Poslední vůle z latríny: Příběh jednoho uhoření a noci s nebožtíkem

Noc v tom zapadlém hnízdě u Bečvy byla hustá jako vyjetý motorový olej ze staré tatrovky a tma měla barvu čerstvého funebráckého saka.

Seděla jsem v dřevěném interiéru latríny, kam lidé chodí odkládat své hříchy i biologické přebytky.
Vzduch tu smrděl desinfekcí, starým dřevem a něčím, co můžu nazvat esencí zpackaného života.

Vytáhla jsem z kapsy cigaretu.
Zapalovač škrtl a na vteřinu osvítil pavučiny v rozích.
První šluk mě zasáhl do plic jako devítka s dutou špičkou.
Oficiálně jsem byla slušná holka z města, nekuřačka, která studuje tabulky produktivity, a budoucí tchyně mě měla za anděla.
Jenže andělé v mém věku už dávno nestřílejí z boku a mají plné zuby té korporátní přetvářky.

„Hoří!“
Ten řev prořízl noc jako motorová pila Husqvarna a mně okamžitě v žilách stoupla hladina adrenalinu.
Než jsem stačila zahodit vajgl, dveře kadibudky vyletěly z pantů.
V nich stál starej dědek, v očích výraz šíleného pyromana a v ruce pozinkovanej kýbl s vodou.
Neměla jsem čas na diplomatické vyjednávání.
První litry mě zasáhly přímo do obličeje.
Voda byla studená, páchla po dešťovce a spláchla veškerou moji pracně budovanou důstojnost i s drahou řasenkou.
Vylezla jsem ven jako zmoklá krysa, ze které táhl tabák na sto honů.

Budoucí tchyně stála na zápraží, ruce v bok, rty stažené do přímky, která signalizovala jediné: Tvoje kádrové hodnocení právě kleslo na nulu, holčičko.

V místní hospodě to nevypadalo o moc líp.
Vzduch tam byl tak prohulenej, že by se dal krájet motorovou pilou, a místní osazenstvo vypadalo, jako by vypadlo z nízkorozpočtového hororu o mutantech z Valašska.
Měla jsem hlídat Adama, aby nepil.
Jenže znáte to.
Sedíte tam, chlápci v monterkách do vás lijou ty místní tekuté stěrače, kterým říkají slivovice, a vy najednou zjistíte, že se svět točí trochu rychleji, než by měl.

„Na zdraví, nevěsto!“ řval nějakej jeho strýc, který měl ruku tvrdou jako bukový špalek.
O hodinu později už mi to bylo fuk.
Alkohol mi koloval v krvi jako raketové palivo. Byla jsem namazaná jak strojní ložisko a věděla jsem, že jestli mě tchyně uvidí v tomhle stavu, moje akcie na rodinné burze propadnou až na samotné dno pekla.

„Musíme zmizet,“ zamumlala jsem Adamovi do ucha. „Hned. Než ze mě vyletí ta večeře.“
Adam, kterej měl v sobě taky solidní dávku, dostal geniální nápad.
Půda.
Seno.
Azyl před tou matriarchální inkvizicí.
Vylézt po žebříku s dvěma promile v krvi je čistý survival.
Každá příčka byla boj o přežití, ale zvládli jsme to.
Padli jsme do sena.
Vonělo to tam létem, prachem a trochu tou venkovskou tlející beznadějí.
Tma nás přikryla jako těžká deka.
A pak se to stalo.

Alkohol v kombinaci s přežitým stresem v nás probudil zvířecí instinkty.
Nebyl čas na romantické řečičky, byla to čistá, surová akce.
Trhali jsme ze sebe oblečení, jako by nám šlo o život.
Seno bodalo do zad, prach nám ucpával nos, ale bylo to divoké, hlučné a rychlé – jako když se sype zásobník z automatu do zdi.

„Sakra, Adame, co to šustění?“ vydechla jsem vteřinu po tom, co jsme skončili, celá zpocená a obalená stébly. „Tady jsou kočky?“
„Asi kočky, ser na to,“ zamrmlal Adam a okamžitě vytuhl.
Ráno mě probudilo světlo, které bodalo do očí jako jehly, a brutální kocovina, co mi v hlavě pořádala techno party.
Otočila jsem hlavu.
Dva metry od nás, zachumlaný v obnošené prošívané dubeňácké bundě, ležel tchán.
Ležel na zádech, ruce složené na břiše a s naprostým, stoickým klidem koukal do krovu.
„Kočky to nebyly, Maruško,“ řekl chraplavým hlasem, aniž by se na mě podíval. „Ale ta druhá půlka... ta měla docela solidní drajv. To se musí nechat.“
Slezla jsem dolů jako tělo bez duše, s pocitem, že bych se nejraději dobrovolně přihlásila do programu na ochranu svědků.
V kuchyni už stála tchyně.
Smažila vajíčka na sádle, nůž v ruce a její pohled byl chladnější než tekutý dusík.

Někdy prostě víte, že jste prohráli dřív, než vůbec začne denní směna.
Vytáhla jsem z kapsy poslední zmačkanou cigaretu a šla si sednout na zápraží.
Bylo to v háji, ale aspoň to mělo styl.