O ženě, která potřebovala chlapa

Šinu si to ze svého zaměstnání, kde jsem celý den dřel v kanceláři do vysílení, a hlavou se mi honí myšlenky na to, co mě asi tak čeká ve zbytku dne. A vtom přijde nečekané oslovení.

Do zorného úhlu se mi postaví žena, letmým odhadem dámského pohlaví. Dívá se na mě a ve chvíli, kdy zjistí, že zaujala mou pozornost, přistoupí ke mně a nekompromisně prohlásí:
„Dobrý den, já potřebuju chlapa.“
Každý z nás, kdo někdy četl legendární „Rukověť správného chlapa,“ ví, že opravdový chlap, a tedy i já, prožije celý život ve stavu permanentní nepřipravenosti. A je to pravda, protože na situaci, ve které se objeví taková jednoznačně stanovená výzva, se připravit nedá. Nikdy.
Vlídně se na ni usměji, neboť usmívat se na lidi je jedna z věcí, které zvládám s obdivuhodnou bravurou, a položím provokativní otázku: „A co já s tím?“
„No já potřebuju chlapa,“ opakuje ta paní, „a vy byste se mi hodil.“
Zamyslím se (a to se mi, jak všichni víte, protože mě čtete pravidelně a pamatujete si moje výroky nazpaměť, zalíbí, takže se zamyslím ještě jednou), nadechnu se a následně té paní v jednoduchém souvětí o třech hlavních a patnácti až osmnácti (o tom se dodnes vedou spory) vedlejších větách jí odpovím, že mě sice její přímost zaujala, nicméně už jednu manželku mám, pročež by si měla najít někoho jiného, neboť něco takového bych doma těžko vysvětlil.
V tu chvíli na mě zmíněná dáma pohlédne zmateně, jako kdyby čekala na vystoupení legendárního dua Eva a Vašek a místo této dvojice vystoupil se svou skupinou Vilém Čok. Polkne naprázdno a kývne hlavou k opodál stojícímu výdejnímu boxu.
„Víte,“ naváže pomalu a nejistě, „ona mi přišla zásilka a dali mi ji do té nejhornější přihrádky a já tam prostě nedosáhnu.“
V tu chvíli figuranta do seriálu „Nechápavé tváře“ připomínám já. Nicméně dojdu s ní k příslušnému výdejnímu boxu, kde jsou skutečně pootevřená jedna dvířka v nejvyšší řadě. Natáhnu ruku, sáhnu dovnitř, vytáhnu příslušný balíček a podám ho té paní, která mi se slzami v očích děkuje a polepšení slibuje.
Moje výška je terčem rádoby vtipných poznámek odedávna. Rezignovaně na to odpovídám, že za to může můj skutečný otec, který hrál basketbal a dotáhl to až do regionální ligy trutnovského okresu, přičemž kdyby byl můj otec žokejem, tak teď měřím s bídou sto padesát centimetrů a mám klid.
Ostatně s tím se pojí historka z doby mého dávného mládí v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi. V gymnaziální třídě jsem byl suverénně nejvyšší, ovšem vzhledem k tomu, že další tři spolužáci za mnou zaostávali o jeden až dva centimetry, nebylo to až tak moc markantní.
K tomu jsme měli relativně mladou učitelku, která měřila právě tak asi odhadem sto padesát dva a půl centimetru a když se postavila před nás, koukala nám sedícím z očí do očí.
Ovšem čas oponou trhl, zmíněná učitelka se provdala a odešla na mateřskou dovolenou. Tehdejší soudružka ředitelka, která byla mnohem víc soudružka než ředitelka, a zároveň byla matkou jediné dcery, kterážto dcera byla rovněž matkou jediné dcery, jí na povzbuzení řekla: „No tak si to, soudružko, užij, a kdyby to náhodou nevyšlo, tak nakonec i holka je člověk,“ což muselo mladou učitelku rozhodně potěšit, obzvlášť s ohledem na fakt, že mladá učitelka skutečně porodila malou dcerušku.
A když byla její dceruška už o něco větší a sama už chodila po vlastních, tak jsem při jedné ze svých zdravotních procházek na zmíněnou mrňavou učitelku a její dcerušku narazil. Protože jsem byl v dobrém rozmaru, který u mě netrvá nikdy dlouho, i když jsem šoumen, zapředli jsme s bývalou učitelkou za bedlivého dozoru její dcery hlubokomyslný hovor o optimalizaci tokijského metra nebo něčem podobném.
Každopádně poté, co jsme náš rozhovor dokončili a rozloučili se, obrátila se na mrňavou bývalou učitelku její dceruška, ukázala prstíčkem na mě a položila krucielní otázku za čtyři bludišťáky:
„Maminko, ten pán je obl?“

Závěrem si, protože jsem taky tak trochu humorista, dovolím přidat jednu velmi oblíbenou anekdotu:

Jak se nazýval díl Honzy Zemana, pojednávající o vyšetřování zločinu v prodejně hudebních nástrojů?

Klaviatura ženy.