Olověný Jadran, horká krev a mořská schránka v šuplíku smrti

Vzduch v podkroví měl padesát stupňů a smrděl starým prachem. Vyhazoval jsem babiččiny krámy a potil se jako dveře od chladicího boxu na maso. Pak ze spodní zásuvky vypadlo něco, co rozhodně nemělo tvar účtu za elektřinu.

Byl to těžký, vápencový fragment mořského dravce.
Drsná lastura, velká jako sevřená pěst chlapa, který se živí lámáním čelistí.

Když jsem ji zvedl, byla chladná.
V tom pekle, které panovalo venku, to byl první rozumný vjem.
Jižní Čechy se tenkrát v srpnu topily v tropické agónii.
Slunce pálilo do střechy chalupy tak silně, že borovicové trámy nad mojí hlavou tiše praskaly a pouštěly smůlu.
Žádný stín, žádný vítr.
Jen těžké, žhavé bezvládí, ve kterém se i mouchy pohybovaly zpomaleně, jako by letěly v sirupu.

Babička byla ženská, která neopustila okres, pokud nemusela koupit levnější pletivo.
Její obzor končil u kurníku a záhonu s mrkví.
Aspoň jsem si to myslel pětatřicet let.

Jenže tahle věc nepocházela z rybníka Svět.
Zatřásl jsem jí.
Nic.
Žádný chrastící magický prach, žádná nálož semtexu.
Přesto mi naskočila husí kůže.
Vzal jsem do ruky druhou věc, která ležela hned vedle.

Černobílá fotka, okousané okraje.
Mladá holka s nohama až k pasu a úsměvem, který mohl pohánět menší elektrárnu.
Poznal jsem ty oči.
Byla to ona, jen o padesát let a šedesát kilo lehčí.
Kolem ramen ji držel chlap.
Vysoký, ramena jako letiště, bílá košile rozhalená na hrudníku a výraz machra, který ví, kam v noci schovat neregistrovanou devítku.

Otočil jsem to.
Rijeka, 1958.
Napsáno tvrdou tužkou, stroze, jako když policejní písař sepisuje protokol o ohledání těla.
„Sakra, babi,“ zamrmlal jsem si pod nos a utřel si pot z čela rukávem, který už dávno ztratil původní barvu.
„Tohle jsi v kuchyni nevyprávěla.“

Horko v místnosti začínalo být agresivní.
Sluneční paprsky řezaly špínu na okenní tabuli jako laserové zaměřovače.
Sedl jsem si na podlahu, zády opřený o horkou stěnu, a začal jsem se hrabat v hlubších vrstvách té dřevěné rakve na vzpomínky.

Moje babička, tichá patronka nedělních bábovek, měla očividně minulost, která nezahrnovala jen pletení svetrů.
Na dně, pod stohem protektorátních novin a starých receptů na zavařování okurek, byla obálka.
Byla žlutá jako zuby starého boxera a voněla po tabáku a slané vodě.
Uvnitř byly tři listy papíru.
Inkoust byl vybledlý do barvy zaschlé žilní krve.
Podpis na konci stál za to: Zlatan.
Žádný úvodní sentiment, žádné kecy o zlomeném srdci.
Ten chlap psal krátké, sekané věty.
Styl člověka, který mluví, jen když je to nutné, a zbytek času nabíjí zásobníky.

„Vzduch v přístavu vaří. Ryby hnijí na molech. Myslím na tebe, když čistím ložiska. Posílám ti ten kousek vápence, ktrerý jsem vytáhl z útesu pod pevností. Neztrať ho. Z.“

Poslední dopis byl z konce srpna padesát osm.
Pak utrum.
Žádné další zprávy, žádné vysvětlení.
Buď ho chytila tehdejší pohraniční stráž s kulkou v játrech, nebo prostě dostal rozum a našel si holku, která neuměla vařit svíčkovou, ale uměla mlčet v pěti jazycích.
Nebo ho prostě semlel život, což je nejčastější způsob, jak lidi přijdou o iluze i o zuby.

Znovu jsem vzal tu lasturu do ruky.
Byla těžká, jako by v ní byl zalitý kousek olova.
Přiložil jsem ji k uchu.
Chtěl jsem slyšet moře, kulomety nebo aspoň hluk přístavního baru v Rijece.
Nebylo tam nic.
Jen suché, horké ticho jižních Čech a bušení mého vlastního unaveného srdce.
Slunce venku pálilo dál, jako by chtělo tu starou chalupu vypálit až do základů.

Zabalil jsem fotku i dopisy zpátky do obálky.
Lasturu jsem položil přesně doprostřed stolu, tam, kde babička kdysi porcovala kuřata.
Patřila tam.
Byla to její kořist z války, kterou nikdo z rodiny nezažil.
Nechal jsem ty mrtvé spát.

V tomhle horku nemělo smysl kopat nové hroby, i kdyby v nich měla ležet pravda o tom, proč babička tehdy v osmapadesátém voněla mořem a strachem.
Turné do minulosti skončilo.
Sebral jsem nářadí a šel dolů na jedno studené, protože živí mají žízeň a mrtvým už je to fuk.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini