Ples po covidu

To, že jsem se pár dní poté, co jsem se mohl po covidové izolaci vrátit do svého zaměstnání, ocitl na plese, vyvolalo u široké veřejnosti vlnu otázek.

To bylo tak.
Nepočítaje dobročinný ples předloni těsně před dopadem čínského moribundu, byl jsem naposledy na plese před deseti lety. Tehdy šlo o farní ples a nakonec to byla docela sranda.
Před několika měsíci přišel přítelkynin syn s tím, že se rozhodl v tomto školním roce maturovat, neboť je již oktavánem. Vzal jsem to jako objektivní informaci a nedělal jsem si z toho hlavu.
O několik týdnů později přišel tento dobrý mladý muž s tím, že na konci března se bude konat maturitní ples jeho školy. Opět jsem to vzal jako objektivní informaci a přešel to mlčením.
O několik dalších týdnů později začala na povrch probublávat možnost, že bych se toho konkrétního plesu mohl zúčastnit. Tehdy jsem se snažil využít toho, že jako ajťák mám vždy po ruce plný arzenál výmluv.
Jako první jsem uvedl, že si nepřipadám hoden jít na ples školy, se kterou nemám nic společného a že správné by v tomto případě bylo, aby se plesu zúčastnil hlavně otec přítelkynina syna. Na tento argument mi bylo sděleno, že ten tam bude taky a že přece s ním nenechám mámu samotnou.
Bylo nutné přijít se silnějším kalibrem výmluvy. Namítl jsem tedy, že v tak vznešeném místě, jako je legendární velký sál legendární Lucerny, jsem se ve svém životě vyskytl zatím jen jednou, a to při koncertě Visacího zámku; a že tak vznešená událost, jako ples v Lucerně je pro mě událost mimo mou kategorii.
I tento, poměrně pádný, argument mi byl rozbit s tím, že ani rodiče a další příbuzní ostatních maturantů nepatří zrovna mezi hogo fogo smetánku našeho hlavního města a budou se této akce účastnit a rádi.
Třetí výmluva byla ovšem originální a silná. Přišel jsem s tím, že když budeme celý večer a kus noci pryč, tak se nebude nikdo moci starat o psí šelmu a ta bude stresována samotou. Když jsem tuto výmluvu vymyslel, skoro jsem byl na sebe hrdý.
Namísto toho, aby tento můj argument byl vzat do úvahy a na jeho základě mi byla účast na plese odpuštěna, jsem se dověděl, že pes bude samozřejmě už před odchodem řádně vyvenčen a že těch pár hodin navíc vydrží.
Začal jsem být zádumčivý. Zatímco přítelkyně i její syn se na ples evidentně těšili, já propadal čím dál tím větší trudnomyslnosti. Už už to vypadalo, že plesovému vábení podlehnu, ovšem v tu chvíli se objevila spásná výmluva.
Nemám oblek!
A v tričku, kraťasech a teniskách na ples přijít přece nemohu, to dá rozum.
Tato výmluva se zdála být neprůstřelnou. Navíc, když jsem ji podpořil další výmluvou, a to, že nejsem oblekový typ. Ovšem moje obrana se začala bortit, neboť přítelkynin syn se nabídl, že se mnou projde příslušné prodejny a pomůže mi tuto součást oděvu vybrat.
Když to vypadalo, že ho v tomto směru nezviklám, začal jsem možný termín případného hledání obleku pro mě odsouvat a odsouvat. Toto se ukázalo jako funkční taktika, leč pouze krátkodobě. Zaujal jsem proto opačný postoj.
Začal jsem zuřivě hledat na internetu obleky a ty pak předkládat ke schválení. Jak můžete hádat, nebyl mi schválen ani oblek s motivem javorového listí, ani oblek zdobený legendárním Pikačuem a dokonce ani oblek s obrázky traktorů.
Bylo mi sděleno, že nemám tuto situaci zlehčovat a že přítelkynin syn již má zmapovány prodejny obleků, kde dokonce mají i model, do kterého se vejdu a nebudu v něm vypadat jako komická postavička ze špatně nakresleného komiksu.
V náhlé vlně pudu sebezáchovy jsem proto bleskurychle naklikal objednávku v jednom z e-shopů a nechal si poslat něco, co na jednu stranu bylo ještě poměrně neformální, na druhou aspoň trochu společensky přijatelné.
A pak mi do toho, jak už jste všichni četli, hodil vidle covid. Izolace mi však skončila dva dny před termínem plesu a bylo jasné, že mu neuteču.
I tak jsem se necítil zrovna dvakrát juchavě. Pořád platilo, že bych raději zůstal doma, hrál si s psem a popíjel urologický čaj. Nicméně doma na mě čekala dokonce i kravata a to už bylo jasné, že do  Lucerny se dostavit musím.
Ve správný čas jsme tedy vyrazili a do příslušného sálu dorazili. V šatně svršky odložili a náš stůl hledat se vydali. Žil jsem v domnění, že náš stůl je na prvním balkóně vlevo.
Byl na prvním balkóně vpravo. Seděli jsme akorát nad orchestřištěm, což se ukázalo jako ne zrovna velká výhoda.
Nejprve proběhl uvítací projev, pak operní pěvec zazpíval legendární popěvek Gaudeamus, načež následovalo předtančení. Umělecky jsem je mohl hodnotit velmi vysoko. A pak začal samotný taneční rej.
Hudebníci se do svých dechových nástrojů pustili s takovou vervou, že u našeho stolu nebylo slyšet vlastního slova. Sledoval jsem tančící páry a uvědomil jsem si, že sám jsem vlastně maturoval v minulém tisíciletí, což mě přivodilo další vlnu zádumčivosti.
Při dalším přerušení nastalo představování maturantů. Šlo o tři třídy a po nataženém červeném běhounu šli většinou po dvojicích. Když jsem si tak zavzpomínal na své mládí, uvědomil jsem si, že naše třídní neměla při našem maturitním plese vlasy nabarvené namodro, což mi přivodilo další vlnu zádumčivosti.
Ples pak pokračoval běžným programem, až do tři čtvrtě na jedenáct, kdy nastalo půlnoční překvapení. To bylo, že si každá z maturitních tříd připravila své velmi neformální vystoupení. Byl jsem tedy na jednu stranu zklamán, neboť jsem měl utkvělou představu, že na závěr vyskočí ředitelka školy z dortu, což se nestalo. Na druhou stranu i tato vystupení byla veselá a vtipná, což mě potěšilo.
A po tomto půlnočním překvapení jsem uznal, že škola, kam přítelkynin syn chodí, měla vše dokonale připraveno, protože představa, že naše třídní s námi poskakuje do rytmu songu Waka Waka, jé, jé, by byla dokonalou odpovědí majoru Haluškovi na otázku, čo také si predstavujem pod hentým oným slovom absurdný.
Mezitím z pódia odešel orchestr a zůstal na něm pouze plešatý muž středního věku, který pouštěl reprodukovanou hudbu. Měl jsem v sobě morální dilema, zda jej mám navštívit a požádat, aby do repertoáru zařadil Ramones, Motörhead, Iron Maiden nebo Alice In Chains, leč onen jedinec nevypadal, že by jediný z těchto pojmů znal.
Ovšem během jeho produkce jsem překvapeně zjistil, že i legendární fláky od Těžkého Pokondra, jako Nájem zvedej nebo Hasiči, has, mají anglické verze (zřejmě pro export do ciziny). A nejspíš si na mě ten člověk vzpomněl, když do svého repertoáru zařadil nejkrásnější rockovou baladu všech dob od božského Ozzyho.
Nicméně krátce před půlnocí jsme oba konstatovali, že se nám chce spát, sebrali jsme tedy vše, co naše bylo a vydali se k domovu. A já mám snad na dost dlouhou dobu s plesy splněno.