Paměť je sice selektivní svině, ale brokovnice střílí spravedlivě

Celý dospělý život jsem strávila budováním pevnosti. Tlustý betonový zdi, ocelový překlady, neprůstřelný skla a SQL dotazy, který do databáze nepustěj ani myš bez řádný autorizace.

Stala se ze mě sebevědomá architektka.
Žena, která velí chlapům na stavbách s cigaretou u pusy, drtí investory v kramflecích od Blahnika a v logách IBM AS400 listuje s lehkostí, s jakou jiný ženský listujou v katalogu zásilkovýho textilu.
Myslela jsem, že ta ustrašená holčička s tlustejma brýlema a mindrákem velkým jako chladicí věž Temelína je dávno vyléčená.
Že stačí přepnout stav v tabulce na STATUS_OK a minulost je zmigrovaná do zálohy, kterou už nikdo nikdy nerozbalí.
Jenže život nemá rád čistý zdrojový kódy.

Život je spíš jako stará, zatuchlá hospoda na Žižkově, kde vám kuchař s chřipkou plivne do polívky a ještě se tváří, že je to bonus.
Seděla jsem v zasedačce, kde vzduch voněl drahým kafem, omítkou a korporátním pokrytectvím.
Dveře se otevřely a dovnitř se provalil chlap.
Sako mu v ramenou sedělo asi tak, jako sedí sedlo na krávě, nebo spíš jako když se pokusíte nacpat dospělýho kance do dětskýho overalu.
Knoflíčky u košile křičely o milost, hrozící každou vteřinu vystřelit a oslepit někoho z přítomných investorů.
Podal mi ruku, ruku tlustou a vlhkou jako čerstvě vyuzenej bůček, a z hrdla vypustil zvuk:
„Marek Vágner. Těší mě.“
V tu chvíli mi v hrudníku vynechal motor.

Ten hlas.
Ta lehce arogantní, samolibá intonace pražskýho vejtahy, kterej si myslí, že mu patří svět, i když mu za těch dvacet let přibylo dvacet kilo čistýho sádla a na hlavě mu zbyl jen takovej smutnej, prořídlej trávník.
Byl to on.
Marek.
Kreatura z mých nejtemnějších pubertálních nočních můr.
Kluk, kterej mi na základce systematicky, den za dnem, instaloval do hlavy čistý, nefalšovaný peklo.
Nebyla to tehdy jedna facka za školou, to by člověk sežral a zapil pivem.
Tohle byl dvouletej, precizně řízenej psychickej teror.
Každý ráno před osmou jsem zvracela do křoví u polikliniky strachy, co zas bude.
Vysypaný tašky do kaluží, posměšný básničky o mých vaječnících a tlustejch sklech v obroučkách, který recitoval před celou nastoupenou třídou jako nějakej zvrácenej konferenciér v kabaretu pro idioty.
A vrcholem jeho tehdejší dramaturgie bylo, když mě zamkl na chlapeckých záchodech, kde mě nechal dvě hodiny čichat čpavek a poslouchat zvuky, ze kterejch by se i otrlýmu řezníkovi udělalo nevolno.

V mý hlavě se okamžitě rozhostila noir atmosféra, temná jako svědomí starýho lichváře.
Měla jsem chuť vytáhnout z kabelky těžkou devítku se stříbrnejma kulkama a prohnat mu jí tím jeho sádlovým úsměvem, až by mu ty vtipný historky vyletěly z týla i s kousky mozkový kůry.

„Mrtvý krtek v zemi tlí,
Marek Vágner v saku bzdí.
Černá víla tancuje,
smrt mu tiše rýmuje.“

Místo toho jsme seděli naproti sobě jako dva civilizovaní lidi a jednali o ventilaci pro novou administrativní budovu.
Já, chladná profesionálka, masku vytekanou z titanu a tvář nehybnou jako zamrzlý finský jezero.
Ale pod stolem?
Pod stolem jsem si drtila palec levý ruky tak zběsile, až mi kůže zbělela a nehet se málem poroučel do věčných lovišť.
V hlavě mi nezněly technické parametry vzduchotechniky ani průtoky kubíků vzduchu za hodinu, ale sborový, tupý smích celé osmé B, když mi tenhle dobytek polil výkres z deskriptivní geometrie lahvičkou černý tuše a pak tvrdil, že je to moderní umění.

Asi v polovině schůzky se ten vepř na mě zadíval, naklonil tu svoji dvojitou bradu a zúžil oči.
„Paní inženýrko, nezlobte se... nechodili jsme spolu náhodou na základku? Na Jižňáku? Do Béčka?“
Ztuhla jsem.
V systému nastal fatal error.
Měla jsem možnost to popřít.
Říct, že moje rodina pochází z Norska a já češtinu pochytila jen tak mimochodem při lovu velryb.
Ale hard-boiled hrdinky nelžou ze strachu.
„Ano, chodili,“ odsekla jsem suše, hlasem, kterým by se dal krájet mramor na hřbitově.

Jeho ksicht se rozzářil tím typickým, žoviálním úsměvem českých strejců, kteří v hospodách vyprávějí historky o tom, jak na vojně ukradli majorovi náklaďák s chlastem.
„No to mě podrž! Helena! Helča! Já si říkal, že ty oči znám! To je neuvěřitelné, jak je ten svět malej! To byly časy, co?“ zaperlil, loktem dloubl do svýho submisivního kolegy a mrkl na něj, jako že teď přijde ta nejlepší stopáž z Bakalářů.
„My jsme byli strašná třída. Divoká! Pamatuješ, jak jsme blbli? Jak jsem ti schovával přezůvky a házela jsi po mně kružítkem? Člověk byl mladý a blbý... ale byla to prdel, ne?“
Prdel.
To slovo ve mně explodovalo jako ruční granát hozený do kadibudky.

Pro něj to byla prdel.
Veselá historka z mládí, kterou dává k lepšímu u třetího dvanáctistupňového piva, když se chlubí ostatním plešatícím chlapům v teplákách.
Pro mě to byly roky na psychiatrii, tuny antidepresiv, totální neschopnost věřit chlapům a jizvy na duši hluboký jak rýhy po stěhování piána.
Ta nespravedlnost byla tak fyzická, až jsem ucítila v ústech chuť žluči a střelného prachu.

Starý vztek se propojil s dospělou, chladnokrevnou touhou po totální likvidaci.
Seděla jsem v pozici absolutní síly.
Stačilo jedno moje slovo a tenhle tlustej ubožák mohl jít zametat ulice.
Mohla jsem tu zakázku smést ze stolu, znemožnit ho před generálním ředitelem, nechat ho vykostit korporátními právníky a poslat ho domů s prázdnou kapsou, aby vysvětloval manželce, proč nebudou peníze na hypotéku ani na ty levný buřty.
„Moc jsme se nenasmáli, Marku,“ přerušila jsem jeho nostalgickej monolog. „Tedy... já rozhodně ne.“

Zarazil se.
V těch jeho vepřových očičkách se mihnul čistý, nefalšovaný zmatek.
Vypadal jako bernardýn, kterej sice čekal piškot, ale místo toho dostal ránu novinama přes čumák.
„Ale no tak...“ mávl tou svojí tlustou tlapou a nejistě se uchechtl.
„Byli jsme přece děti. Kdo se v mládí nepošťuchoval? Nemůžeš brát tyhle školní klukoviny po třiceti letech tak vážně, Helčo. Život jde dál, no ne?“
V tu vteřinu mi to docvaklo.
Tenhle chlap není žádný rafinovaný, temný monstrum z podsvětí, který spřádá plány na ovládnutí galaxie.
Je to jenom obyčejný, primitivní, emočně plochý hovado.
Chlap, kterej z paměti jednoduše vymazal všechno, co se mu nehodilo do krámu.
Jeho software má selektivní mazání – zkrátka DROP TABLE KŘIVDY_MINULOSTI.
Necítí ani gram viny, protože v jeho vlastním, ubohém scénáři je on tím vtipným, roztomilým hrdinou, který občas provedl nějakou tu klukovinu, a já jsem jen ta upjatá hysterka, která musí zkazit žádnou legraci.

Nemělo smysl mu to vyčítat.
To je jako snažit se vysvětlit psovi diferenciální počty nebo učit krtka létat.
Podívala jsem se na něj zblízka.
Viděla jsem prořídlé vlasy, levnou kravatu z polyesteru, upocenej límec a zoufale nahozenou masku bodrého kamaráda, protože mu teklo do bot a tu zakázku na vzduchotechniku prostě potřeboval, aby uživil rodinu a zaplatil leasing na ojetou Octavii.
Ten strach, kterej mě dusil pětadvacet let, byl najednou pryč.
Zbyl jen hlubokej cynismus a chladná architektura přítomnosti.

Zakázku jsem mu neschválila.
Ne z pomsty – na to jsem moc hrdá a moje SQL tabulky nelžou.
Jeho technický řešení stálo prostě za pendrek.
Průtoky vzduchu mu neseděly, filtry byly poddimenzovaný a celý to vypadalo, jako když to navrhoval patlal po pěti pivech v pátý cenový skupině.
Když odcházel, naposledy mi podal tu svoji uzenou ruku.
„Tak... rád jsem tě viděl, Helčo. Fakt. Někdy zajdem na kafe a pokecáme o starých časech, ne?“
„Na shledanou, pane Vágnere,“ odpověděla jsem chladně a otočila se k němu zády.
Když se za ním zabouchly těžké dveře zasedačky, nerozplakala jsem se.
Cítila jsem jen obrovský, těžký vyčerpání, ale zároveň úlevu, jako když vám po celým dni v těžkejch botách konečně dovolí si je zout.
Konfrontace s minulostí neproběhla jako v americkým filmu, kde padouch klečí v krvi a prosí o milost.
Nedostala jsem omluvu, po který jsem podvědomě toužila.
Ale dostala jsem něco mnohem cennějšího.
Poznání, že ten démon v mý hlavě byl mnohem větší, strašidelnější a mocnější než tenhle tlustej, upocenej chlápek, kterej se teď venku pokouší nastartovat svý auto.

On zapomněl.
A to mi dává plný právo poslat celou tu vzpomínku do stoupy.
Ne odpustit, to po mně nikdo sakra nemůže chtít.

Ale prostě ten starej, posranej kufr plnej křivd nechat ležet v zasedačce a jít dál do svýho vlastního, perfektně naprogramovanýho světa.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini