O tancích mezi vejci, idiotských generálech a jedné definitivní účetní uzávěrce

Na počátku všeho stála, jak už to tak v našich zeměpisných šířkách bývá, totální absence obyčejné lidské soudnosti a jedno pomazánkové máslo.

V té naší takzvané digitální laboratoři, kde se úspěchy kolektivně znárodňovaly pod vlajkou „skvělého týmového ducha“ a průšvihy se naopak bleskově privatizovaly na moji adresu, to fungovalo s vojenskou přesností.

Naším vrchním velitelem byl jistý V.
Člověk, který do kanceláře vstupoval s telefonem přirostlým k uchu, jako by právě řídil vylodění v Normandii, ačkoliv jeho hlavním přínosem bylo, že dokázal s naprostou elegancí spotřebovat kyslík v místnosti a následně prohlásit, že nemá čas na prkotiny.
Celá ta slavná agenturní mašinerie ho vnímala jako generála, který je pevně přesvědčen, že bez jeho neustálého řevu by se zeměkoule přestala točit opačným směrem.
Já ho bral s klidem.
Otec mě vždycky učil, že s blbostí se nebojuje, ta se musí odsedět.
Jenže pak přišel den, kdy se v naší firemní kuchyňce, zrovna když jsem se pokoušel lžičkou vydolovat zbytek ranní kávy, rozhostilo ticho těžší než tchynino mlčení.

Jedna z kolegyň, s výrazem spiklence, který právě odhalil státní tajemství, mi mezi dvěma kousnutími do chleba s pomazánkovým máslem špitla:
„Nový kluk nastoupil na osmačtyřicet.“
V tu ránu mi ta lžička cinkla o dno hrnku jako umíráček.

Ten nováček, kterého jsem ještě minulý týden trpělivě učil, kudy se leze do interního systému a jak se mluví s klientem, aby okamžitě nepodal žalobu, dostal o dvacet tisíc víc než já.
Já, který jsem tu tři roky tahal klíčové projekty, hasil požáry během krizových kampaní a dělal přesčasy s tichou naivitou kluka, který pořád věří, že poctivá práce se chválí sama.

Doma jsem si sedl k notebooku.
Žádné emoce, čistá analytika.
Sepsal jsem si strukturovaný přehled: milníky, prokazatelný přínos, efektivita procesů a návrh na férové narovnání asymetrie v odměňování.
Chtěl jsem jen věcnou, dospělou diskuzi.
Choval jsem se zkrátka jako naprostý idiot, který si spletl korporátní džungli s nedělní školou.
Když jsem s tím seznamem vstoupil do jeho svatyně, ani nezvedl oči od obrazovky.
„Václave,“ spustil jsem, „jsem tu tři roky. Moje kampaně dlouhodobě vykazují výsledky nad očekáváním. Rád by si promluvil o platu.“
zdechl, jako bych ho právě požádal, aby mi daroval svou ledvinu.
„Nemám náladu. Máme strašně práce a ty otravuješ s penězi? Trochu soudnosti.“
„Nový kolega má o dvacet víc. A je tu dva měsíce,“ podotkl jsem klidně.
V tu chvíli se ten velký manažer naklonil dopředu, nasadil výraz zkušeného světáka, který hodlá poučit naivního mladíka o drsných zákonech vesmíru, a odsekl:
„Trh se změnil. Když se ti to nelíbí, můžeš jít jinam. Tady si musíte svou hodnotu teprve dokázat. A ty jsi zjevně neprokázal dost. Teď vypadni, mám call.“
Byl to přesně ten typ urážky, po které máte chuť dotyčnému buď okamžitě přerazit židli o hlavu, nebo se jít tiše opít do nejbližšího parku a házet drobky holubům.
Udělal jsem něco lepšího.

Vrátil jsem se ke stolu, s rukama sice mírně se třesoucíma, ale s myslí dokonale chladnou.
Aktualizoval jsem životopis.
Žádná zbrklost, precizní optimalizace profilu.
Rozeslal jsem ho na sedm adres.
Do týdne mi na stole ležely dvě nabídky, které ty moje původní představy o férovosti posunuly ještě o kus výš.
Za pár dní jsem stál v jeho kanceláři znovu.
Tentokrát s oficiálním dokumentem o ukončení pracovního poměru.

Když spatřil ten papír, ta jeho suverénní manažerská maska poprvé trochu popraskala a on znatelně zbledl.
„To jako vážně? Vždyť máme rozdělané dva klíčové klienty!“ vypálil bez pozdravu.
„Ano. Dokončím je. Ale končím.“
„Můžeme se domluvit… nějaký bonus, navýšení základní složky…“ začal mávat rukou, jako by mi milostivě nabízel staré gumy z firemního skladu.
Usmál jsem se na něj.
Byl to ten nejlehčí úsměv, jaký jsem za poslední tři roky ze sebe vydoloval.
„Před pár dny jsi mi řekl, že když se mi to nelíbí, můžu zkusit štěstí jinde. Tak jsem poslechl staršího a moudřejšího.“
Protočil oči a otráveně si povzdechl.

U stolu sice zůstal sedět pan šéf, ale v mých očích už to byl jen unavený herec v laciné frašce.
Než jsem zavřel dveře, dodal jsem:
„A mimochodem, s tímhle přístupem k řízení lidských zdrojů tady zanedlouho zůstaneš úplně sám. Jen ty a tvůj telefon.“
Když jsem vyšel z budovy, venku svítilo slunce, lidé někam spěchali a mně došlo, že život je vlastně docela fajn, když se člověk občas vykašle na tancování mezi vejci a prostě odejde tam, kde se za poctivou práci platí poctivým respektem.

Obrázek vytvořen pomocí Gemiini