Sabinka

Dočetl jsem pohádku a podíval se na Sabinku. Spala jako kotě a vypadala v tom spánku naprosto spokojeně. Srovnal jsem jí přikrývku a zavzpomínal jsem.

Začalo to tenkrát, když jsem se seznámil s Kamilou. Působila jako veselá holka, která se ráda baví a směje a je naprosto bezprostřední. Někoho takového jsem vedle sebe potřeboval, protože smutných a zapšklých lidí je na světě někdy až zbytečně moc.
Ze začátku jsem mával rukou nad tím, že do sebe Kamila pravidelně vpraví nějakého toho panáčka. Říkal jsem si, že jeden nikoho nezabije. Jenže postupem času začínalo být čím dál tím víc jasné, že ten panáček mívá během dne další brášky a že Kamila se odpoledne, natož večera střízlivá nedožije ani jeden den.
Pokoušel jsem se s ní o tom mluvit, ale pokaždé to zamluvila s tím, že ví, jak na to a že má vše pod kontrolou. A to až do toho dne, kdy šla večer s kamarádkou Romanou, která také kalila první ligu, posedět do baru, abych si ji pak ráno přijel vyzvednout na záchytku. Nebylo to nic příjemného ani důstojného.
Toho dne jsem vedl s Kamilou zásadní pohovor. Vysvětlil jsem jí, že chápu její potřeby, ale zároveň že se mi takový stupeň alkoholismu hnusí. A dodal jsem, že má možnost volby; zůstat se mnou a nechlastat nebo chlastat s Romanou. Snažila se bránit a argumentovala tím, že mi vadí, že má kamarádku, ale nakonec uznala, že mám pravdu a šla do sebe.
Divil jsem se, ale vydržela to dost dlouho. Dokonce si koupila alkotester a několikrát během dne mi na něm ukazovala, že je skutečně na nule. Měl jsem z toho radost, zejména ve chvíli, kdy se ukázalo, že čekáme miminko.
I poté, co se Sabinka narodila, se zdálo, že bude vše v pořádku. V Kamile se probudily mateřské city a o malou se starala přímo vzorně. Dokonce i pediatrička ji chválila. Kamila kojila Sabinku celých jedenáct měsíců, pak ji postupně odstavovala a navykla na normální dětskou stravu. A tehdy došlo k té osudné noci.
Tenkrát mě doslova uprosila. Že se chce zase jednou sejít s Romanou a normálně si babsky pokecat. A dát si možná jednu skleničku na oslavu ukončení kojení. Sice jsem měl své připomínky, ale poté, co použila všechny pádné argumenty a ženské zbraně, které ovládala líp než Mosad, jsem jí na to nakonec kývl.
Co se tenkrát stalo, jsem se dozvídal po kouscích. Kamila se samozřejmě nezastavila u jedné skleničky, protože Romana, jako zkušená alkoholička, uměla přesvědčovat. A když se konečně vymotaly ven z baru, Kamile se podlomily nohy a upadla hlavou do vozovky; bohužel zrovna ve chvíli, kdy kolem projíždělo auto, jehož řidič by to neubrzdil, ani kdyby měl tu nejsilnější rychlobrzdu.
Ke cti toho řidiče musím dodat, že z místa neujel, naopak okamžitě zastavil, obvolal záchranku, policii městskou i republikovou a pokoušel se Kamilu resuscitovat. Marně.
Následujících několik dní do Kamilina pohřbu jsem žil v podivné mlze. Ať byla, jaká byla, přece jen to byla Sabinčina máma. Naštěstí se mě ujala moje sestra – dvojče, jejíž Rostík je o tři týdny starší než Sabinka. Nastěhovala se ke mně se švagrovým souhlasem a dělala vše pro to, abych porozuměl péči o takhle malé dítě. A ještě mi pomohla zařídit všechno, co bylo potřeba k tomu, abych mohl nastoupit na rodičovskou dovolenou. Šéf mi tenkrát slíbil, že mi moje místo zůstane. „Za co bych jinak stál – jako šéf i jako člověk?“ řekl, když jsem mu vylíčil svoji situaci.
Přečetl jsem spoustu knížek o péči o malé dítě a stal jsem se otcem v domácnosti na plný úvazek. Řidič, který tenkrát Kamilu nechtěně přejel, mi nabídl a přes mé protesty poskytl finanční odškodnění. Byla to šestimístná částka, která rozhodně nezačínala na nějaké nízké číslo. Nakonec jsem založil Sabince účet a celou částku na něj převedl s tím, že ty peníze dostane, až bude plnoletá.
Rodičovskou dovolenou jsem nějak zvládl a přišel čas, kdy Sabinka začala chodit do školky a já se mohl vrátit do práce. Šéf mi opět vyšel vstříc a umožnil mi rozložit si pracovní dobu tak, abych stíhal ráno Sabinku do školky dovést a odpoledne ji vyzvednout. Taky jsem kdykoli, kdy by to situace vyžadovala, mohl zůstat doma a pracovat z domova. To bylo potřeba hlavně o různých prázdninách; nemocná naštěstí Sabinka moc nebývala.
Sestra se švagrem mě i se Sabinkou brávali na svoje rodinné dovolené. Dodnes jsem jim neřekl, jak moc si toho vážím. Dělali první poslední, abych měl i trochu povyražení. Jednou jsem se přichomýtl k Sabinčinu extempore s Rostíkem, který se jí chlubil, že má maminku i tatínka a tím pádem je na tom lépe než ona, která má jen tatínka. Sabinka na to s neotřesitelnou dětskou logikou odpověděla: „Můj tatínek stejně umí všechno!“
Přesto jí to samozřejmě vrtalo hlavou a po návratu domů se mě smutně zeptala na svou maminku. Věděl jsem, že taková situace přijde a že se na ni nedá připravit. Trpělivě jsem dcerce vysvětlil, že maminka hluboce spí a už se neprobudí. To jí samozřejmě nestačilo, a tak jsme po nějaké době došli na hřbitov ke Kamilinu hrobu. Vysvětlil jsem Sabince, že její maminka spí právě tady. Dcerka byla celou cestu domů uplakaná a večer před spaním mi řekla: „Tatínku, prosím, buď pořád se mnou, nechoď spinkat tam, kde spinká maminka, já tě mám moc ráda.“ Brečel jsem tenkrát jako stará želva.
Všechno vypadalo, že běží ve správných kolejích. Zvládal jsem práci i péči o dítě, i když jsem na dětských besídkách byl mezi desítkami maminek jediný táta a začal jsem se připravovat na to, že ta moje mrňavá se jednou stane školačkou.
A pak to přišlo. Dopis od soudu, že Kamilini rodiče požádali o svěření Sabinky do své péče s tím, že mají na to nárok, když jde o jejich vnučku. Zuřil jsem. Kamiliny rodiče jsem viděl všeho všudy jednou. Na návštěvu nepřijeli, i když to měli necelých třicet kilometrů a autobus jim jel co patnáct minut. Ani Kamila po kontaktu s nimi netoužila a když jsem se jí na ně zeptal, odvedla hovor jinam. Nepřijeli ani na její pohřeb, Sabinku nikdy neviděli a najednou ji chtějí do péče!
Po několika dnech nás navštívila úřednice sociálního odboru. Prohlédla si byt i Sabinčin pokoj, popovídala si s ní a nakonec mi řekla, že by tatínků, jako jsem já, mělo být co nejvíc, protože takhle spokojené a šťastné dítě se jen tak nevidí. Čili její závěr byl, že Sabinka prospívá dobře a není nutné měnit režim péče; navíc, že Kamilini rodiče můžou kdykoli přijet, protože zastávka autobusu není ani dvacet metrů od domu, kde bydlíme.
Následný dopis od soudu mi udělal radost. Návrh Kamiliných rodičů byl zamítnut. Jenže hned poté přišla studená sprcha, protože se okamžitě odvolali, takže se případ posunul k dalšímu soudu. Byl jsem jak na trní, protože mi bylo jasné, že kdybych o Sabinku přišel, sesype se mi celý život.
Zase mě navštívila úřednice, tentokrát jiná, a přišla shodou okolností v sobotu, kdy jsme se zrovna chystali na venkovní procházku. Navrhl jsem té paní, že může jít s námi. Po chvíli váhání souhlasila a nakonec byla překvapená, kolik toho Sabinka ví o přírodě, stromech, kytkách a všem dalším.
Přišel den zápisu do první třídy. Vzal jsem si z práce volno, Sabinku vyzvedl ze školky dříve a dorazili jsme do školy. Učitelka byla milá a pozitivní a Sabinka se rozpovídala, na všechny otázky odpověděla správně a bystře, takže nakonec nebyl důvod, aby do první třídy nemohla jít.
A aby dobrým zprávám nebyl konec, čekalo mě v kastlíku další oznámení, na jehož základě jsem si vyzvedl dopis, který mi sděloval, že Sabinka zůstane definitivně v mé péči, Kamilini rodiče mají smůlu a žádný opravný prostředek už není proti tomuto rozhodnutí možný. Tehdy jsme přišli se Sabinkou domů, vytáhli pohádková DVD a koukali na pohádky, dokud neusnula.
O pár týdnů později jsem dostal dopis ze školy se seznamem věcí, které musím pro Sabinku pořídit. Protočily se mi panenky do evropských parametrů, naštěstí mě napadlo zavolat sestře a vyrazit na nákupy společně. Koupili jsme toho hodně a ještě víc a obě děti byly novými věcmi nadšené.
Pomalu jsem se zvedl z židle, ještě jednou se podíval na spící Sabinku a odešel z jejího pokojíku. Zítra jde poprvé do školy. A já vím, že i když to nebudeme mít jednoduché, že to oba zvládneme. Protože jinak to už dopadnout nemůže.