Pohřeb dokonalého štěstí se sklenkou hořkého vermutu

Chlapi jsou v jádru nekomplikovaní tvorové. Potřebují jíst, pít, občas si ulevit a mít pocit, že jsou pány tvorstva, i když jim doma ve skutečnosti velí i ta nejposlednější pokojová květina.

Ondřej byl přesně ten typ.
Nosil domů kytice, které vypadaly jako z botanické zahrady, a mluvil s takovým tím medovým tónem, ze kterého se mně osobně dělaly mžiky před očima.

Jana z něj byla celá pryč.
Žila v přesvědčení, že vyhrála první cenu v té největší tombole světa, a na mě se dívala s takovým tím tichým, laskavým soucitem, jaký člověk věnuje chromým psům nebo lidem, kteří dobrovolně pijí bezkofeinovou kávu.
Byla jsem pro ni ta chudinka.
Ta single třicátnice, která večer doma krmí kočku – kterou mimochodem ani nemám – a po nocích pláče do polštáře.
Jenže pak přišlo to odpoledne v pasáži Lucerna.

Seděla jsem v tamní kavárně, usrkávala příšerně hořký vermut a pozorovala lidi.
Svět kolem měl přesně tu lehce melancholickou, šedavou barvu starých pražských dnů, kdy máte pocit, že i ty domy kolem se tak trochu nudí.
A vtom jsem ho uviděla.
Náš pan Dokonalý.
Ondřej.

Vedl za ruku holku, která mohla být klidně jeho dcerou, kdyby začal s plozením dětí hned v mateřské školce.
Tiskla se k němu s tou naivní dychtivostí, jakou mívají lidi, kteří ještě nezažili zklamání, a on ji líbal na šíji s takovým tím majetnickým gestem, jaké chlapi dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Ta scéna byla tak absurdní, tak strašně trapná, až mě z toho rozbolel žaludek.
Rodina je instituce založená na sdíleném sebeklamu, to vím dávno.
Moje matka taky léta dělala, že nevidí otcovy pozdní příchody, a otec zase dělal, že věří tomu, že matka ty drahé lodičky vyhrála v kartách.
Jenže tohle byla moje nejlepší kamarádka.
Holka, se kterou jsem od první třídy sdílela všechno od žvýkaček po první zlomená srdce.

Seděla jsem u Jany v obýváku, který voněl vanilkovým voskem a čistotou, a měla jsem pocit, že jsem sem přinesla pytel plný tlejícího listí.
Jana zářila.
Vyprávěla mi, jak Ondřej plánuje dovolenou v Itálii, a já tam seděla jako inkvizitor, kterému v kapse tiká časovaná bomba.
„Jano,“ přerušila jsem její monolog o toskánském víně. „Viděla jsem Ondřeje. V Lucerně. S nějakou holkou. Líbali se.“
Ta věta spadla do místnosti jako těžký kufr plný starého železa.

Jana ztuhla.
Na vteřinu jsem v jejích očích zahlédla záblesk čisté, živočišné hrůzy – moment, kdy mozek pochopí, že ta krásná skleněná váza, kterou opečovával deset let, právě letí z desátého patra na beton.
Ale lidská psychika je fascinující věc.
Místo aby se zhroutila, přepnula se do režimu zuřivé sebeobrany.
Během pěti minut se z oběti stal útočník.

Jana se na mě podívala s takovým odporem, jaký si člověk schovává pro hmyz nalezený v polévce.
„Ty mi prostě jenom závidíš,“ vyštěkla, a její hlas měl tón, ze kterého mrazilo.
„Jsi patetická, Heleno. Celá léta se díváš na to, jak jsem šťastná, a nemůžeš to unést. Protože ty nikoho nemáš! Nikdo tě nechce, tak musíš zničit to, co mám já!“
Byl to koncert čisté hysterie.
Její slova mě bodala do hrudníku, ale nejhorší na tom bylo, že jsem v té její strašné palbě slyšela tu obrovskou, zoufalou snahu udržet si svou iluzi za každou cenu.
Raději ze mě udělá zrůdu, zhrzenou bestii a lhářku, jen aby ten její pan Božský mohl dál vonět tou drahou kolínskou a nosit domů ty obří kytice.
Vyhodila mě.
Doslova.
Stála jsem na chodbě, dveře za mnou práskly tak, až se otřásla omítka, a já tam zůstala s tou nejčistší pravdou, která byla v tu chvíli úplně k hovnu.

Uběhlo půl roku.
Jana se mnou nepromluvila ani slovo.
Na sociálních sítích dál publikuje fotky z té toskánské dovolené, kde se oba usmívají tak křečovitě, až z toho bolí čelisti.
Ondřej je dál ten vzorný, dekorativní manžel a já jsem ta, která byla vymazána ze života jako nepovedená čmáranice.

Občas večer sedím, piju ten svůj vermut a přemýšlím o tom, jestli ta pravda vůbec stála za to.
Přišla jsem o nejlepší kamarádku.
Ale když se podívám do zrcadla, vím, že bych to udělala znova.
Radši budu ta zlá, single ženská s čistým štítem než komplic v tom jejich trapném, nablýskaném divadle pro lidi.
Vztahy jsou holt sázka do loterie, kde se občas střílí i po těch, kteří jenom nesou lístky.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.