Patriciin snoubenec

Mnoho příběhů začíná tím, že se mladá dívka dívá z okna. Nejinak tomu bude i v tomto příběhu, který právě začínám vyprávět a který mám stále před očima, i když od doby, kdy se odehrál, uplynulo již šedesát let.

Dívka, o které je řeč, se jmenuje Patricie. Toho dne se dívala z okna svého domu do ulice, jíž jsem šel. Ani nevím, proč jsem šel právě touto ulicí. Měl jsem ještě tři další možnosti, jak dojít tam, kam jsem toho dne dojít potřeboval; přesto jsem se vydal touto ulicí, kterou jsem nikdy předtím nešel.
A v jednu chvíli jsem zcela neúmyslně zvedl hlavu a uviděl Patricii. Okamžitě jsem byl zasažen jejím půvabem a nevtíravou krásou, kterou si udržela dodnes, i když je z ní už babička se skráněmi prorostlými stříbrem a já na tom nejsem ani trochu jinak.
Tedy zvedl jsem hlavu a spatřil Patricii, o které jsem zatím nevěděl, že se jmenuje Patricie. A ona se v tu chvíli otočila a na okamžik se podívala mým směrem. Ten okamžik stačil, aby se naše pohledy propojily a já byl zasažen a uloven.
Vy, kteří jste skeptici, se možná smějete a někteří z vás si jistě klepou na čelo, co vám to tady ten stařík vykládá za nesmysly. Avšak zkuste si vzpomenout, zda jste opravdu nikdy nezažili situaci, kdy se na někoho podíváte jen proto, abyste se ujistili, že tam, kam se díváte, skutečně někdo je, a ten člověk se v tutéž chvíli podívá na vás a dojde mezi vámi k očnímu spojení. Tak přesně k tomu došlo v tu chvíli, o které vyprávím.
Byl to okamžik, avšak já jsem měl pocit, že trvá celou vděčnost. Nevěda, co dělat a jak reagovat, jsem si z dlaní udělal kornout u úst, zaklonil hlavu a směrem k oknu, z něhož ta dívka vyhlížela, jsem zavolal: „Já jsem Randolph!“
Podotýkám, že ulice, v níž jsem se zastavil, nebyla příliš rušná a hlučná. I tak jsem měl obavu, aby moje jméno dívka slyšela.
Měl jsem štěstí. Usmála se, zamávala mi a pak do náhlého ticha vykřikla: „To mě těší, já jsem Patricie!“
A opět poznámka pro smějící se skeptiky: Zkuste se zamyslet, zda jste nikdy nezažili situaci, kdy se snažíte někomu druhému něco říct, ale jste v hlučném prostředí, tak mluvíte a opakujete to, co chcete říct, stále hlasitěji, leč váš protějšek vás neslyší; tak se nadechnete a zakřičíte, což se stane zrovna ve chvíli, kdy okolní hluk ustane. A podle toho co, jak a komu jste říkali, jste v tu chvíli za hrdinu nebo za blbce.
A přesně to se stalo. Hluk ulice ustal na tu malou chvíli, během níž Patricie vyslovila své jméno. Zapamatoval jsem si je, zavýskl radostí, zamával jí a šel jsem dál po svých záležitostech.
Následujícího dne po dni, kdy jsem poprvé Patricii spatřil, jsem se odhodlal k návštěvě jejího domu. U dveří mě přivítal kamenně se tvářící majordomus, kterému jsem předal svou navštívenku s žádostí, abych byl uveden k Patriciiným rodičům a pokud oni budou souhlasit, tak i k Patricii samotné.
Majordomus se lehce uklonil a vyzval mne, abych šel za ním. Dovedl mne do předpokoje, kde se nacházelo pohodlné křeslo. Požádal mne, abych do křesla usedl a vyčkal, až on předá Patriciiným rodičům můj vzkaz.
Čekal jsem necelou půlhodinu, avšak i ta mi připadala nekonečná. Pak se opět objevil majordomus a opět mne s mírnou úklonou požádal, abych jej následoval. Vstal jsem a šel za ním. Musel jsem uznat, že se nacházím v domě lidí bohatých tak, že se mi o takovém bohatství nemůže ani snít.
Nakonec jsme vešli do nádherně zařízeného salónu, v němž mě Patriciini rodiče očekávali. Majordomus mě ohlásil a poté, opět s obligátní úklonou odešel a zavřel za sebou dveře.
Patriciin otec mi podal ruku a vyzval mne, abych usedl ke stolku. Patriciina matka mi ruku nepodala, věnoval jsem jí tedy pouze lehkou úklonu. Zároveň jsem s povděkem přijal hrnek velmi dobré horké kávy.
Během kávového rituálu jsme všichni mlčeli. Teprve poté promluvil Patriciin otec:
„Mladý muži, vítám vás v našem domě a zároveň se omlouvám za to, jak dlouho jste musel čekat na přijetí. Pokud jsem vyrozuměl, přicházíte kvůli naší dceři Patricii. Prosím, řekněte mi, odkud naši dceru znáte.“
Nadechl jsem se a převyprávěl jim epizodu předchozího dne. Že jsem náhodou kráčel jejich ulicí, zahlédl Patricii, byl jejím půvabem uchvácen, že jsme se navzájem představili a že je chci požádat, abych směl s jejich dcerou navázat známost, která, jak doufám, povede ke sňatku mezi mnou a jejich dcerou.
Když jsem dovyprávěl, pohlédl Patriciin otec na Patriciinu matku. Ta mne sledovala přísným pohledem a ve tváři se jí nepohl ani sval. Ovšem ve chvíli, kdy na ni Patriciin otec pohlédl, otočila hlavu k němu a udělala očima a obočím gesto, kterému jsem nerozuměl.
Patriciin otec přikývl a vrátil svou pozornost opět ke mně.
„Milý Randolphe,“ řekl, „váš příběh nás oba velice zaujal. Nepochybuji, že byste dokázal získat Patriciino srdce. Ověřovali jsme si vaši reputaci, proto jste musel tak dlouho čekat na přijetí. Zdá se, že splňujete téměř vše, co očekáváme od mladého muže, kterému dovolíme se o Patricii ucházet. Bohužel,“ dodal s povzdechem, „pouze téměř.“
Ošil jsem se a položil jsem otázku, co přesně mi k tomu, abych získal svolení se o Patricii ucházet, schází.
„Víte, Randolphe,“ řekl Patriciin otec s povzdechem, „na muže, který pojme za choť naši Patricii, máme dost vysoké nároky. A řekněme si to na rovinu, vaše finanční situace není taková, abyste se mohl o naši dceru ucházet. Zkrátka nejste dost zámožný, abych to vyjádřil přesně.“
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, jak se říká. Zároveň se zrovna v tu chvíli objevil majordomus. Ani nevím, jak jsem se dostal zpátky na ulici a do svého domu. Bylo mi hrozně.
Snad proto jsem o několik týdnů později využil nabídku, kterou mi předestřel jeden můj výborný přítel, nasedl jsem na zaoceánský parník a odplul do Latinské Ameriky. Tam jsem téměř tři roky vedl jednu menší továrnu, která patřila právě rodině toho mého výborného přítele a na Patricii a rozmluvu s jejími rodiči jsem téměř zapomněl.
Až do jednoho dne, kdy mi pošta doručila dva telegramy. Ten první psal jiný z mých výborných přátel a sděloval mi v něm, že Patricie se docela nedávno zasnoubila s jistým Stuartem. Ten druhý telegram mi sděloval, že můj velice zámožný strýc zemřel a ustanovil mne svým univerzálním dědicem a že jsem zván k jeho advokátovi k projednání všeho, co s tím souvisí.
Trvalo to ještě několik týdnů, než jsem získal místo na zaoceánském parníku, který mířil do mé vlasti. Během těchto týdnů jsem poučil svého zástupce ve vedení továrny ve všech znalostech, o kterých jsem předpokládal, že je bude potřebovat.
Cesta zpět mi připadala nekonečná, a to se parník nezastavil. Poslední den cesty jsem se nemohl dočkat, až sestoupím na pevninu a vydám se k sobě domů.
Druhý den po návratu jsem vyhledal Jeffreyho. Že nevíte, kdo je to Jeffrey? Inu, to je můj přítel, který mi poslal telegram o Patriciiných zásnubách.
Jeffrey mě uvítal ve svém domě a poté, u sklenky dobré whisky, mi popsal, jak Patriciini rodiče, zklamáni, že žádný z mládenců v nejbližším okolí nesplňuje jejich nároky co do zámožnosti, vyhledali až kdesi ve Skotsku takového podivného panáka Stuarta, který je sice nemožně omezený blb, leč je zazobaný natolik, že s ním okamžitě uzavřeli dohodu o zásnubách a budoucím sňatku, aniž by se k tomu sama Patricie mohla jakkoli vyjádřit. O datu případné svatby Jeffrey nevěděl, předpokládal však, že ji budou chtít uspořádat v létě.
Další den jsem vydal za notářem, který vyřizoval strýcovu pozůstalost. Sdělil mi velikost mého čerstvě nabytého majetku i výši renty, kterou budu v měsíčních intervalech po zbytek svého života pobírat. Z té cifry se mi zamotala hlava a to ne jednou. Uvědomil jsem si totiž, že jsem se stal v jednom okamžiku velmi zámožným.
Během následujícího týdne jsem se přestěhoval do domu, který mi strýc odkázal. Pohovořil jsem s jeho, teď už vlastně mým služebnictvem a vydal se navštívit Patricii a její rodiče.
Neměl jsem štěstí. Majordomus mi bez úklony, leč s úšklebkem sdělil, že co se mne týká, má zakázáno mne do domu, natož k Patricii pouštět.
Pak jednoho dne, byla to tuším středa, jsem Patricii potkal. Abych to objasnil. Vždy ve středu se konal pravidelný trh, kam přijížděli trhovci z mnoha končin země. A já jsem se tam vydal, abych občerstvil své myšlenky, když jsem narazil na Patricii. Doprovázela ji jedna její služebná, to však nebylo na překážku.
„Patricie, má milá,“ zavolal jsem.
Ohlédla se ke mně a celá se rozzářila úsměvem. „Randolphe, ach, Randolphe,“ řekla, „neumíš si, drahý můj, představit, jak trpím tou blížící se svatbou.“
Protože se služebná nebezpečně přiblížila, vzdálil jsem se. Patricie odeslala služebnou jinam a pak se vrátila ke mně.
„Rodiče mi toho Stuarta vnucují a já ho nemůžu ani cítit. Je skoro o hlavu menší než já, chybí mu alespoň třetina zubů, je hloupý a omezený a navíc smrdí. Děsím se té chvíle, kdy bude muset dojít ke svatební noci.“
„To neříkej, milá Patricie,“ vzal jsem ji opatrně za ruku, „za jak dlouho k tomu má dojit?“ zeptal jsem se a srdce mi bušilo v krku.
„Šestou sobotu ode dneška,“ odpověděla Patricie smutně. „Ach, Randolphe, kéž by to šlo změnit.“ Kousek od nás se opět objevila služebná; spěšně jsme se proto s Patricií rozloučili a já spěchal za svým přítelem Jeffreym.
Přítel Jeffrey mé chmury nerozptýlil; jediné, co mi sdělil, bylo, že tady by snad pomohlo jen, kdyby některý ze snoubenců zemřel dřív, než ke svatbě dojde. „A protože Patricii chceš živou,“ dodal, „je jasné, kdo by měl zemřít. Ovšem já nejsem vrah a ty také ne. Ani žádného vraha neznám a předpokládám, že jsi i v tomto ohledu na tom úplně stejně.“
S tím jsme se rozloučili a já se nemohl dočkat chvíle, kdy znovu na tržišti zahlédnu Patricii. To se mi podařilo. Patricie poslala svou služebnou mezi trhovce a díky tomu se nám povedlo se na chvíli sejít.
Řekl jsem jí, co jsem zvěděl od Jeffreyho. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Je pravda, že kdyby byl Stuart mrtvý, nemusela bych se za něj provdávat a mohli bychom naplánovat, jak být spolu.“ Bylo na ní vidět, že hluboce přemýšlí. Přemýšlel jsem také, leč bezvýsledně. Po chvíli se mě Patricie lehce dotkla a řekla: „Všechno dobře dopadne,“ vstala a šla za svou služebnou.
Byl jsem zmatený tím, co mi řekla, nicméně v neděli téhož týdne brzy ráno Stuart, její snoubenec, skutečně zemřel. Z nikdy nezjištěných příčin se dostal do míst, kde projížděl povoz s koňmi. A nikdo nikdy nezjistil, proč se koně v jednu chvíli splašili, převrátili povoz a Stuart pod ním našel smrt.
Pár měsíců po Stuartově smrti jsem se opět ohlásil u Patriciiných rodičů. Chovali se ke mně o poznání lépe než při mé první návštěvě, neboť zvěst o tom, že má finanční a ekonomická situace je mnohem lepší než dříve a dokonce mnohem lepší, než kdy byla situace Stuartova, se jim mezitím donesla. Jednali se mnou velmi laskavě, poté se k nám připojila i Patricie a nedalo velkou práci dohodnout termín sňatku.
V den, kdy jsem stál vedle Patricie před naším knězem, jsem se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Začali jsme bydlet v domě, který jsem zdědil po svém strýci a nic nás nemohlo ohrozit, jak jsem se domníval, zejména poté, co se mi Patricie svěřila s tím, že se nachází v radostném očekávání a že se staneme rodiči.
Naše štěstí trvalo krátce. Jednou v noci se v zavřené místnosti zvedl prudký vítr, začal shazovat věci ze stolu, převrhával svícny a pustošil ložnici, v níž jsme s Patricií spali. Patricie se, aniž by to byla její vůle, posadila na své posteli a vypadalo to, že ji nějaká cizí síla táhne k sobě.
„Ach ne,“ vzlykla, „to je Stuart! Stuarte, odejdi! Jsi mrtvý! Nikdo z nás nemůže za to, že se ti koně splašili!“
Chytil jsem Patricii oběma rukama a snažil jsem se ji přitáhnout k sobě, ale bezvýsledně. Mohl jsem dosáhnout maximálně toho, že zůstávala na místě a neposouvala se ani ke mně ani k té neviditělné síle.
To celé trvalo skoro hodinu, pak vítr v místnosti ustal a Patricie dopadla opět na své lože.
Následující den jsem vyhledal svého přítele Jeffreyho. Ten se mi nejprve vysmál, že jsem to asi příliš přehnal s brandy před spaním, avšak poté, co jsem ho zapřísahal, že mluvím jen a pouze čistou pravdu, svolil s tím, že přijde k nám domů a stráví u nás noc, aby to celé viděl na vlastní oči.
„To máš za to, že sis vzal ženu, které umřel předchozí snoubenec,“ řekl mi při loučení, „dej na mě, horší už je jenom vzít si vdovu,“ a s úsměvem se se mnou rozloučil.
Večer ke mně skutečně dorazil a nebyl sám. Spolu s ním přišel i Zachary, který rovněž patřil mezi mé přátele, i když mi nebyl tak blízký jako Jeffrey. Pocházel z daleké země, ve které pořád žijí legendy a pověsti o tajemných věcech.
Oba se rozesadili do pohodlných křesel a všicni jsme čekali. Samozřejmě jsem v sobě měl strach, že se nic nestane, Stuart se neprojeví a mí přátelé se mi vysmějí.
Výsledek byl stejný jako předchozí noc. Zvedl se vítr, který začal opět házet s věcmi a snažil se odnést Patricii. Ta se bránila, křičela, ale nemohla se od větru odtrhnout. Jeffrey i Zachary to vše sledovali s úžasem. Nakonec Stuart hodil Patricií o lože tak, až jsem se bál o život její i našeho dítěte.
Další den ráno jsme se setkali u snídaně. Mí přátelé byli pobledlí a zejména Jeffrey se už nesmál. Po snídani jsme šli na terasu. Nevím, jak se to mému strýci podařilo, nicméně terasa bez ohledu na to, jaké bylo zrovna počasí, byla vždy v dokonalém závětří. Moje služebná Margot, která posluhovala už mému strýci, nám přinesla kávu a já jsem vyzval své přátele, aby vyslovili své návrhy, jak situaci se Stuartem vyřešit.
Po krátké debatě jsme se shodli na tom, že zkusíme zavolat kněze. „Každý kněz by měl znát exorcismus,“ tvrdil Jeffrey. Zachary se tvářil pochybovačně a naznačoval, že kněz možná na takový jev nebude stačit.
Nicméně poté, co jsme dopili kávu, jsme se vydali na faru a promluvili s knězem. Ten souhlasil, že přijde, aby zkusil, co může udělat.
Pokud to mohu znodnotit, kněz neudělal vše, co mohl. Přinesl kropenku se svěcenou vodou a snažil se naši ložnici vysvětit. To bohužel Stuarta ještě více rozzuřilo, proto bylo jeho řádění ještě horší než kdy předtím.
Následující den jsme se sešli u oběda i s knězem. Ten byl nočním zážitkem stále otřesen. Slovo si vzal Zachary a prohlásil, že taková záhrobní síla, které jsme svědky, může být zničena jenom jedním způsobem, a to spálením rakve s tělem zemřelého, který tuto sílu působí.
Byli jsme jeho slovy otřeseni, ovšem Zachary si za nimi stál a dokládal to příhodami, kdy nastalo podobné běsnění a poté, co byla rakev s mrtvým spálena, ustalo.
„Je to jediná možnost,“ uznal jsem nakonec, „musíme však brát do úvahy, že Stuart je pohřben ve svén rodném Skotsku.“
„Pokud je pohřben ve Skotsku a působí až tady,“ vztyčil ukazovák Zachary, „pak je to opravdu nejsilnější záhrobní síla. Musíme jej spálit.“
„Může se stát, že ani spálení rakve s tělem nepomůže?“ zeptal se Jeffrey, ovšem takovou možnost Zachary rozhodně popřel.
Obrátili jsme se na kněze. Ten po chvíli přemýšlení, která nám připadala nekonečně dlouhá, souhlasil, že pošle spěšnou zprávu do Skotska, aby se dověděl, kde přesně je Stuart pohřben a zda můžeme provést to, co máme v úmyslu.
Deset dní trvalo, než dostal odpověď. Během nich nás Stuart stále navštěvoval, ovšem pokud jsem mohl pozorovat, omezil své sklony k pustošení mého majetku. Soustředil se hlavně na Patricii. Podle toho, co mi poté, co přišla k sobě, vyprávěla, jí vždy tvrdil, že patří jen jemu a sňatek se mnou tak není právoplatný.
Odpověď, kterou dostal náš kněz ze Skotska, nás potěšila. Bylo v ní napsáno, že se podařilo najít obec, ve které leží hřbitov, kde je Stuart pohřben, a také, že kněz, pod jehož farnost tato obec spadá, je o celé věci zpraven a vyslovil ochotu nám s naším plánem pomoci. A nejen on, pomocníků máme přislíbeno více.
Jakmile jsme se toto dověděli, začali jsme se chystat na cestu. Trval jsem na tom, že s sebou vezmeme Patricii, protože jsem ji nechtěl nechávat samotnou. Jeli jsme tak třemi kočáry. V jednom jsem cestoval já s Patricií, ve druhém kněz a ve třetím Jeffrey se Zacharym.
Kupodivu v noci, kdy jsme přespávali v různých zájezdních hostincích, se Stuart neozýval, i když Patricie tvrdila, že ho cítí. Zachary poznamenal, že je možné, že má Stuart Patricii spojenou s jedním místem, a to naším domem. Tam ji ale kvůli tomu, že jsme na cestě k jeho hrobu, nenašel, tak ji hledá jinde, jenže její stopa je naštěstí natolik slabá, že ji zatím nemůže najít.
Už ani nevím, kolikátý den cesty to byl, když jsme dorazili do té správné obce. Místní kněz nás uvítal a nedal jinak, než že nebudeme spát v hostinci, ale že nám připraví pokoje na faře. Povedlo se mu to náramně, nemohli jsme si stěžovat.
Po večeři toho dne jsme se začali bavit o tom, kdy a jak provedeme spálení rakve se Stuartovým tělem. Nemohli jsme se dohodnout, až promluvil opět Zachary a řekl, že podle legend, v nichž vyrůstal, je nejlepší takovou věc udělat v pravé poledne, ovšem rakev s tělem se musí nacházet mimo území obce. To nám všem přišlo jako rozumné zdůvodnění.
Skotský kněz do rána zařídil, že o našem plánu věděl místní hrobník, který souhlasil s tím, že nám pomůže vyzvednout rakev z hrobky. A také několik místních důvěryhodných lidí, kteří na místě, které tento skotský kněz určil, připravili ohniště. A navíc dokázal zajistit povoz s koňmi, na kterém rakev se Stuartovým tělem povezeme.
Po snídani jsme se vydali na hřbitov. Hrobník nás přivedl k jedné z větších hrobek. Patricie zůstala na faře, nevěděla proto, jak vypadá místo posledního odpočinku jejího minulého snoubence.
Hrobník odemkl zdobenou branku a s námi a zapálenou pochodní v ruce vstoupil do hrobky. Neomylně přišel k bílé rakvi, která zářila novotou, jako by sem byla vložena včera. Oznámil nám, že právě v této rakvi je uloženo Stuartovo tělo a že má obavu z toho, v jakém bude toto tělo stavu.
Všichni, jak jsme tam byli, jsme společně rakev nadzvedli a vynesli ven před hrobku. Tam jsem požádal hrobníka, aby ji otevřel.
Hrobník odložil svou pochodeň a pomalu odemkl zámky na víku rakve a víko pak odklopil. V tu chvíli jsem podvědomě uskočil o krok dozadu a mí přátelé též; i oba kněží byli hodně zděšeni. Stuart v rakvi ležel s přivřenýma, nikoli zavřenýma očima, naprosto růžolící, jako kdyby jen spal. Okamžitě jsem požádal hrobníka, aby rakev zase uzavřel a společnými silami jsme ji donesli k povozu, který ji měl odvézt za vesnici k ohništi.
Hrobník si ponechal svou pochodeň stále zapálenou. Povoz s rakví nejel rychle, takže jsme mu stačili.
Na místě u ohniště už nás čekali čyři statní místní siláci. Pomohli nám sundat rakev z povozu a položit na ohniště, kde už měli slibnou hromadu klestí a podobného rychle hořícího harampádí. Zachary prohlásil, že musíme počkat se zapálením až do pravého poledne, čekali jsme tedy. Ve chvíli, kdy zvon, který jsme naštěstí dobře slyšeli, začal odbíjet poledne, se oba kněží pomodlili a hrobník spolu s místními siláky zapálili ohniště.
Trvalo to, než začala hořet rakev. A když začala, zaslechli jsme výkřik, který nemohl být z lidských úst. Když rakev shořela a začalo hořet Stuartovo tělo, stalo se něco děsivého. Stuart se náhle vztyčil, ukázal oběma rukama k nám a snažil se vyjít z ohniště.
Oba kněží se začali opět silně modlit. Zachary se k nim přidal velmi hlasitým zpěvem ve své melodické mateřštině. Já jsem s děsem pozoroval, jak ze Stuartova těla odpadávají ohořelé části, které se ale znovu obnovují. Když mu odpadlo ohořelé předloktí, za chvíli mu znovu narostlo. Jediné, co v nás udržovalo naději, bylo to, že spojená duchovní síla obou kněžích i Zacharyho bránila Stuartovi opustit ohniště.
Pak hrobníka napadlo ohni pomoci. Z nějaké kapsy, kterou jsme předtím neviděli, vytáhl láhev brandy a vylil ji do ohniště.
Oheň zesílil a Stuartovo tělo se už nezvládalo tak rychle obnovovat. Stuart hořel a měnil se na popel, vydával přitom zvuky, které se mi ještě po letech vracely v paměti.
Trvalo to skoro tři hodiny, než ze Stuartova těla zbyla jen hromada popela. Oheň pomalu dohasínal a cítili jsme velkou úlevu.
Když bylo úplně po všem, vstoupil Zachary do ohniště a provedl ještě nějaký svůj tajný rituál s popelem, který tam zbyl. Pak vykřikl opět něco ve své mateřštině a nakonec se obrátil k nám s tím, že jsme skutečně udělali všechno proto, aby Stuart přestal škodit.

Stuart se skutečně od onoho dne už neozval. Nedlouho poté, co jsme se vrátili ze Skotska, jsme přivítali našeho prvního syna a v několika letech poté ještě dva další a dvě dcery k tomu.
Jeffrey, který se mi smál kvůli sňatku s Patricií, které umřel předchozí snoubenec, se nakonec sám oženil s vdovou se dvěma dětmi a v dalších letech k nim přidal dalších pět.
O Stuartovi se u nás ode dne, kdy jeho tělo ve Skotsku shořelo, nemluvilo. Prvních několik nocí jsme se sice strachovali, že se znovu objeví, postupně jsme si však zvykli na to, že je po něm a ještě později jsme na něj úplně zapomněli.