklidu. Hlavně okolo zneuctěného oltáře. Taky jsme obnovili obrovský kříž s Ježíšem. Povedlo se nám jej dát dohromady a spojit kramlemi.
„To je docela děsivé, věšet si v kostele mrtvé tělo,“ zahučel Ruben.
K večeru jsem se začal připravovat.
Zneuctěný oltář jsem zakryl kusem ubrusu, který jsem našel v sakristii. Tam jsem našel i rochetku a kutnu, obojí sice ušpiněné, ale nositelné. Hostie jsem nenašel, jen kus chleba. I ten poslouží. Kalich jsem taky nenašel, ale usekl jsem spodní polovinu plechovky od Mirindy, do které jsem nalill červené víno, které přinesl Jerremy.
Jerremy se ujal role ministranta a Ruben jediného účastníka bohoslužby.
Se západem slunce jsem začal.
Přečetl jsem úryvek z evangelia a pak jsem pronesl improvizované kázání.
„Co se to tu děje?“ ozvalo se ode dveří. Dovnitř se hrnuli upíři a zaskočeně si zakrývali oči.
„Kdo sem dal ty kříže?“ ozval se jiný hlas.
„Já,“ řekl jsem nahlas.
„Williame, Williame, Wiliame,“ ozval se hlas, který jsem až nepříjemně dobře znal.
Arnoldo.
Prorazil si cestu mezi upíry až k oltáři a ke mně.
„Dlouho jsme se neviděli,“ zasmál se. Mně do smíchu nebylo a mlčel jsem.
„Ještě dnes budeš jedním z nás,“ pokračoval Arnoldo. Z jeho mrtvolného dechu se mi dělalo zle. „Čeká tě krásná existence. Celý ten život předtím jsem se v mnoha věcech omezoval. Církev a její pravidla. Ale to všechno je pryč. Dnes si užívám všechno, co mi předtím bylo zapovězeno. No tak, Williame, přiznej se, určitě máš taky svou neřest, která ti schází. Nebo si myslíš, že jsi lepší než já?“
„Vždycky budu lepší než prznitel malých kluků,“ řekl jsem přiškrceně. „Teď když dovolíš, Arnoldo, bych rád dokončil bohoslužbu.“
„Ale, ale, ale,“ zavrtěl Arnoldo hlavou. „Jaká bohoslužba? Kus tvrdého cheba místo hostie? Plechovka Mirindy místo kalicha? Vážně očekáváš, že takhle provedeš zpřítomnění?“
„Zpřítomnění?“ zeptal se jeden z vedlejších upírů. „Takže v té plechovce je Synova krev? Tu jsem chtěl vždycky zkusit,“ a než mu v tom kdo stačil zabránit, uchopil plechovku a pořádně se napil.
Vzápětí se celým kostelem rozlehlo ostré světlo. Upírovi svítilo z očí, z nosu, z úst, všude. Arnoldo zaječel a začal ustupovat. A jak víno procházelo upírovým tělem, bylo světla stále víc a bylo stále ostřejší. Upír to nakonec nevydržel a rozpadl se. Světlo se převalilo i přes oltář, který přišel o všechnu nanesenou špínu a nadáe zářil bílým mramorem.
Musel jsem se posadit. Celý život něčemu věřím a teď najednou vidím, že to, čemu věřím, opravdu je takové, jak to moje víra popisuje.
„Odešli,“ řekl udiveně Jerremy.
„Mám obavu, že se tak lehce nevzdají,“ řekl jsem já.
Měl jsem pravdu.

Krátce poté, co oltář dozářil a světla v kostele lehce pohasla, se znovu dveře otevřely. Dovnitř se znovu hrnuli upíři. A bylo jich hodně.
Ruben na ně mířil brokovnicí, ale v poslední chvíli selhal a nevystřelil.
Bojoval jsem statečně, ale byla jich veká přesila.
Pak jsem ucítil ránu do hlavy a vše okolo pokryla hluboká tma.

„Williame, Williame, probuď se.“
Otevřel jsem jedno oko a pak druhé. Celý můj výhled zakrýval Arnoldův obličej. Zkusil jsem se pohnout, ale mé těo bylo k oltáři připoutáno hodně pevnými provazy.
„Konečně mě vnímáš, Williame. A konečně z tebe udělám jednoho z nás.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nevzpouzej se, Williame,“ řekl Arnoldo. „Tím, že se staneš jedním z nás, dovršíš mé celkové vítězsví,“ zasmál se.
„Kde je Ruben?“ zasípal jsem.
„Tvůj židovský kamarád?“ zasmál se. „Podívej se tam nahoru,“ zasmál se podruhé.
Otočil jsem hlavu. Ruben visel za nohy na zábradlí ochozu hlavou dolů. Bylo na něm vidět, že mu to není příjemné.
„Ale neboj,“ ozval se znovu Arnoldo. „Z něj jednoho z nás neudělám. Nebudu kazit svůj nový rod židovskou krví. Ale zabít ho můžeme i tak,“ a pokývl hlavou k jednomu ze svých lidských sluhů.
Ten zmizel a za chvíli se objevil na ochodu vedle Rubena.
„No tak,“ zavolal Arnoldo, „na co čekáš? Zabij ho!“
Sluha by možná i Rubena zabil, kdyby se nestalo to, co se stalo.
Jedno z kostelních oken se roztříštilo a dovnitř vletělo něco, co začalo ještě během letu hořet.
Sice se v tom nevyznám, ale bylo mi jasné, že právě vidím v akci Molotovův koktejl.

Upíři, kteří stái blízko místa, kam to dopadlo, začali hořet. Dovnitř se nahrnuli lidé ze vsi. A mezi nimi i Jerremy.
Takže upírům utekl. Ještě, že aspoň tak.
Arnoldo se ztratil ve víru mezi ostatními upíry. U mě se objevil Jerremy s nožem, kterým rozřezal provazy, které mě poutaly.
„Přivedl jsem všechny, které jsem ve městě potkal, otče,“ řekl hrdě.
„Věděl jsem, že je na vás spolehnutí, Jerremy,“ odpověděl jsem, seskočil z oltáře a začal hledat Arnolda.
Vtom se ozval jeho hlas:
„No tak, Williame, podívej se na svého židovského kamaráda!“

Zvedl jsem oči nahoru, odkud Arnoldův hlas přicházel. Arnoldo stál na ochozu a Rubena držel za nohy nad kostelní lodí.
„Pojď si pro něj, Williame, nebo ho pustím dolů,“ volal na mě. „A pamatuj si, že ty kůly, které by zabily upíra, zabijí i tohodle židáka.“
„Nechoďte tam, otče,“ řekl kdosi za mnou.
Obrátil jsem se. „Musím tam,“ řekl jsem a vydal se ke schodišti, které vedlo na ochoz.
Šel jsem nahoru pomalu a uvažoval. Jakou mám asi proti Arnoldovi šanci? Jediné, co mi dává naději, je malý kříž, který držím v dlani.
„Hej, Williame,“ ozval se znovu Arnoldo.
„Co chceš?“ odpověděl jsem.
„Ze všech těch křížů se mi dělá špatně. Ať je ti lidi schovají, jinak...“ a zatřásl s Rubenem jako s hračkou.
„Dobře, jen zůstaň v klidu,“ řekl jsem Arnoldovi. Pak jsem se otočil na své lidské pomocníky a řekl jsem jim: „Nechte si ty kříže, ale schovejte si je někam za záda nebo pod kabáty, abyste je mohli hned použít, když to zase bude potřeba.“ Lidi sice reptali, ale udělali to, co jsem jim řekl.
„Počkej, Williame,“ řekl znovu Arnoldo, když už jsem byl posledních pár schodů od ochozu. „Musím si ověřit, jestli nechystáš nějaký podraz,“ a vzápětí ke mně přihopkal jeden z kolaborantů a prošacoval mě. Bohužel mě přinutil i otevřít dlaň a připravil mě tak i o kříž.
Jestliže Arnoldo disponuje upíří silou a já ne, nevím, co budu dělat, říkal jsem si, když jsem konečně došel až na ochoz.
Vtom se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Ruben se podivně zkroutil, chytil Arnolda za spodní okraj sutany, pak ho vychýlil z rovnováhy a s výkřikem „ty kůly, které zabijí židáka, zabijí i tebe,“ přehodil Arnoldovo tělo přes zábradlí ochozu. A Arnoldo tak poznal, že i při veškeré síle, kterou disponuje, pokud nemá pevnou půdu pod nohama, svou výhodu ztrácí.
Navíc se k němu Ruben během pádu hodně těsně přitiskl. Já jsem se otočil a aniž bych věděl, proč to dělám, utíkal jsem po schodech zpátky dolů.
Nestihl jsem to.
Ruben s Arnoldem dopadli mezi kůly a jiné tyče. Jedna tyč prošla oběma jejich těly. A ačkoli se Arnoldo snažil vyškubnuout , nepodařilo se mu to a jeho upíří tělo pomalu ztratilo veškerou energii.
To povzbudilo všechny lidi v kostele. Vrhli se na upíry i na kolaboranty a likvidovali je jednoho po druhém hlava nehlava.

Další den jsem k opravě kostela neměl už jen Jerremyho. Měl jsem desítky pomocníků, kteří přiložili ruce k dílu.
Rozhodl jsem se, že jako první kostel přejmenuji. Místo sv. Abudemia to bude kostel sv. Rubena.
A to je teprve začátek.