Poklad pod Pulčinskou skálou

Hledání pokladů bylo populární vždycky a to, že by žádný poklad neexistoval, si málokdo dokázal představit. A tak se nikdo nemůže divit, co se tenkrát stalo.

„My máme žranicu pod Zakopaniců, pagáčů s tvarohem nesem tam krabicu,“ zpívali si Jan, Ignác, Matúš, Lojzek, Toncek a Christos Grigoriopoulos, jehož předkové přišli na Valašsko až z Řecka. Měli dobrou náladu a tvářili se, jako by jim patřil svět.
Když je slyšel hajný Francek Trčka, jen si zabafal ze svojí fajfky, protože v lese se kouřit rozhodně nesmí, a pomyslel si něco o chuligánech, kteří nemají k ničemu úctu. Sám nepoznal jedinou hvězdu v celém vesmíru, zato byl s flintou králem celého revíru. Neuměl tancovat, karty ho nebavily, ale zadky kolouchů ho vždycky do pozoru postavily. Byl přitom hodný chlap, který pro svoji ženu Rozáru dělal, co jí na očí viděl a myslel na ni, kudy chodil, dokonce i kudy nechodil. Tu jí z lesa přinesl pěkný kvítek, jindy ocasní péro z bažanta a ještě jindy třeba pěkně zapařeného vlka. Rozára voněla lesem a odůvodňovala to tím, že spí vedle pařeza.
Toho dne, kdy prozpěvující parta kluků prošla Trčkovým revírem, se stalo ještě něco jiného. Hajný Trčka si všiml divného cizince, který do zdejšího kraje očividně nepatřil. Hajný zabafal ze své fajfky o něco intenzivněji a vydal se neznámému vstříc.
„Co tu pohledáváte?“ zeptal se ho mírně a zdvořile.
Cizinec se na něj podíval a odpověděl protiotázkou: „Ty jsi kdo?“
Hajný Trčka byl cizincovou drzostí tak šokován, že se nezmohl na odpor a hrdě zahalekal: „Já jsem hajný Francek Trčka, pán zdejšího revíru.“ Cizinec se usmál a klidně odpověděl: „Budiž, jsi tedy pánem toho, co je nad zemí. Já jsem pánem toho, co je pod zemí.“ To se hajnému zdálo divné. „Tedy vládneš mrtvým?“ zeptal se s pochybnostmi a snažil se vzpomenout na telefonní číslo na Arnošta a Arnošta.
„Kdepak,“ řekl zase cizinec s úsměvem. „Chyť se mého pláště a uvidíš,“ dodal a hajný v tu chvíli zapomněl na opatrnost, cizincova pláště se chytil, načež se zvedl vítr, oba dva zvedl a nesl vzduchem, až je přenesl k Pulčinské skále.
„To je Pulčinská skála,“ zvolal hajný udiveně. „Jsi chytrý, poznal jsi to,“ uznale pokýval hlavou cizinec. „Dáme tě studovat a koupíme ti kolo,“ dodal, ale hajný ho nevnímal. „A co tady u té skály mám jako dělat?“ ptal se. Cizinec si povzdechl, vytáhl z pod pláště hůl a udeřil jí do země pod skálou. Ta se pomalu rozevřela a odhalila chodbu vedoucí přímo dolů.
„Tam dole,“ řekl cizinec, „je jeskyně plná pokladů. Naber si, co uneseš. Ale pozor, jakmile se setmí, jeskyně se zavře a znovu se otevře až za rok.“ Hajný jako v tranzu vešel do chodby a sešel do jeskyně. Tam bylo světlo od hořících pochodní, které ozařovaly prostor plný zlata, drahokamů všech druhů a jiných vzácností, až na to hajný zíral jak Spejbl na zmrzlinu.
„Naberu si jenom trochu,“ mumlal si pro sebe a nacpal si kapsy u kamizoly. „A půjdu zpátky,“ řekl si, jenže pak se rozhlédl a přepadla ho chamtivost. „Přece tu to všechno nenechám,“ rozhodl se a začal postupně kumulovat poklady na jednu hromadu. „No jo, ale jak to všechno dostanu domů?“ zamyslel se, když už měl hromadu větší, než byl sám. „Někde tady by mělo být něco, v čem se to dá odnést,“ a vydal se hlouběji do jeskyně, kde skutečně našel krásný  dřevěný dvoukolák. Jenže mezitím trochu zapomněl na čas a když měl naložené dvě třetiny pokladu, ozval se hromový zvuk a jeskyně se uzavřela.
„Kruci stehno,“ zasakroval hajný Trčka. „Teď tu budu rok jak v báni, to by do toho jeden,“ a rozhlížel se zoufale. Za chvíli uslyšel kroky. Ohlédl se ve směru, z nějž kroky přicházely a za chvíli uviděl skřítka. Ten si hajného prohlédl, povzdechl si a tichým hlasem řekl: „Žes tu s námi uvízl, člověče, musíme se o tebe rok starat. Každý den dostaneš najíst, napít a když budeš potřebovat, můžeš si i vyměnit spoďáry,“ a s tím zmizel.
Rok pod zemí utekl a jeskyně se najednou znovu otevřela. Hajný Trčka vyžebral od skřítka velkou plachtu, kterou poklad na dřevěném dvoukoláku přikryl, a jak to šlo, hned se vykulil z jeskyně ven a už si to mašíruje domů.
Rozára mu otevřela a hned spustila: „Takhle se chodí domů? Kde ses celý rok flákal? Jak tě znám, určitě jsi někde utrácel s mrzkými ženštinami!“ a hajný Trčka zírá jak silničář na zasněženou cestu, že Rozára drží v náruči novorozence. „Ty, Rozáro, čí je to děcko?“ zeptal se s podezřením v hlase. „Čí by bylo?“ okřikla ho. „Moje. A kdybys byl doma, bylo by i tvoje,“ dodala. „Tož se ale, Rozáro, už na mě nehněvej a podívej se, co jsem přivezl,“ a strhl plachtu z dvoukoláku. Rozáře z té nádhery šly oči šejdrem a hlava trojúhelníkem. Hned odpustila Franckovi, že ji nechal rok o samotě. Francek zanechal práce, koupili si ve městě honosný dům a ještě jim zbylo na luxusní živobytí a Francek se už postaral, aby další Rozářiny děti byly i jeho.
Jenom se už nikomu dalšímu nepovedlo dostat k pokladu pod Pulčinskou skálou. Cizince, který by uměl jeskyni otevřít, od té doby taky nikdo neviděl. A tak vlastně nikdo neví, jestli tam ten poklad pořád je a kolik ho tam je.