Oprýskané ego a lacinej panák pro chlapa ze zadní lavice

Vstoupil jsem do toho zaplivanýho pajzlu s novým ksichtem. Dvacet let v prachu, žádný brejle. Nikdo mě nepoznal. Sedl jsem si k vedlejšímu stolu, objednal si chlast a čekal, až ti parchanti začnou mluvit.

Usmál jsem se na servírku, která vypadala, že pamatuje ještě měnovou reformu, a objednal si dvojitou skotskou.
Čistou, bez ledu.

V rohu místnosti, hned u záchodků, seděla ta stará parta z gymplu.
Moje původní vize byla jednoduchá: chvíli je nechat dusit, pak se zvednout, nahodit ten svůj nejlepší cynickej úsměv a nechat je sežrat jejich vlastní malost.
Jenže plány jsou od toho, aby se hroutily hned při prvním kontaktu s realitou.
Místo toho, abych sehrál roli triumfálního navrátilce, stal jsem se nedobrovolným divákem v kině, kde zrovna dávali hodně špatnej horor o mým vlastním životě.
Hlavní slovo měla Gita.

Kdysi se tvářila jako moje největší opora, holka, se kterou jsem sdílel cigarety za školou a taháky z matiky.
Teď seděla s nohama křížem, v ruce žmoulala sklenici levnýho sektu a její hlas měl ostrost břitvy, kterou někdo zapomněl nabrousit, tak s ní lidi radši pižlá.
Smála se.
Ten smích zněl jako skřípání železa o beton.
Rozebírala můj tehdejší vzhled s takovou krutostí, že by se za to nemuseli stydět ani vyšetřovatelé z Gestapa.

Vykládala celé té partě idiotů, jak jsem prý byl zoufalej, jak mi smrdělo oblečení levným mýdlem a jak se všichni vsázeli, jestli si někdy najdu ženskou, nebo skončím v azyláku obklopenej padesáti toulavými čokly.
Celá ta sebranka se u toho královsky bavila.

Přihazovali další historky, ze kterých tekla žluč.
Většinu z nich si buď přibarvili, nebo rovnou vycucali z prstu, aby řeč nestála.
Seděl jsem tam, pomalu usrkával skotskou a cejtil, jak se mi v žilách vaří krev.
Byla to ta čistá, chladná naštvanost, která člověka nenutí řvát, ale nutí ho přemýšlet, kam schoval tlumící patrony.

Poslouchal jsem detaily o svých domnělých trapasech, o kterých jsem neměl ani tušení.
Ti lidé, se kterými jsem strávil čtyři roky života v jedné učebně, mě ve svých hlavách zakonzervovali jako ubohou karikaturu.
Jako boxovací pytel pro svá vlastní selhání.
Bylo fascinující a zároveň hnusný sledovat, jak se jejich dospělá ega krmí na troskách kluka, kterej se tehdy neuměl bránit, protože měl v hlavě jiný starosti než řešit módu a značkový hadry.

Když Gita, ta hlavní hvězda večera, s ledovým úsměvem prohlásila, že jsem určitě ani nedokončil vejšku a teď jednomu z nich někde doplňuju shnilou zeleninu v supermarketu za minimální mzdu, rozhodl jsem se, že tohle divadlo pro vyvolené rázně ukončím.
Neměl jsem u sebe sice svůj oblíbený devítimilimetrový kvér, abych jim prostřelil ty jejich drahé skleničky, ale slova občas dokážou nadělat stejnou spoušť.
Otočil jsem do sebe zbytek chlastu, nechal na stole pár stovek jako dýško pro tu unavenou servírku a zvedl se.

Pomalým, těžkým krokem, kterým obvykle chlapi chodí do finálního zúčtování, jsem došel přímo k jejich stolu.
Všichni ztichli.
Konverzace ustrnula uprostřed věty.
Tázavě se na mě dívali, s tou klasickou městskou ignorancí, očekávali pravděpodobně jen dalšího cizího chlapa, kterej jde kolem na záchod nebo si chce půjčit židli.
Opřel jsem se rukama o hranu jejich stolu, naklonil se dopředu a podíval se Gitě přímo do očí.
Ty její zorničky se na vteřinu smrskly, když v mým pohledu zahlédla něco, co jí vzdáleně připomnělo toho tichého kluka, kterého zrovna pohřbila pod nánosem svých lží.
„To levný mýdlo, Gito,“ řekl jsem a můj hlas zněl klidně, skoro až lhostejně, což je ten nejlepší způsob, jak někomu zasadit ránu pod žebra.
„To byla jediná věc, kterou si moje máma mohla dovolit koupit, když od nás táta utekl a nechal nás s dluhama. Nic jiného jsme tehdy neměli.“
V restauraci nastalo ticho, které by se dalo krájet motorovou pilou.

Nikdo ani nedýchal, nikdo se neodvážil sáhnout po skleničce.
Bylo slyšet jen slabé hučení staré lednice u baru.
„Docela mě mrzí,“ pokračoval jsem, zatímco jsem očima přejížděl jednoho po druhém, „že i po dvaceti letech potřebujete špinit jméno kluka ze zadní lavice, abyste si připadali aspoň trochu důležití a zamázli ty svý vlastní zpackaný životy. Přeju vám hezkej večer.“
Nečekal jsem na omluvy.
Nečekal jsem na trapné koktání, rudnutí tváří ani na pokusy o vysvětlení, že to byl jen vtip.

Otočil jsem se na podpatku a odešel středem místnosti ven.
Když jsem procházel dveřmi, cejtil jsem se lehčí než kdy dřív.
Došlo mi totiž, že ty moje starý brejle a tichost nikdy nebyly mým handicapem.
Jejich naprostá slepota k obyčejné lidskosti byla a navždy zůstane jejich největším trestem.

Onrázek vytvořen pomocí Gemini.