Snaha o expřítele

Poté, co jsem vyvolala a uskutečnila rozchod s přítelem, jsem žila v domnění, že se ke mně vrátí a náš vztah znovu obnoví. Bohužel se to nedělo.

S Vilémem jsem se seznámila na dovolené. Tady pokládám za dobré upřesnit, že nešlo o dovolenou toho typu, kdy jste ubytovaní v hotelu, válíte se na pláži a rácháte se v moři. Šlo o pobyt v přírodě, navíc o pobyt zaměřený na sebepoznávání a sebezpytování.
Vilém, který nepekl housky a tu písničku solidně nenáviděl, mě zaujal tím, že měl ohromný přehled o všem možném. Nahodila jsem nějakou hudební skupinu, chytil se. Nahodila jsem nějakého spisovatele, zase se chytil. Vyznal se ve filmech, v režisérech, ve všem možném.
Z celé party, která se během toho pobytu vytvořila, jsem trávila nejvíc času právě s ním. Není divu, že na konci celého pobytu jsem byla po uši zamilovaná. Představoval pro mě propastný rozdíl oproti mým předchozím partnerům, kteří se mě snažili hlavně využívat. Působil samostatně a sebevědomě, navíc mě bral jako sobě rovnou a neměl potřebu si vůči mně jako holce cokoli dokazovat.
Poslední překvapení mi připravil během cesty domů, kdy se prořekl, že pracuje ve stejném zaměstnání jako já; bylo mi divné, že ho neznám, když trávím pracovní dobu v kanceláři personálního oddělení. Na to mi odpověděl, že mě taky nezná, protože nástup, podpis smlouvy a podobné personální věci s ním řešila moje věčně zapšklá kolegyně Lída.
Hned v pondělí po návratu z dovolené jsem si tedy vyjela jeho záznam ze systému. Datum narození, rodné číslo, zdravotní pojišťovna, to jsem jen přeletěla očima. Až potom jsem měla co dělat, abych nevyjekla. Nastoupil necelé dva roky před naším setkáním a už při nástupu bral více než dvouapůlnásobnou výplatu oproti mně. A protože mu v mezičase párkrát přidali, v současnosti skoro trojnásobek oproti mně, která tu sedím už od maturity.
Co bylo důležité, našla jsem jeho přesné pracoviště, které bylo v jiné budově. Krátce před polednem jsem tam rádoby nenuceně došla, abych se ho zeptala, jestli se mnou nepůjde na oběd. Přijal a bylo vidět, že má radost.
Naše společné obědy tak byly pro mě prvním projevem rodícího se vztahu. Asi po dvou týdnech jsme spolu strávili víkend v jeho pronajaté garsonce a po dalších dvou týdnech jsem ho seznámila s většinou mého příbuzenstva.
Moje máma, stejně jako moje teta, která krátce před mým seznámením s Vilémem ovdověla, tak i babička z něj byly naprosto nadšené. Vilém mezi nimi působil uvolněně, projevoval zájem o to, co říkaly, a nakonec jsem slyšela, jak tetě diktuje svoje telefonní číslo a říká „paní Vilmo, volejte kdykoli se vám to bude hodit.“
Představa, že by snad moje teta chtěla Viléma za milence, se mi příčila. Vilém mi vysvětlil, že mu moje teta říkala, že by pro něj mohla mít výhodnou nabídku, ale nespecifikovala prý jakou. Pustila jsem to z hlavy.
S Vilémem jsme navštěvovali kina, divadla, výlety s partou z naší seznamovací dovolené, takže vzniklo spojení, že patříme k sobě. Byla jsem za to ráda.
Pak na mě jednoho dne čekal šok. Chtěla jsem bez ohlášení za Vilémem přijít, jenže nebyl doma. Potkala jsem jeho domácího, pana Váchu, a ten mi řekl, že se Vilém před několika dny odstěhoval. Vyšla jsem ven a hned Vilémovi volala. Když to vzal, ptala jsem se, kde je.
„No kde bych byl, doma,“ řekl suverénně.
„Doma nejsi,“ pronesla jsem, „protože jsem u tebe doma a tvůj domácí tvrdí, že ses odstěhoval.“
„A jo, takhle to myslíš,“ zasmál se, „tak přijeď za mnou,“ a nadiktoval mi, kterou tramvají mám jet a na které zastávce vystoupit. Zkusila jsem to a bylo mi to celé podezřelé.
Vilém mě na zastávce čekal, s úsměvem mě objal, políbil a řekl, ať jdu s ním. Šli jsme do domu, který jsem znala, a v něm do bytu, který jsem znala.
„Překvapení,“ zasmál se Vilém, „tvoje teta si k sobě nastěhovala tvoji babičku a tvoje babička mi tento svůj byt darovala. Máš taky takovou radost?“
Bylo mi skoro na omdlení. Ne snad, že bych po babiččině bytě prahla. Zdědila jsem jiný byt po zemřelém staromládeneckém strýci, takovou typickou malometrážní dvoupokojovku. Babiččin byt byl rovněž dvoupokojovka, ale proti tomu, který jsem získala já, byl jako taneční sál proti výtahové kabině.
Snažila jsem se z Viléma dostat detaily, ale on pořád opakoval, že mu jednoho dne moje teta Vilma zavolala, pozvala ho sem do tohoto bytu, tady na něj obě s babičkou čekaly, teta mu řekla, o co jde, babička mu navrhla darovací smlouvu, společně to podepsali a už je jako majitel bytu vedený i v katastru.
I tak jsem ho pořád měla ráda, ten večer jsme si zašli do jednoho menšího divadla, užili jsme si a říkala jsem si, že je nakonec dobře, že moje rodina mého přítele vzala tak pozitivně.
Jenže po necelém roce mi jednoho dne přeskočilo. Začala jsem si namlouvat, že mě Vilém nemá rád, že se se mnou seznámil jen proto, aby se dostal k bytu po mé babičce, a podobné nesmysly. Přestala jsem mu brát telefony, přestala jsem mu volat, vyhýbala jsem se mu při obědech, zkrátka jsem dělala vše, abych s ním pokud možno nebyla.
Po dvou týdnech jsem mu řekla, že s ním končím. Chvíli koukal zklamaně, asi čtvrt hodiny mě přesvědčoval, pak mě doprovodil k tramvaji a rozloučil se.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to tak dobře. Že se stejně budeme potkávat na výletech nebo že na sebe budeme narážet u obědů, takže o něj vlastně definitivně nepřicházím, a prvních několik týdnů mi to i vyhovovalo.
Pak jsem se jednou probudila uprostřed noci, posadila jsem se na posteli a vynadala si sama sobě, co si to namlouvám, když Vilém byl první z mých kluků, který mě měl upřímně rád a že je přece jasné, že když ještě tetu Vilmu ani babičku neznal, nemohl vědět, že díky nim přijde k bytu v poměrně lukrativní čtvrti.
Další den jsem se začala snažit znovu s Vilémem navázat kontakt. Nebylo to vůbec jednoduché. Když jsem mu opatrně zavolala, jestli půjde na oběd, řekl mi, že právě z oběda přišel, protože chodí o půl hodiny dříve s kolegy ze své kanceláře.
Další den jsem také vyrazila o půl hodiny dříve. Vilém a jeho kolegové obsadili stůl pro šest lidí. Sedla jsem si opodál, na Viléma jsem viděla, ale on na mě ne. Jejich společnost se skládala z tří mužů a tří žen a ve mně začaly bodat ostny pochybností.
Začala jsem – nejsem na to hrdá – Viléma špehovat. Když jsem zjistila, že má v plánu navštívit hudební klub, ve kterém se hraje především alternativní hudba, které nerozumím, vyrazila jsem s předstihem a před tím klubem jsem jen tak okouněla. Nebýt toho, že se mi snědí cizinci snažili každou chvíli něco prodat, bych se nudou ukousala. Když se objevil Vilém, stoupla jsem si mu do cesty.
„Viléme, ahoj,“ řekla jsem s nadějí v hlase.
„Jo, ahoj, promiň, kamarádi na mě už čekají uvnitř,“ zavrčel a snažil se okolo mě projít. Podařilo se mi ho ještě na chvíli zadržet, dokonce do chvíle, kdy kolem procházeli mí rodiče, kteří mířili samozřejmě za úplně jinou kulturou. Teprve potom mi Vilém proklouzl do klubu.
Rodiče mi samozřejmě po tomto setkání říkali, jak je krásné, že jsem pořád s Vilémem a že nám to spolu sekne a podobné řeči. V duchu jsem si za rozhodnutí se s Vilémem rozejít nadávala, jak to jen šlo.
Pořád jsem se nevzdávala naděje, že Viléma přesvědčím, aby se ke mně vrátil. Ta se vytratila jako pára nad hrncem, když mi jedna holka z naší výletové party řekla, že Viléma už delší dobu potkává s úplně jinou holkou.
Začala jsem opět pátrat a brzy objevila fotku, na které byl Vilém s jednou z těch tří kolegyň, se kterými chodíval na oběd, doplněnou komentářem „Šťastní spolu.“ Nechtěla jsem tomu věřit a zároveň jsem se nechtěla ani vzdát a začala jsem Viléma špehovat o to víc.
Když jsem se dověděla, že se chystá zase do jiného hudebního klubu, rozhodla jsem se k nejodvážnější akci, a to jít do toho klubu taky a tam mu vysvětlit, jak to se mnou je a proč by se ke mně měl vrátit.
Pochopitelně mi to nevyšlo. Měl oči jen pro svůj nový objev, a to i poté, co jsem se několikrát pokusila na sebe upozornit. Po asi dvou hodinách marných pokusů jsem se tam zamkla na záchodě a bulela jako želva.
A když už jsem si myslela, že se mi už nic dalšího stát nemůže, přišla mi SMS z neznámého čísla, ve které stálo: „Už s tím přestaň, jsi docela trapná, Viléma zpátky nedostaneš. Čau, Adriana.“
Blíží se konec roku. Vilém je pořád s tou Adrianou a já se pořád nevzdávám naděje, že ho získám zpátky. Musím si ale pospíšit, moji rodiče by nás oba rádi viděli společně při novoročním přípitku.