Šok z Roberta

S Robertem jsem se seznámila v době, kdy mi bylo čtyřiadvacet a jemu dvaatřicet. Určitým způsobem mi imponoval, protože působil jako chytrý a sebevědomý člověk.

Další věc, ze které jsem byla, co se Roberta týkalo, nadšená, byla ta, že byl kontaktní člověk. Velice rád se mě dotýkal, hladil a podobně, a mně to bylo velmi příjemné. Ve svých předchozích vztazích jsem totiž narážela na kluky, kterým to nic neříkalo.
Robert o sobě velice rád vyprávěl, takže jsem brzy věděla, že vyrůstal v malé vísce, dá se říci až osadě někde na Chrudimsku, kam teprve necelé dva roky před naším seznámením začal vjíždět autobus. Jako dítě chodil do školy pěšky šest kilometrů lesem do nejbližší větší vesnice. Když začal chodit na střední školu, v té další vesnici počkal na autobus, který ho zavezl do příslušného města. Do Chrudimi jako takové jel z té větší vesnice jen jeden autobus denně.
Po maturitě se rozhodl jít na vysokou školu a chytře si vybral školu i fakultu, kde neprobíhaly přijímací zkoušky, takže status vysokoškoláka získal jen za to, že dokázal vyplnit přihlášku. Znamenalo to pro něj zase jít v neděli večer šest kilometrů do nejbližší větší vesnice, tam být včas, aby stihl autobus do Chrudimi, který jel jen jednou denně, a mít štěstí, aby se v Chrudimi dostal do autobusu do Prahy.
Život na studentských kolejích mu, podle jeho slov, moc nevyhovoval, protože měl konfliktní spolubydlící. Ovšem hned po škole si našel podnájem u jedné starší paní; říkal mi i její příjmení, ale to už jsem zapomněla. Měl pro sebe jeden z mnoha pokojů v její vile. V ostatních pokojích bydleli ostatní podnájemníci; šlo o kluky i holky. Bohužel i tam měli někteří potřebu s Robertem vyvolávat konflikty.
Naštěstí se mu podařilo zdědit panelákový byt dva plus kk po tetě. Okamžitě se do něj nastěhoval, přihlásil se k trvalému pobytu a stal se rozeným Pražákem, nebo se tak aspoň prezentoval.
Co se týká práce, o té mluvil nerad, protože bych ho prý nepochopila. Každopádně mohl dělat z domova a jen jeden den v týdnu musel do kanceláře, což mě zaujalo.
Po třetím rande mě do svého bytu po tetě pozval. Oba pokoje byly poměrně obrovské, což byl kontrast proti opravdu minimalistickému kuchyňskému koutu a stísněné koupelně. V té sice byla vana, ale jak jsem se přesvědčila později, i já, která nejsem žádný obr Koloděj, když jsem si do ní chtěla lehnout, jsem musela mít nohy z vany venku.
Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsem u Roberta bydlela. Užívala jsem si, jak je pozorný. Prohlásil totiž, že veškeré praní, včetně lůžkovin a mého spodního prádla, bude provádět on. Já že mám dost jiných starostí a on mi rád ulehčí.
Co se týká kontaktnosti, kterou jsem zmínila na začátku, ta mi začala v některých chvílích překážet. Robert se totiž, pokud pracoval z domova, na mě vrhal hned, jakmile jsem přišla. Bez toho, abych prošla aspoň koupelnou, mě začal objímat, hladit, líbat, dráždit, až dosáhl svého. Já jsem namítala, že bych se před tím ráda aspoň trochu umyla. On na to říkal, že takhle je to lepší, i když ve chvíli, kdy mi líbal mé zpocené podpaží, jsem se necítila moc komfortně.
Další, co mě zaujalo a nevěděla jsem, jak se k tomu postavit, bylo, že se zádadně utíral do stejného ručníku jako já, a to poté, co jsem ho použila. Když jsem se ho na to ptala, zamumlal něco o tom, že se takhle ušetří a proč používat dva ručníky, když žádný z nás nemá žádnou infekční chorobu.
Pořád mi to vrtalo v hlavě, nicméně Robert stále plnil to, co slíbil. Pral, někdy dokonce i žehlil, až jsem zírala a nechápala, jak vůči němu někdo mohl být konfliktní. A možná bych žila v tom opojení dosud, nebýt jednoho konkrétního dne.
Toho rána jsem vstala a necítila jsem se dobře. Něco na mě lezlo, takže jsem na okammžik zapochybovala, jestli nemám zůstat doma. Ale nakonec jsem si řekla, že to nějak zvládnu, lupla jsem do sebe nějaké tabletky a odkráčela do práce.
Ale během dne se to nelepšilo a já jsem se cítila stále hůř, takže jsem se ještě před obědem omluvila a vyrazila domů. Tedy do Robertova bytu.
Ve dveřích jsem bleskurychle skopla boty a rovnou běžela do koupelny. Bylo mi fakt zle a to jsem ještě netušila, že mi bude ještě hůř.
Když jsem otevřela koupelnu, našla jsem v ní Roberta. Ležel ve vaně, na obličeji měl položené moje předchozího dne nošené a zatím neprané brazilky a pohyb jeho ruky pod vodou mě nenechával na pochybách, co při tom dělá. V tu chvíli jsem se zachovala bez ohledu na dekorum a bezohledně jsem hodila zemanovskou šavli.
Robert za mnou z koupelny vyběhl a snažil se mě ukecat, že to není nic špatného, že je sice fetišista, ale to je naprosto neškodná úchylka a přece je nám spolu dobře. Jenže mně nebylo. Pokaždé, když jsem se na něj podívala, jsem si vybavila ten výjev z koupelny a žaludek se mi několikrát obrátil.
Jakmile to bylo možné, sebrala jsem se a od Roberta se odstěhovala. Sice bydlím v nájmu, což podle Roberta dělají jenom nuzáci, ale mám aspoň malou jistotu, že už podobný šok nezažiji.