Sirotčí dub

Stejně jako jsou dva druhy koní, a to živí a houpací, jsou i dva druhy pohádek. Ty pěkné, které jsou všeobecně oblíbené, a ty ode mne.

Lesy okolo Vsetína a jiných valašských měst byly kdysi dávno husté a neprostupné. Tedy aspoň do doby, než nějakou chytrou hlavu napadlo začít těžit dřevo.
V těch dobách před tím, než to tu chytrou hlavu napadlo, stál na okraji jednoho lesa dub. Byl starý a hodně pokřivený a říkalo se mu Sirotčí dub. Podle pověsti tam stál na památku všech dětí, které se v lesích ztratily, a že jich bylo hodně.
Proto se většina dětí do lesa bála. Až na Anežku. Ta byla odvážná a zvědavá, v lese znala kdejakou pěšinu, i takovou, o které kromě ní nikdo jiný nevěděl. To se jí ještě v tomto příběhu bude hodit.
U sirotčího dubu rostla zvláštní světélkující houba. Mezi lidmi kolovala pověra, že kdo tu houbu sní, bude nadán všemi možnými talenty a bude všemu rozumět. Ale když ji sní někdo, kdo má špatné úmysly, změní se houba v nezjistitelný jed a toho, kdo ji snědl, zahubí. Proto ji raději nikdo nejedl.
Kromě Anežky do lesa nikdo nechodil. Až na starého uhlíře Ignáce. Ten žil v lese tak hluboko, že bylo skoro nemožné ho potkat. Lidí se stranil, s nikým se nebavil a nic nedal na řeči, že za všechny ty ztracené děti může právě on.
Ostatní děti Anežce její cesty do lesa záviděly a moc rády by se tam taky vydaly, ale neměly její odvahu. Až jednoho dne se k ní přidal malý Filípek. Nebylo mu ještě ani pět roků, když poprosil Anežku, aby ho do lesa vzala s sebou. Anežka byla dobrosrdečná, i vzala ho tam.
Ani ne o týden později se Filípek ztratil. Anežka začala litovat, že ho do lesa brala. Všichni dospělí z celého Vsetína šli Filípka hledat. Vedl je zámecký pan správce. Nikdo kromě Anežky si nevšiml, že pan správce jde až příliš najisto.
Pan správce dovedl vsetínské lidi k chalupě uhlíře Ignáce. Tam na jednom keři se třepetal kus látky. Filípkovi rodiče poznali, že je to z chlapcovy košile. Pan správce měl hned jasno, vykřikl, že uhlíř Ignác je ten, kdo Filípka zabil, a že ho musí okamžitě najít.
Anežka se ulekla. Protože jí to však pálilo víc než všem dospělým dohromady, okamžitě se tajnými cestičkami, které kromě ní nikdo další neznal, vydala k Sirotčímu dubu.
Doběhla včas. Pod dubem uviděla uhlíře Ignáce, jak vrší malý hrobeček. Anežka okamžitě věděla, že pohřbil malého Filípka. Stačila se zeptat, co se stalo. Uhlíř toho moc nenamluvil, ale ukázal jí, co drží v ruce.
Byl to stříbrný knoflík. A přesně takový chyběl na kabátu pana vsetínského zámeckého správce.
Pak ještě uhlíř Ignác ukázal Anežce jednu díru v Sirotčím dubu. Víc toho nestihl, protože na místo došel právě pan správce v čele davu.
Pan správce ihned začal křičet, že uhlíř Filípka zabil a že ho musí potrestat. Na to povstala Anežka a odpověděla, že to není pravda a že skutečný Filípkův vrah je právě zámecký správce. Správce se chtěl na Anežku vrhnout, ale uhlíř ji odstrčil a postavil se mu do cesty.
Vzápětí se uhlíř Ignác skácel k zemi, protože do něj zámecký správce zabodl dýku, kterou nosil stále při sobě. Zatímco dospělí hrůzou strnuli, Anežka sáhla do díry v dubu a k překvapení všech odtud vytáhla malou knížku. A když ji rozevřela, mohli všichni vidět, že jsou v ní zapsány poznámky ke všem ztraceným vsetínským dětem. A dospělí poznali rukopis zámeckého správce.
A tak skončila celá pohádka o Sirotčím dubu, kterou uhlíř Ignác zaplatil svým životem.