Růženka s gilotinou

Do fabriky jsem nastoupil v pondělí ráno, v den, kdy i kafe chutná jako vývar z mrtvejch ponožek a lidi vypadají, jako by je někdo přes noc skladoval v márnici.

Personalistka měla úsměv letušky z havarovanýho letu a vedla mě kanceláří, kde hučely zářivky a lidský osudy umíraly po osmihodinových směnách.

„Tak kolegové, tohle je nová posila.“
Nikdo nezatleskal.
Jen jeden chlap od okna zvedl oči od monitoru způsobem, jakým pistolník kontroluje, jestli už může střílet.
Posadili mě vedle ženský kolem padesátky.
Vlasy barvy starý whisky.
Oči unavený tak, že by si o ně člověk mohl opřít kolo.
Usmála se na mě.

„Růža.“
Podali jsme si ruce.
Jenže já to v tu chvíli přeslechl.
Nebo spíš neposlouchal.
Mozek mi ještě plaval v nikotinu, nevyspání a životních rozhodnutích, za která by se člověk měl omlouvat i vlastní ledvině.

Dopoledne proběhlo v duchu firemního pekla.
Hesla do systémů, školení BOZP a nekonečný vysvětlování, kam se kliká, aby firma mohla předstírat produktivitu.
Pak přišla pauza.
Seděli jsme v kuchyňce nad kafem černým jako svědomí nájemnýho vraha.
Probírala se jména.

„Dneska už člověk nepotká normální jména,“ prohodil nějakej účetní mutant. „Samý Kevinové, Denisové, Mia a Lara.“
„Přesně,“ přikývl jsem.
A protože můj mozek občas funguje jako granát bez pojistky, pokračoval jsem:
„Ale furt lepší než bejt nějaká Růžena. To zní jak jméno ženský, která zabíjí slepice sekerou.“
Tři vteřiny ticha.
Takový to ticho, ve kterým slyšíte vlastní krev, jak si balí kufry.
Pak se někdo nadechl.
A já se otočil.
Růža stála ve dveřích s hrnkem v ruce.

Nepohnula se.
Jen se na mě dívala.
Klidně.
Což bylo horší, než kdyby vytáhla motorovku.
V tu chvíli jsem měl chuť prostřelit se propiskou.
„No…,“ zkusil jsem to.
Špatný začátky vět většinou začínají právě „no“.
„Já tím nemyslel…“
„Že vypadám jako někdo, kdo zabíjí slepice?“ usmála se.
Kuchyňka ztuhla.
Všichni čekali krev.
Lidi milujou krev, zvlášť když není jejich.
A tehdy se Růža zasmála.
Normálně.
Upřímně.
„Klid,“ mávla rukou. „Já je nezabíjím sekerou. Jenom kroutím krkem.“

Výbuch smíchu.
Napětí se rozpadlo jak levná děvka po noční.
Jen já seděl strnule a cítil, jak mi duše odchází kanálem.
Odpoledne jsem se jí šel omluvit.
Našel jsem ji u tiskárny, která chrčela jak astmatik po maratonu.
„Promiň. Fakt jsem idiot.“
„To jo,“ řekla.
A zase ten úsměv.
„Ale znám horší chlapy.“
„Kolik?“
„Všechny tři manžely.“
To byl moment, kdy jsem pochopil, že tahle ženská přežila věci, vedle kterých moje trapná hláška vypadala jak pokuta za špatný parkování.

Postupně jsme se skamarádili.
Obědy, cigára před barákem, řeči o životě.
O dětech, dluzích, doktorech a lidech, kteří vás milujou jen do chvíle, než po vás něco chtějí.
Jednou večer jsme šli z práce spolu.
Pršelo.
Město bylo rozlitý v kalužích neonů a špíny.
Tramvaje řvaly do tmy jak podřezávaný zvířata.

„Víš,“ řekla Růža a zapálila si cigaretu, „ty ses tenkrát nebál udělat ze sebe debila.“
„Nebál. Já to mám jako diagnózu.“
Kouř jí stoupal kolem obličeje.
„Aspoň nejsi falešnej.“
To mě zasáhlo víc, než by měla obyčejná věta právo.
Protože ve světě plným naleštěnejch hajzlů občas člověk potřebuje slyšet, že být trochu rozbitej ještě neznamená být špatnej.