Osada

Šestice jezdců na koních pomalu projížděla krajinou. Vpředu jeli dva. Náčelník a Zvěd. Za nimi ostatní čtyři. Jejich cílem byla osada toho divného kočovného kmene.

„Tudy,“ ukázal Zvěd.
„Je to jisté?“ zeptal se Náčelník, i když věděl, že Zvěd se nikdy nemýlí.
„Ano,“ pronesl Zvěd. „Z tohoto stromu jsem si ulomil kus větve v tom směru, kterým máme pokračovat,“ a ukázal na jeden strom, jehož jedna větev skutečně byla ulomena.
Náčelník pokývl hlavou a následoval Zvěda daným směrem. Jejich společníci jeli dál za nimi.
„Už je to kousek,“ řekl Zvěd. A skutečně, zanedlouho vyjeli z lesa a na dohled před nimi se rozléhala osada.
„To je náš cíl,“ řekl spokojeně Náčelník.
Zvěd přikývl a ukázal před sebe: „Tam můžeme zanechat koně. Je to místo, ze kterého je vidět do osady, ale z osady k němu ne.“
Náčelník pochvalně zamručel. Celá skupina viditelně zpomalila, až dojela k patřičnému místu.
Tam z koní sesedli a přivázali je k silnému kmeni osamělého stromu.
„Tak se na ni podíváme,“ řekl Náčelník, když se jeho společníci shromáždili okolo něj. Vzápětí se zarazil.
„Něco tu nehraje,“ zamručel pro sebe a podíval se na Zvěda: „Říkal jsi, že v osadě mají ohniště.“
„To je pravda,“ souhlasil Zvěd, „ohniště tam mají. A nejen jedno.“
„Tak proč necítím žádný kouř?“ pronesl Náčelník.
Zvěd se zarazil.
„To je pravda,“ řekl pomalu. „Já jsem ten kouř cítil až sem. Leda, že by vítr vál jiným směrem, nebo že by všechna ohniště už uhasili.“
„To nedává smysl,“ řekl Náčelník a pátravě se rozhlédl. „Ale nevidím nic podezřelého. Jdeme,“ to poslední slovo bylo určeno všem jeho společníkům.
Celá šestice vykročila k osadě. U hlavní brány se zastavili.
„Jenom nakoukneme,“ řekl Náčelník. „Kdyby tu měli někde schovanou stráž, tak se stihneme stáhnout, než nás zasáhnou.“
Udělali půlkrok a zůstali stát. Nic se nedělo.
„Žádná stráž,“ zamumlal Náčelník, „to je zvláštní. Musí si být sami sebou jistí. Jak že se jmenuje ten jejich vůdce?“
„Nemají vůdce,“ zavrtěl hlavou Zvěd. „Mají vůdkyni. Ta se jmenuje Priya.“
„Oni mají v čele ženu?“ rozchechtal se Náčelník. „To se nedivím, že nemají stráže. Jdeme.“
Vešli do osady. Vítalo je ticho. Jediné zvuky, které slyšeli, byly jejich vlastní kroky a jejich vlastní dech.
„Třeba odešli,“ ozval se jeden ze čtyř členů doprovodu.
„Teď před zimou,“ zavrtěl hlavou Náčelník, „to by byla hloupost. I když, jestli je vede žena...“
Nedořekl. Došli totiž mezitím k jedné chýši. Z úkrytů ve svých oděvech vytáhli pochodně a křesadla. Za chvíli zářilo v osadě šest ručních ohňů.
„Jdeme dovnitř,“ ukázal Náčelník na chýši.
„Může to být léčka,“ zapochyboval další z doprovodu.
„Nesmysl,“ mávl rukou s pochodní Náčelník. „Nejsou dost chytří, aby uměli nastražit léčky. Jdeme dovnitř.“
Strčil rukou do dveří. Ty se bez odporu otevřely a za chvíli byla celá šestice v chýši.
Chýše byla prázdná.
Nebyl v ní vůbec nikdo.
Rozhlíželi se a hledali nějakou stopu po lidech. Náčelník si všiml nenápadného lůžka v rohu. Přišel až k němu a položil na ně ruku.
„Je studené,“ řekl nahlas. „Dnes na něm nikdo nespal. A včera určitě taky ne.“
„Zapálíme to tady?“ zeptal se jiný člen doprovodu.
„Ne,“ rozhodl Náčelník. „Jestli někam odešli, tak ne daleko a ne na dlouho. Určitě se sem vrátí.“
Celá skupina vyšla ven z chatrče.
„Jsi si jistý, že jsi nás zavedl do správné osady?“ zeptal se Náčelník Zvěda.
„Naprosto,“ pronesl Zvěd. Gestem vybídl Náčelníka, aby ho následoval. Přivedl ho k opodál stojícímu kůlu.
„Tady do tohoto kůlu jsem vyřezal značku. Posviť si na něj a uvidíš znamení krkavce.“
Náčelník přišel ke kůlu blíž a soustředěně si ho prohlížel.
„Máš pravdu,“ řekl po chvíli. „Znamení krkavce tu je. Jsme ve správné osadě. Ale kde jsou ženy, které máme unést? Kde jsou děti, které máme zotročit? Kde jsou muži, které máme skolit?“ Při této řeči se otáčel a díval se všemi směry.
Po chvíli ho něco zaujalo.
„Proč je tam ta chýše větší než ostatní?“ zeptal se.
Zvěd chvíli přemýšlel. Pak si vzpomněl.
„Už vím. Přece jen jsem tu byl před týdnem. Tři dny mi trvala cesta k nám, jeden den na přípravu cesty sem a tři dny cesta sem. Před tím týdnem jsem viděl, že v té největší chýši žije ta jejich vůdkyně,“ a po chvíli dodal „Priya.“
„Tak je to jasné,“ zvolal Náčelník. „Jsou ukrytí tam,“ a namířil svou pochodní k velké chýši.
„To spíš ne,“ pochyboval Zvěd. „Přece jen je jich víc než deset krát deset krát deset.“
„Jdeme do té velké chýše,“ rozhodl Náčelník.
Zvěd pokrčil rameny a následoval jej. Zbylí čtyři rovněž.
Před Priyinou chýší se zastavili. Dveře byly napůl poootevřené.
„Ty,“ ukázal Náčelník na jednoho z těch čtyř, „vystřel dovnitř šíp, ať poznáme, jestli tam někdo je.“
Oslovený přikývl, podal svoji pochodeň jinému, sňal ze zad luk a šíp, postavil se pevně a namířil do pootevřené části dveří.
Jeho šíp vlétl dovnitř. Všichni poslouchali.
Nic se zevnitř neozvalo.
„Jsou mazaní,“ ocenil Náčelník. Pak se nadechl a dodal: „Jdeme si to s nimi vyřídit.“
Vešli dovnitř a zklamaně si povzdechli.
I Priyina chýše byla prázdná.
Jen uprostřed stál kamenný stůl.
Na něm stála nádoba, jejíž obsah provokativně voněl.
Všech šest přišlo ke kamennému stolu. Ani si nevšimli, že podlaha v této chýši není hliněná, naopak že je z materiálu, který neznali.
„To je pečínka,“ přivoněl Náčelník silněji.
Sáhl do nádoby a vytáhl kus masa. Rozlomil jej na menší a dal dvěma ze svých společníků. Podobně rozdělil další kusy, takže každý z nich měl do čeho kousnout.
„No na co čekáte?“ vykřikl, když viděl, že jeho společníci váhají. „Najezte se.“
Váhavě se pustili do jídla. Všichni konstatovali, že je mimořádně dobré.
Když se najedli, rozhlédli se znovu po chýši.
„Co je tam?“ ukázal Náčelník k jednomu rohu, kde ho něco zaujalo.
„Nevím,“ pronesl Zvěd. „Uvnitř jsem tu nebyl.“
Náčelník udělal první krok směrem ke zmíněnému rohu. Zvěd taky. A všichni ostatní taky.
Pak se najednou stalo, že jim podlaha pod nohama zmizela. Než si toho stihli všimnout, padali někam hodně hluboko. A padali dlouho.
Když konečně dopadli, nemohli se pohnout. Sténali bolestí a marně se pokoušeli postavit. Každý z nich měl aspoň jednu zlomeninu.
Náčelník se s vypětím všech sil postavil na obě nohy. Vzápětí sykl bolestí a přenesl váhu na jednu nohu. Na tu zdravou.
Podíval se nahoru. Ústí jámy bylo nepřekonatelně vysoko pro zdravého. Natož pro zraněného.
„Tak přece léčka,“ vykřikl hlasem, ve kterém se mísil vztek s bolestí.

Priya přišla ráno.
Doprovázelo ji deset mužů. Byli její stráží a ochranou. Nikdo z nich se jí nesměl dotknout ani špičkou prstu. A nikdo se k tomu neodvážil.
Dva z nich se narodili krátce předtím, než jejich kmen opustil údolí u divoké řeky. A dva další se narodili až během cesty.
Sama Priya už ani nepočítala, kolik zim strávili cestou. Věděla, že je vedou bohové a že do svého cíle, jak předpověděl kdysi Kmet, jednou dojdou.
Následována těmi deseti, vešla Priya do osady. Rovnou a bez zaváhání vyrazila ke své chýši. Čas od času se podívala na zem a pokývala hlavou. Stopy večerních návštěvníků ještě nevymizely.
Před chýší zůstali jeji průvodci stát.
„No tak pojďte,“ vyzvala je Priya.
„Nikdo kromě tebe, paní,“ řekl první z nich, „nesmí do tvé chýše vstoupit. To přece víš.“
„Máte to dovoleno,“ pronesla. „Jdeme.“
Všichni vešli do její chýše.
Jámu viděli hned.
„Povedlo se,“ zachechtal se jiný z těch deseti. Všichni se rozestoupili okolo ústí jámy.
„Podívejte se dolů,“ řekla Priya. „Vidíte je tam?“
„Ano,“ řekl třetí z nich, „vidím je tam dole. Nejsou v dobrém stavu.“
„Přesto,“ řekla Priya po chvíli, „si zaslouží důstojné zacházení. Vy dva,“ ukázala, „tu zůstanete se mnou. Vy ostatní jděte pro kmen. Řekněte jim, že budou mít za úkol tuto jámu zase zasypat.“
Když osm určených odešlo, vyšla Priya z chýše, doprovázena těmi dvěma, které určila. Vyšla z osady a šla proti stopám těch šesti.
Došla k místu, kde zanechali koně. Ti se docela klidně pásli.
„Odvaž ty koně,“ řekla prvnímu z těch dvou. „Rozdělte si je a doveďte je do osady. Budou se nám hodit.“
Udělali, co řekla.
Za několik hodin se do osady vrátil celý kmen. Jako první splnili Priyino přání a zasypali jámu v její chýši.
Zima toho roku pak byla velmi tuhá. Víc než kdy předtím.