Reklamní slogan

Jednou jedinkrát jsem se v životě dostal k příležitosti vymýšlet reklamní slogan. Ten nakonec, ani nevím, proč, neuspěl. Jak o tom vypravuje dnešní nesmírně poutavý článek.

V první polovině zlatých 90. let minulého století do naší země přišly nové formy reklamy, které těm socialistickým dávaly zaslouženě na frak. Některé slogany přecházely lidem do běžné řeči a postupně jsme si na ně začínali zvykat.
Jakožto člověk, pro kterého nikdy žádná ptákovina nebyla dost velká, jsem, navzdory své introvertní a mlčenlivé povaze, dokázal leckdy vyslovit větu nebo slovní spojení, které padlo na nesmírně úrodnou půdu.
Možná si někdo vzpomene na takové ty barevné placky s různými slogany. U těch dnešní povídání začíná. Jako obvykle jsme seděli v podniku veřejného stravování U Váchy, podle kterého se jmenoval pan Vácha, který byl nám všem druhým otcem. Podnik tento neměl dobrou pověst a neměl ji zcela zaslouženě. Pokud jste totiž navštívili místní toalety (též promoční síň nebo observatoř), byli jste rádi, když jste si mohlli říct okřídlenou větu: „Děkuji, ještě jsem nic nechytil.“
Nuže sedělo nás okolo stolu několik, mám pocit, že přibližně šest a mezi námi nechyběl i ten, o kterém jsem už psal, čili bonviván Xavon. Jak bylo jeho zvykem, vymýšlel šílené a ještě šílenější způsoby trávení volného času a zbytku života. Už si nevzpomenu, co konkrétně navrhoval, nicméně má odpověď, kterou jsem pronesl poněkud ztěžklým jazykem, zněla: „Tobě se takové věci navrhují, když pro tebe je dobrá pověst pouhou iluzí.“
Xavon se zarazil, pak se zamyslel a nakonec se rozesmál: „Kdes na to přišel? To bude naprosto parádní věta na placku: Dobrá pověst je pro mě pouhou iluzí,“ a chechtal se na celé kolo.
O několik týdnů později jsem si takhle v neděli večer spokojeně rozjímal, když zazvonil telefon. Ledabylým krokem jsem k němu došel a vzal jsem jej. Volal, jak už asi tušíte, právě Xavon. Vysvětlil mi, v které hospodě sedí a že velice ocení, když za ním dorazím, protože na něco přišel. O hospodě jsem věděl, pronesl jsem, že do dvaceti minut dorazím a skutečně jsem tak i učinil.
Xavon mě obřadně dovedl ke svému stolu a usadil se naproti mně. „Podívej, na co jsem přišel,“ řekl a vytáhl z kapsy ohmataný leták, „tady ta firma vyrábí hajzlpapír,“ trochu se zasmál, „a udělala soutěž na nějakou reklamní hlášku. Tebe vždycky něco napadne,“ lichotil mi, „tak na něco přijď a když jim to pošleme, tak dostaneme odměnu a tu si napůl rozdělíme.“
Chtěl jsem protestovat, ale protože přede mě servírka Dáša postavila plný půllitr, rozmyslel jsem si to. Zhluboka jsem se napil, pak jsem se zamyslel, pak jsem se ještě jednou napil, pak jsem se ještě jednou zamyslel a pak jsem zavrtěl hlavou:
„Nic mě nenapadá,“ musel jsem se přznat.
Xavon se nenechal odradit. „Zkus to,“ dorážel, „přece vždycky něco vymyslíš.“
„Jenže to nejde takhle na povel,“ bránil jsem se a to už přede mě servírka Dáša stavěla druhý plný půllitr.
Nevypadalo to, ale myšlenky mi jely skutečně naplno. Dával jsem si tu informaci o tom, že jde o toaletní papír, do různých souvislostí. Hladil jsem si mužně svou mužnou bradu, až v poslední třetině druhého půllitru jsem tento postavil na stůl a slavnostně prohlásil: „Mám to!“
„No nekecej,“ zajásal Xavon, vytáhl odněkud propisku a do soutěžního kupónu na druhé straně ohmataného letáku chtěl zapsat můj výmysl.
Podíval jsem se někam mezi jeho hlavu a strop hospody a s dikcí Jaroslava Moučky v Nedělní chvilce poezie zadeklamoval: „Kadím s láskou!“
O nějaké čtyři minuty později, krátce poté, co se dosmál, zapsal Xavon tato slova do soutěžního kuónu, vyplnil všechny ostatní údaje a druhý den mi hlásil, že obálku, obsahující můj štěpný slogan, odeslal firmě, vyrábějící toaletní papír, k posouzení.
Asi už víte, že to tenkrát nedopadlo, takže jsme na tomto sloganu nezbohatli a museli nadále kadit bez lásky.