Památce Jiřího Hermánka

Poté, co se odborně vyjádřil Karel Trčálek, mi naskočily vzpomínky a asociace, spojené s legendárním blogerem, který nás na konci února definitivně opustil za duhový most.

Jiřího Hermánka někteří obdivovali, jiní mu spílali a já jsem si z něj utahoval. Pokaždé, když jsem zahlédl v seznamu nových článků jeho růžolící obličej, mi bylo jasné, že si musím vyhradit speciální chvíli, kdy si další článek z jeho klávesnice přečtu.
Abych to lépe přiblížil i méně informovaným. Jak už víte z mých předchozích článků, v dřívějších letech jsem se pravidelně scházel se svými přáteli v naší oblíbené literární kavárně. Mimo základní témata, která byla jednou provždy dána, což byla především filosofie, literatura, poezie, moderní pětiboj nebo paličkování, jsme diskutovali právě nad články Jiřího Hermánka, až z toho vznkla nová stolní hra, tzv. Hermánkovské bingo.
Než se dostanu k popisu hry samotné, lehce ukročím k největšímu českému velikánovi všech dob Járovi Cimrmanovi. I ten prožíval věk, který se dá označit za stáří. A k neduhům stáří, postihujícím zejména intelektuály, patří dvě vady, komplementárně spojené. Tou první je neschopnost udržet myšlenku, tou druhou neschopnost myšlenku opustit.
Potkal jsem lidi, kterým stáří přineslo první z těchto vad. Potkal jsem lidi, kterým stáří přineslo druhou z těchto vad. Pan Jiří Hermánek ve svých článcích tyto obě spojil do jednoho celku.
Jako asi jediný byl schopen začít své vyprávění o tom, že vyprovázel manželku k vlaku do lázní, pokračoval adorací Miloše Zemana, hluboce se poklonil V. V. Putinovi, otřel se o Václava Havla, pochválil Václava Klause staršího, vynadal tzv. „pravdoláskařům,“ aby si neodpustil jednu ze svých rádoby světáckých sexuálních narážek. Přičemž většinu těchto svých oblíbených témat nacpal do každého článku, i do toho, kde popisoval, jak jel s jednou ze svých mnoha manželek tramvají do hospody na pivo.
Proto jsme měli v naší oblíbené literární kavárně své hrací karty, kde byly vypsány nezbytně nutné jevy, vyskytující se bez výjimky v každém páně Hermánkově článku, spolu se svými bodovými hodnotami.
Vypadaly přibližně nějak takto:

Jev, vyskytující se v článku	Bodová hodnota
Rádoby vtipná sexuální narážka	1 bod
Otření se o Václava Havla	2 body
Oslavná óda na Miloše Zemana	3 body
Oslavná óda na Václava Klause staršího	3 body
Hluboká poklona V. V. Putinovi	4 body
Vynadání tzv. „pravdoláskařům“	5 bodů
Kopnutí si do tzv. „pražské kavárny“	7 bodů
Nostalgická vzpomínka na reálný socialismus	10 bodů

Články pana Hermánka, které v této hře nedosáhly aspoň sta bodů, by spočítal každý na prstech jedné ruky a ještě by nevyužil ani nadpoloviční většinu svých prstů.
Později jsme rozšířili toto bingo o diskuse pod články pana Hermánka. Tam hrací karta vypadala přibližně nějak takto:

Jev vyskytující se v diskusi	Bodová hodnota
Otevření diskuse pod článkem	2 body
Pan Hermánek odpověděl na komentář	1 bod
Odpověď souvisela s komentářem, na který odpovídal	Mínus 4 body
Odpověď s komentářem, na který p. Hermánek odpovídal, vůbec nesouvisela	15 bodů

V této hře, pokud byla diskuse pod článkem pana Hermánka otevřena, bylo zhola nemožné získat méně než 300 bodů.
Pro mě osobně byl Jiří Hermánek postavička komická, schopná tvrdit v jedné větě dvě navzájem si odporující věci, jako například, když popisoval náštěvu svých přátel z Maďarska, o kterých nejprve uvedl, že znali segedínský guláš, aby vzápětí doplnil „a ti segedínský guláš vůbec neznali.“ Spolu s Jaromírem Petříkem tvořil dvojici největších nostalgiků, vzdychajících po socialistickém režimu a zejména po období normalizace. Pochvaloval si svoje angažmá u Státní Bezpečnosti, v jejíchž službách to dle svých vlastních slov dotáhl až k hodnosti podplukovníka, podobně nostalgicky vzpomínal na vojnu, během níž jako pouhý záklaďák absolvent zastával funkci zástupce politruka (opět dle svých vlastních slov).
Určitým způsobem mi evokoval legendárního poruíka Duba z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.
Tolik tedy k Jiřímu Hermánkovi. Děkuji vám za pozornost.