Říjnový příběh (pocta Liberci)

Říjen v Liberci má barvu rezavého plechu a pach vlhkého uhlí. Když se z hor spustí ta pravá, studená mlha, město ztratí obrysy a vy máte pocit, že jedete tramvají číslo 11 rovnou do očistce.

Seděl jsem u okna, na klíně kufr, který pamatoval ještě mého dědečka.
Děda byl pragmatik.
Vždycky říkal: „Když tě v životě potká katastrofa, hlavně u toho vypadej elegantně.“
To se mu mluvilo, když nemusel v sedm ráno sledovat, jak se na protějším sedadle pokouší jakýsi chlápek v hubertusu nasadit zpátky na ruku svůj vlastní useknutý prst.
Nekrvácel.
Jen to tiše skřípalo, jako když dotahujete matici na staré jawě.
„Sakra práce,“ zamumlal ten chlap a lhostejně se na mě podíval očníma bulvama, které měly barvu zkaženého mléka.
„Ty dnešní spoje. Jeden aby se bál, že ztratí hlavu. Doslova.“
„To je z toho podzimního vzduchu,“ poznamenal pan starší vedle něj, který dopíjel z placatice teplý tuzemák.
„V Liberci lidi buď chlastaj, nebo blázněj. Často obojí. Můj švagr jednou věřil, že je tramvajová výhybka u viaduktu tajným vchodem do pekla. Nekecal. Minulý úterý ho tam vcucnul ranní spoj na Jablonec.“
Mlha venku houstla, polykala neony i lidi.

Město se proměnilo v obří, líně dýchající mašinu.
Koleje pod námi rytmicky bušily do tmy: tadá-tadá, tadá-tadá.
Ještěd nad námi nebyl vidět, ale všichni jsme věděli, že tam je.
Jako zapíchnutý stříbrný oštěp, ze kterého někdo nahoře řídí naše malé, zpackané osudy.
Vytáhl jsem z kapsy devítku.
Upřímně, uprostřed téhle sudetské deprese kombinované s lehkou apokalypsou vám kousek chladné oceli v dlani dodá trochu toho chybějícího rodinného tepla.
Cvaknul jsem závěrem.
Zvuk to byl sice tichý, ale chlápek s prstem v ruce okamžitě zpozorněl.
„Nervózní, mladej?“ uchechtl se.
„Jenom nemám rád, když mi lidi v tramvaji rozpadají před očima,“ řekl jsem a sledoval, jak se za oknem z mlhy vynořují siluety starých německých vil.
Vypadaly jako kulisy z hororu, kde se ale místo upírů potulují jenom unavení montéři z fabriky a chlápci, kteří jdou z noční na jednu vratislavickou desítku.

Tramvaj prudce zabrzdila.
Světla zablikala a zhasla.
Zůstali jsme sedět ve tmě, uprostřed libereckých lesů, kde podzim voněl tlením a něčím, co vzdáleně připomínalo střelný prach.
Venku se ozvalo temné, kovové zasyčení.
„No skvělé,“ povzdechl jsem si v duchu a vzpomněl si na otce, který by v tuhle chvíli nepochybně prohlásil, že jsme měli raději zůstat doma a jíst polévku.

Z kapsy jsem vytáhl náhradní zásobník, protože podle všeho tahle říjnová jízda ještě zdaleka nekončila.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini