Odstřel kariéry v inboxu

Ráno v kanclu bývá nejhorší ta chvíle, kdy počítač ještě vrní jako starej nemocnej pes a člověk už ví, že dneska zase prodá osm hodin života za teplý oběd a možnost splácet elektřinu.

Venku pršelo takovým tím jemným pražským hnusem, který neleje, jenom člověku pomalu rozmočí duši.
Tramvaje skřípaly pod okny a v kuchyňce smrděla překapávaná káva, která chutnala jako kdyby někdo spařil popelník po noční směně.
Pepa z účtárny seděl naproti mně a vypadal, že už je po smrti asi tři týdny, jen to ještě nestihl oznámit personalistce.
Pak mi cinknul mail.
Od šéfa.
Předmět:
„Nutné osobní jednání. Okamžitě.“

Tohle je věta, po který se člověku stáhne prdel tak silně, že by s ní rozlousknul vlašák.
Otevřel jsem to.

„Dobrý den,
v souvislosti s vaším posledním pracovním výkonem bude nutné dnes projednat další setrvání ve firmě.“
No jasně.
Tak už je to tady.
Konec.
Člověk si stejně celej život připadá jako falešnej pasažér ve vlaku, který jednou zastaví a někdo řekne:
„Pane, vy jste sem nikdy nepatřil.“
Začal jsem si okamžitě přehrávat všechny svoje průsery:
* tabulku, kterou jsem omylem poslal klientovi poničenou jak výjezdovou hospodu po derby,
* ten excel, kde jsem místo marže napsal „držte už hubu“,
* a taky meeting, kde jsem si myslel, že mám vypnutej mikrofon.
Neměl jsem ho vypnutej.
„Ten člověk mluví jak epileptická navigace,“ řekl jsem tehdy o regionálním manažerovi.
Pamatuju si, jak bylo pak ticho.
Takový to ticho, které zní draze.

Kancelář kolem mě šuměla monitorem a rezignací.
Nikdo nic.
Jen klimatizace funěla jak astmatickej dobytek před porážkou.
Podíval jsem se na Pepu.
„Ty vole,“ řekl jsem.
Pepa jen pokrčil rameny.
„Každýho jednou odprásknou.“
Řekl to tónem člověka, který už dávno přestal rozlišovat mezi zaměstnáním a trestem.

Znovu jsem kouknul do mailu.
A pak jsem si všiml data.
1. dubna.
Ty parchanti.
Normálně jsem se rozesmál.
Ne takovým tím veselým smíchem.
Spíš hysterickým chechtáním člověka, kterej právě utekl vlastní popravě o půl centimetru.
A najednou mi všechno připadalo krásný.

I ta debilní kancelář.
I ta chcíplá káva.
I ten déšť za oknem, který kreslil po skle špinavý mapy města.
Protože když si člověk na dvě minuty myslí, že přišel o práci, začne mít zvláštní chuť žít.

Pepa na mě civěl.
„Co je?“
„Apríl.“
Chvíli mlčel.
Pak kývnul.
„Jo,“ řekl. „To je dobrý.“
A zase se vrátil ke svý tabulce, jako kdyby právě pohřbil poslední zbytek emocí.

Vstal jsem a šel za šéfem, že mu jako zatleskám za fór roku.
Chodba byla dlouhá a bílá jako nemocnice pro lidi, kteří umřeli na hypotéku.
Když jsem otevřel dveře jeho kanceláře, seděl tam ve stínu.
Jen monitor mu svítil do obličeje.
Usmál se.
Ale ne moc.
Tak zvláštně.

„Tak co,“ řekl. „Pobavil ses?“
„Jo.“
„To jsem rád.“
Pak vytáhl desky.
Skutečný desky.
Moje jméno nahoře.
A v tu chvíli jsem pochopil dvě věci.

Za prvé:
některý vtipy jsou jenom předehra k masakru.
A za druhé:
venku pořád pršelo stejně krásně jako předtím.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini