Šakal v rodinném obýváku aneb Jak se nezbláznit, když vám místo srdce vyroste knihovna

Naše rodina byla odjakživa jako stará pragovka – strašně to řvalo, smrdělo benzínem, občas z toho něco upadlo, ale všichni se tvářili, že to je jediný správný způsob, jak se pohybovat světem.

Strejda Karel, mistr světa v těžké váze i v disciplíně „všechno vím, všude jsem byl dvakrát“, seděl u kuchyňského stolu v tílku, které pamatovalo ještě první pětiletku, a s gustem lovil zpod nehtu kus ztvrdlého tmelu.
Táta vedle něj hlučně upíjel pivo, jako by tím zachraňoval národní hospodářství, a máma rituálně vraždila utěrkou mouchy na okně.
Byl to rituál, symfonie známých zvuků, ze které se mi pokaždé svíral žaludek do velikosti vlašského ořechu.
„Tak co, pan inženýr?“ zahřímal strejda, aniž by zvedl oči od svého palce.
To slovo „inženýr“ ze sebe vyplivl s takovou jízlivostí, jako by šlo o latinský název pro pohlavní chorobu.
„Pořád v tom hlavním městě tlučeš špačky za padesát tisíc čistýho, nebo už ses konečně naučil vzít do ruky pořádný nářadí?“
Máma se u linky uculila.
„Ale Karle, nech ho. On má ty svoje knížky. Však mu z toho jednou ta hlava praskne a pak teprve uvidí, zač je toho loket.“
Byl to její klasický způsob, jak mě bránit – hodit mě lvům sice s úsměvem, ale svázaného do kozelce.
V téhle kuchyni se totiž neodpouštělo nic, co nemělo na sobě vrstvu šmíru nebo to aspoň nevážilo dvacet kilo.

Seděl jsem na rozviklané židli a cítil, jak se do mě propadá ten známý, těžký chlad.
Jako kluk jsem tyhle chvíle probrečel v koutě za skříní, kde voněly staré noviny a naftalín.
Později jsem se snažil bojovat.
Nosil jsem domů knížky, zkoušel jim vyprávět o divadle, o světě venku, nosil mámě drahé čaje z dovozu, které pak stejně skončily zapomenuté za krabicí s krupicí, protože „nejlepší je přece sypanej Pigi“.
Chtěl jsem tenkrát tak strašně moc patřit k nim, dostat to tátovo uznale plácnutí po zádech, jaké dostávali kluci z fotbalu, co uměli vyměnit těsnění u pumpy za tři minuty a po desátém pivu dokázali bezchybně zvracet přes plot.
Teď už jsem nebojoval.
Jen jsem tam seděl, scvrklý do sebe, neviditelný, odpojený od vlastního těla.
V mém nitru se rozlévalo šedé, husté bahno únavy.
Nebyl to vztek, vztek má v sobě aspoň nějakou energii, jiskru.
Tohle byla naprostá, vyčerpávající prázdnota.
Každé slovo, které v téhle místnosti padlo, mělo váhu žulového kvádru, co mi ležel na hrudníku a bránil mi se nadechnout.

Sledoval jsem, jak se sestra snaží utišit ročního synovce, zatímco jí tchyně přes rameno huláká do ucha, že to dělá blbě, protože za jejich mládí se dětem dával na dudlík med s rumem a nikdo neumřel.
Ségra měla v očích ten samý zhaslý výraz, jaký jsem vídal v zrcadle.
Jenže ona neměla kam utéct.
Byla lapená v téhle maloměstské síti zvyků, nedělních omáček a tichého zoufalství.
„Hele, nesu vám ukázat Alenu,“ vzpomněl jsem si na moment z loňska, kdy jsem sem poprvé – a naposledy – přivedl dívku.
Alena byla křehká, voněla jasmínem a studovala dějiny umění.
Když ji strejda Karel uviděl, utřel si ruku do kalhot a pak ji chytil kolem ramen tak pevně, až jí cvakly zuby.
„No, na pohled pěkná, ale maso na ní žádný není,“ zahlásil k mému otci přes celou chodbu.
„To ti, chlapče, u porodu praskne jako guma u trenýrek.“
Alena tehdy zbledla a já jsem poprvé ucítil tu strašnou, palčivou hanbu.
Ne za ně.
Za sebe.
Že jsem dopustil, aby se dotkli něčeho čistého z mého nového života těma svýma rukama od kolomazi.
Máma tehdy večer řekla:
„Prosím tě, Karel jenom žertuje, ty naděláš. My jsme prostě lidoví.“
Ta jejich „lidovost“ byla jako smirkový papír, kterým mě den za dnem, návštěvu za návštěvou, brousili až do krve, dokud ze mě nezbylo jen tiché, poslušné nic.

Seděl jsem tam a pozoroval mouchu, která se marně pokoušela proletět zavřeným oknem.
Pořád dokola narážela hlavou do skla.
Bác.
Bác.
Bác.
Přesně takhle jsem dopadal já, kdykoli jsem se pokusil o rozhovor.
„Tak co, mlčíš? Zvedl se ti nos, viď?“ rýpnul si táta a otevřel si další lahváč.
Zvuk zasyčení zátky prořízl kuchyni jako skalpel.
„Panáček si myslí, že když sedí v kanceláři pod větrákem, tak je něco víc než my.“
Chtěl jsem jim odpovědět.
Strašně moc jsem jim chtěl říct, jak moc mě to bolí.
Chtěl jsem zakřičet, že nejsem víc, že jsem jenom jiný, a že mě zabíjí to jejich věčné shazování, ten primitivní, humpolácký svět, kde se cit považuje za slabost a upřímnost za provokaci.
Chtěl jsem jim do očí vmést, že sem už sakra nechci chodit, protože mě každá hodina strávená v téhle kuchyni stojí měsíc psychoterapie.
Že mě ničí ta jejich ubohost převlečená za rodinnou pohodu.
Místo toho jsem se jen lehce pousmál, napil se zvětralé limonády a neřekl vůbec nic.
Protože v tomhle domě mělo ticho hodnotu života.
Kdybych promluvil, spustil bych lavinu, kterou bych už neustál.

Zvedl jsem se, políbil mámu na studenou tvář, tátovi podal ruku, která byla lehká a cizí jako kus polystyrenu, a odešel jsem na autobus.
Když jsem nastupoval do poloprázdné Karosy, která smrděla naftou a mokrými koženkovými sedadly, řidič se mě zeptal: „Kam to bude?“
„Kamkoli daleko,“ chtěl jsem říct.
Ale řekl jsem jen název stanice.
Sedl jsem si k oknu, opřel si hlavu o studené sklo a sledoval, jak se v blátivém podzimním soumraku ztrácí silueta našeho města.
V kapse mě hřál mobil, kde svítila zpráva od mámy:
Proč jsi odjel tak brzy? Pořád se tu ptají, proč už s námi nechceš bejt. Jsi nějakej divnej.
Zavřel jsem oči a nechal se kolébat natřásáním autobusu.
Už jsem jim neodpověděl.
Některé propasti jsou zkrátka příliš hluboké na to, aby se daly překlenout slovy, a já už neměl sílu stavět mosty z papíru, které stejně pokaždé shořely při prvním rodinném vtipu.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.