Olovo a perly v ranním busu: Cesta zkrácená na krev

Venku lilo, jako by nebe mělo žlučníkový záchvat. Praha smrděla mokrým asfaltem, levným tabákem a výfukovými plyny, který vám zalézaly za nehty. Zalezl jsem do tý plechový krabice na lidi, abych neshnil zaživa.

Sedadla v autobuse linky 135 byla narvaná k prasknutí lidským materiálem, který se tvářil, jako by jel na vlastní popravu.
Držel jsem se tyče, v kapse mě studil devítimilimetrový Glock a v žaludku pálila včerejší levná bourbonová směs z pochybného baru na Žižkově.
Vzduch uvnitř byl hustý tak, že by se dal krájet motorovou pilou, směsice levných voňavek, zapařených kabátů a čisté, nefalšované lidské nenávisti.

Každý tu měl svůj soukromý dopis na rozloučenou napsaný ve tváři.
Sledoval jsem cvrkot.
Moje práce mě naučila dívat se na lidi jako na terče nebo na klienty, přičemž obojí většinou končilo v kaluži krve nebo s prázdnou peněženkou.
U okna seděl starý chlap.
Mohlo mu být tak sedmdesát, ale v tomhle městě lidi stárnou sakra rychle.
Měl na sobě staromódní, dokonale vyčištěný vlněný kabát, klobouk posazený v přesném úhlu a ruce opřené o rukojeť deštníku, jako by to byla rukojeť šavle.
Vypadal jako relikvie z dob, kdy chlapi ještě měli styl a kulka do hlavy se dávala s omluvou.
Sledoval okno, po kterém stékaly kapky špinavé vody, a byl naprosto v klidu.
Ten chlap měl v sobě mír, jaký mívají buď svatí, nebo profesionální zabijáci těsně před důchodem, kteří už vědí, kam schovat tělo, aby ho nikdo nenašel.
Pak se na zastávce dveře otevřely s takovým sykotem, jako když pouštíte plyn do komory, a dovnitř vletělo tornádo.

Byla to ženská, kolem třicítky, ale v obličeji měla výraz, kterým by se daly řezat diamantové desky.
Podpatky jí cvakaly o podlahu jako kulometná palba.
V obou rukách táhla obří nákupní tašky z drahých butiků, ze kterých lezly krabice a nějaké hadry.
Telefon měla přitisknutý k uchu ramenem a ječela do něj tak nahlas, že i řidič autobusu raději přidal plyn.
Podle tónu šlo o peníze, o chlapa, nebo o obojí, což vyjde nastejno.
Byla přesně ten typ holky, která si myslí, že svět je její osobní hřiště a ostatní jsou jen kulisy, do kterých se dá legálně kopat.
Hledala místo, kde by složila své drahé pozadí, a její pohled padl na sedadlo vedle starého gentlemana.

Neobtěžovala se zpomalit.
Hodila sebou na sedadlo s grácií padajícího pytle cementu.
Jedna z těch jejích těžkých tašek s kovovými sponami opsala oblouk a plnou vahou zasáhla starého muže přímo do žeber a do kolene.
Byla to rána, která by normálního člověka poslala na rentgen.
Kovová spona vyrazila tupý zvuk, jak narazila na lidskou kost.
Celý autobus ztichl.

Lidi milují krev a skandály, takž všichni okamžitě otočili hlavy.
Já jsem instinktivně uvolnil ruku v kapse kabátu a položil prst na spoušť Glocku.
Staré návyky neumírají.
Čekal jsem, že děda vytáhne z rukávu nůž, nebo aspoň začne křičet ty nejšťavnatější nadávky, které se naučil za komunistů.
Čekal jsem, že vzduchem proletí pár facek a holka dostane lekci z dobrého chování, která bude bolet.
Jenže se nestalo vůbec nic.
Starý muž ani nemrkl.

Pouze nepatrně pohnul ramenem, narovnal si klobouk, který mu náraz posunul do čela, a dál se díval z okna na šedivé pražské činžáky.
Žádný křik.
Žádná krev.
Žádný vztek.
Jeho tvář byla jako vytesaná z žuly z lomu, kde se pohřbívají nepohodlní svědci.
Mladá žena ale to ticho nedokázala unést.

Ticho je totiž nebezpečná věc.
Když na někoho řvete a on mlčí, začnete mít pocit, že ztrácíte kontrolu.
A ona kontrolu potřebovala.
Zaklapla telefon, otočila se k němu celým tělem, oči zúžené do dvou štěrbin plných jedu, a vyštěkla:
„No tak dělejte! Proč na mě nezačnete řvát? Narazila jsem do vás, no a co? Vy starý lidi jen čekáte na příležitost, abyste si mohli na někoho otevřít pusu a stěžovat si na dnešní mládež! Tak do toho, spusťte tu svou písničku!“
Slova z ní vypadla jako dávka ze špatně vyčištěného samopalu.
Rychle, vztekle a bez míření.
Okolo sedící lidi napjatě natahovali krky.
Já jsem se opřel o tyč a sledoval to divadlo.
V mém byznysu platí, že kdo promluví první, ten prohrává.

Starý muž pomalu otočil hlavu.
Trvalo mu to snad celou věčnost.
Podíval se na ni svýma bleděmodrýma očima, ve kterých nebylo ani stopa po hněvu.
Bylo v nich jen něco, co vzdáleně připomínalo smutek nebo hluboké pochopení pro někoho, kdo je prostě jen hloupý.

Pak promluvil.
Jeho hlas byl tichý, ale měl v sobě váhu olověné desky.
„Víte, slečno,“ řekl klidně a na rtech se mu objevil nepatrný, unavený úsměv, „já už na příští zastávce vystupuji. Naše společná cesta je příliš krátká na to, abychom ji plýtvali hněvem a dělali si z ní peklo.“
Ta slova práskla do ticha autobusu silněji než výstřel z brokovnice.

Ženská zůstala zírat s otevřenou pusou, jako by jí právě došla munice.
Chtěla něco říct, nadechla se, ale z hrdla jí vyšlo jen tiché skleslé polknutí.
Její ranní vztek, ta drahá fasáda a namyšlenost, se během sekundy rozpadly na prach.
Najednou vypadala hrozně malá, ztracená a unavená.
Autobus začal brzdit.
Kola zaskřípala o mokré koleje a plechy sebou trhly.

Stanice Flora.
Starý muž se pomalu zvedl, opřel se o deštník a s naprostou elegancí upravil svůj kabát.
Než vykročil ke dveřím, ještě jednou se na ni podíval, lehce smekl klobouk a kývl hlavou.
Pak vystoupil do toho pražského lijavce a zmizel v davu na chodníku, jako by tam vůbec nikdy nebyl.

Dveře se zavřely.
Autobus se znovu rozjel a neónová světla města se odrážela v oknech.
Sledoval jsem tu holku.
Seděla tam, ruce položené na těch svých drahých taškách, a dívala se do prázdna.
Telefon nechala ležet na klíně.
Ta jeho věta jí prosvištěla hlavou a nechala tam pořádnou spoušť.
Pustil jsem tyč a hluboko v kapse jsem sundal prst ze spouště Glocku.

Ten starej chlap měl sakra pravdu.
Život je jenom jedna blbá, krátká jízda zasraným ranním autobusem plným lidí, kteří vás chtějí nakopat do zadku.
A nemá vůbec žádný smysl střílet po každým, kdo vám přišlápne palec.
Člověk prostě občas musí umět jenom vystoupit na tý správný zastávce a nechat ty blbce, ať se ve svým vlastním vzteku postřílejí sami.
Otočil jsem se zády k oknu, zapnul si límec kabátu až k bradě a začal přemýšlet o tom, že si dneska večer dám sakra dobrou whisky.
Bez ledu.
A v úplným tichu.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini