Před svatbou

Když máte mezi spolupracovníky nenapravitelného donchuána a světáka okresního formátu, můžete se dočkat lecjakých překvapení, jak se o tom kdysi přesvědčil kolega Filip.

Kolega Filip, kterého označuji tímto jménem, protože se ve skutečnosti jmenuje úplně jinak, byl proslulý tím, že neexistuje žena, která by mu dokázala odolat. Minimálně to o sobě říkal. Průběh pracovních týdnů v jeho přítomnosti byl pokaždé stejný. Od pondělka do středy barvitě popisoval, co všechno prožil s Veronikou, Kamilou nebo jinou Julií, od čtvrtka pak vyprávěl, co má v plánu přes víkend provádět se Štěpánkou, Žanetou nebo jinou Patricií.
Jeho akční rádius zahrnoval čtyři okresy, ležící tehdy ve dvou krajích, dnes dokonce ve třech, a ve svých popisech byl tak barvitý, že legendární Kámasútra vedle toho vypadala jako příběhy Káji Maříka.
Bylo naprosto pochopitelné, že ženy, které Filip během svých víkendových výjezdů sbalil, svedl či jinak ulovil, měly vždy parametry supermodelek, vzdělání nejvyšší možné a podléhaly mu už po prvním očním kontaktu. Což jsme upřímně nějak vždy vyslechli a mysleli jsme si svoje.
Jenže jak říká klasik, čili já, na každého jednou dojde a hezky se při tom projde. Filip měl zjevně nějaký víkend, během nějž neprojížděl noční kluby nebo jiné bary, a seznámil se s poněkud nenápadnou Libuškou. Ta byla drobnější, poměrně bledá, s dlouhými zrzavými vlasy. Nijak nekorespondovala s běžnými oběťmi Filipova nespoutaného chtíče, nicméně dokázala nějakým záhadným způsobem dosáhnout toho, že se Filip přestal věnovat lovu dalších a dalších žen (kterých začínalo být skoro více, než kolik celkem ve zmíněných čtyřech okresech žilo obvyatel) a začal trávit veškerý volný čas právě s ní.
Po nějaké době dokonce začal plánovat svatbu. Jenže to by nesměl mít mezi svými kolegy někoho, kdo vždy vymyslí nějakou ptákovinu a navíc disponuje poťouchlými kamarády a kamarádkami, ochotných se na ptákovině podílet.
Tím do celého příběhu vstupuje Vendulka, která se, stejně jako Filip, ve skutečnosti jmenuje úplně jinak, a její dcera Sonička, která se ve skutečnosti rovněž jmenuje úplně jinak. Vendulka byla tenkrát na mateřské dovolené, a tak jí přišlo vhod, když jsem ji spolu s jedním kolegou pozval do naší oblíbené literární kavárny. Jen upozornila, že má čas maximálně do půl šesté, pak musí frčert domů a nejlépe tak, aby na ní manžel nepoznal, že byla v literární kavárně, neboť kdyby z ní cítil moc kávy, byl by schopen nechat ji tzv. dýchnout do kávotestu.
Nuže jsme se sešli, já jsem vysvětlil Vendulce, co a jak, a kolega před ni položil papír s poměrně dlouhým textem. Když jsem se pídil po tom, co že to ten text je, vysvětlil mi, že si jednou nahrál Filipovo pondělní chlubení, to pak v tehdy populárním editoru T602 přepsal do textové formy a do druhé osoby jednotného čísla, načež to vše vytiskl na jednojehličkové tiskárně.
Vendulka se do textu začetla a souhlasila, že se ho naučí a předvede naprosto bezchybný herecký výkon. Pak jsme se s ní sešli ještě jednou, kdy nám celý text přehrála bez jediné chyby a s takovým nasazením, že jsme si byli jistí, že to nemůže neklapnout a Filip si to užije.
O pár dní později jsme se s Vendulkou domluvili, aby okolo naší práce lehce okouněla v době, kdy jdeme celá parta devíti lidí na oběd, přičemž jsme ji s kolegou na Filipa nenápadně upozornili, takže věděla, kdo to je, jak vypadá a jak se obléká.
A pak nadešel týden T, na jehož konci si Filip s Libuškou měli říct to osudové (nebo taky olahvové, to je dle individuálního vkusu každého) „ano.“ A v úterý tohoto týdne přišla hodina H, minuta M a vteřina F.
Opět jsme jako jeden muž vyrazili na oběd do restaurace, vzdálené nějakých 357 (nebo taky 358 nebo možná jen 356; o tom se dodnes vedou spory) metrů. Už když jsme vyšli ven a zahlédli na chodníku Vendulku s kočárkem, začali mít zasvěcení (všichni kromě Filipa) problémy zadržet smích.
A taky aby ne, když se téměř okamžitě ozvalo: „Jé, ahoj, Filipe! Ahoj, tady jsem,“ a k Filipovi se řítila Vendulka s kočárkem se Soničkou a jásavě mávala.
Někdo z nás, a mám ten neodbytný dojem, že jsem to byl nejspíš já, do Filipa šťouchl a řekl mu: „Podívej, někdo na tebe volá.“
Filip se zastavil, ohlédl se, a to už byla Vendulka u něj a spustila: „No Filipe, ty ses docela spravil, co jsme se neviděli, dokonci jsi i trochu přibral, ty si na mě nevzpomínáš? Přece tenkrát...,“ a začala slovo od slova popisovat jeden z mnoha Filipových víkendových scénářů. Šla do naprosto stejných detailů, jako tenkrát Filip sám, když o tom vyprávěl, a dodala: „No a Sonička by taky konečně ráda viděla svého tatínka.“
Filip bledl, rudl, znovu bledl, znovu rudl, nicméně po té poslední větě by se v něm krve nedořezal.
Takhle stručně popsáno to tak nevypadá, nicméně celá akce trvala dobrých dvacet minut, když se Filip trochu vzpamatoval a vykoktal ze sebe, že se patrně jedná o trapný omyl a on že má před svatbou. Vendulka neztratila glanc a završila to celé tím, že řekla: „To je mi jasné, však já tě nechci odrazovat od svatby, určitě budeš mít spokojené manželství, jen na Soničku by ses mohl někdy přijít aspoň podívat. Moje telefonní číslo pořád máš, že jo?“ Pak přesně podle domluvy koukla na hodinky, pronesla: „Já už musím zase běžet, tak ahoj, Filipe,“ přistoupila k naprosto konsternovanému Filipovi, vytáhla se na špičky a zlehka ho políbila na spodní čelist. Pak se otočila, chopila se opět kočárku a odfrčela.
Filip tam stál tak, že legendární paní Lotová byla vedle něho jako motorová tryskomyš, a bylo na něm vidět, že se snaží s celou situací srovnat. Odvedli jsme ho do restaurace a chudák Filip nic nejedl, jen koukal nepřítomně a mumlal něco o tom, že všechno je omyl.
Divili jsme se, o jaký omyl že se jedná, když přece on sám několikrát vyprávěl přesně to, co jsme před chvílí slyšeli od Vendulky. Filip se málem rozplakal a konečně se přiznal, že si z nás celou dobu těmi historkami utahoval, protože ve skutečnosti trávil víkendy doma u maminky a popíjel urologický čaj. Ovšem ani my ostatní jsme nevyšli z role a přesvědčovali ho, že to, jakým způsobem nás o svých výletech, záletech a úletech informoval, je v naprostém protikladu proti tomu, že by si to jen vymyslel. Filip byl jako hromádka neštěstí a hroutil se z toho, že se jeho Libuška dozví, že má někde nemanželské dítě.
Dali jsme nešťastníka morálně dohromady, jako hosté jsme navštívili jeho svatební obřad, a až po několika týdnech jsme mu při jedné neformální příležitosti prokecli, že celá akce s Vendulkou byl jenom takový mírný štulec z naší strany.
A nejzvláštnější je, že nám to Filip nevěřil a dodnes nevěří.