Poslední kapr

Sníh padal šikmo. Takovým tím způsobem, kdy člověk neví, jestli jsou venku vánice, nebo jen Praha zase mele něco pod vousy.

V hospodě U Tří lokomotiv bylo přetopeno a smrdělo to smažákem, mokrejma bundama a starým pivem.
Televize nad výčepem hrála koledy tak potichu, že to znělo, jako když umírá andulka.

„Ty vole, já nesnáším Vánoce,“ řekl Karel.
Nikdo nereagoval.
Tohle říkal každej rok.
Karel seděl u třetího piva a hypnotizoval kapra v igelitce pod stolem.
Občas sebou škubnul.
Kapr, ne Karel.
I když u Karla si člověk nikdy nemohl být jistej.

„Ještě žije?“ zeptal se výčepní.
„Na rozdíl ode mě jo.“
Výčepní přikývl, protože to byla přesně ta odpověď, která vypadá hluboce, když má člověk trochu nakoupeno.
Venku projela tramvaj.
Celá modrá a zasněžená, jak kdyby ji někdo vytáhl z jinýho století.
Karel chvíli koukal z okna a napadlo ho, že všichni někam jedou.
Domů.
Za ženama.
Za děckama.
Za stromkama.
Jenom on sedí tady s rybou, která má jistější budoucnost než on.

Telefon zavibroval.
MÁMA.
Nezvedl to.
Místo toho si zapálil.
„Nemůžeš tady kouřit,“ řekl výčepní automaticky.
„Nemůžu skoro nic.“
„To je pravda.“
Karel kouřil dál.

Vedle u stolu seděl chlap v maskáčový bundě a pil rum.
Vypadal, jako kdyby utekl z války, nebo do ní teprve mířil.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se zničehonic.
Nikdo se ho neptal na nic, ale pokračoval.
„Že všichni chtějí být šťastný přesně ve stejnej den.“
Karel se na něj podíval.
„A co je na tom špatnýho?“
„To nemůže vyjít.“
Hospoda na chvíli ztichla.
Jen lednice s limonádama bzučela jako trafostanice.

Pak se otevřely dveře a dovnitř vletěl mráz spolu s holkou v červený čepici.
Mohlo jí být pětadvacet nebo čtyřicet.
U unavenejch lidí se to blbě poznává.
„Prosím vás,“ řekla, „neviděl někdo černej batoh?“
Nikdo neviděl nic.
Tady lidi neviděli ani sami sebe.
Holka se zastavila u Karla a podívala se na kapra.
„Ten je krásnej.“
„Je v depresi.“
„To jsme dva.“
Usmála se.
Poprvé ten večer někdo vypadal, že ještě úplně neumřel.

Sedla si k němu.
Jmenovala se Lucie a dělala noční na Bulovce.
Mluvila rychle a unaveně, jako lidi, kteří už dlouho nespali a přesto se bojí jít domů.
Řekla, že jí dneska umřel chlap.
Sedmdesát tři let.
Infarkt.
„A víš, co bylo poslední, co řekl?“
Karel zavrtěl hlavou.
„Že nestihl koupit citrony do bramborovýho salátu.“

Chvíli mlčeli.
Pak se oba začali smát.
Takovým tím smíchem, který člověka skoro vyděsí, protože je moc hlasitej na to, jak je všechno kolem smutný.
Venku houkala sanitka.

Maskáčovej chlap dopil rum a odešel beze slova do sněhu.
Kapr sebou znovu praštil o igelit.
Lucie si ho prohlížela.
„Stejně ho zabiješ.“
„Jo.“
„A pak ho sníš.“
„To je životní cyklus.“
„Ne. To jsou Vánoce.“
Karel se podíval na hodiny.
18:47.

Měl být dávno doma.
Měl sedět u stolu.
Máma by přinesla polívku v tý starý míse s prasklinou.
V televizi by běžela pohádka.
Nikdo by s níkým pořádně nemluvil, ale všichni by dělali, že je všechno normální.
Místo toho seděl tady.
S cizí ženskou.
S chcípající rybou.
A najednou mu to připadalo skoro dobrý.

Lucie vstala.
„Musím jít.“
„Jasně.“
„Veselý Vánoce.“
„Tobě taky.“
Udělala dva kroky ke dveřím a otočila se.
„Hele…“
„Hm?“
„Nenech toho kapra trápit moc dlouho.“
Pak zmizela.
Karel dopil pivo.
Vzal igelitku a vyšel ven.
Město hučelo pod sněhem jako starej transformátor.
Tramvaje řinčely.
Z oken svítily stromky.
Lidi táhli tašky, děti, vlastní zklamání.

Kapr se v pytli naposledy pohnul.
„Neboj,“ řekl Karel tiše.
A nebylo jasný, jestli to říká jemu, nebo sobě.