O praseti v drahém saku, rodinném kříži a spláchnuté pýše

Rodinné oslavy jsou zvláštní disciplína. Na té naší, k mým třiačtyřicátým narozeninám, seděl na čestném místě švagr.

Většinou se při podobných příležitostech sejde skupina lidí, kteří mají společného pouze to, že kdysi v minulém století vlezli do stejného genetického chomáče, a teď jsou nuceni předstírat, že je nesmírně zajímá, jak roste něčí angrešt nebo kolik stojí výměna těsnění u Octavie.
Švagr byl chlap, ze kterého úspěch přímo stříkal, asi jako když špatně utáhnete ventil u sifonu.
Měl na sobě sako, které stálo víc než moje celá motorka, a tvářil se, jako by tu hospodu, potažmo celou čtvrť, osobně vybudoval.
„Podívej se na sebe, Kamile,“ pronesl tehdy s lehkostí aristokrata, který právě hodil kost ohlodaného bažanta mezi poddané.
„Žiješ od desíti k pěti. Žádná vize, žádná dravost. Chlap ve tvým věku by měl mít na kontě víc než jenom mozoly a historky z montáží. Jsi zkrátka životní ztroskotanec. To není urážka, to je diagnóza.“
Moje žena tehdy jen hluboce vzdychla a začala se s přehnaným zájmem věnovat oschlému chlebíčku.

Já jsem neřekl nic.
Jen jsem se napil piva a v duchu jsem si představoval, jak švagrovi ta jeho drahá kravata uvízne v tiskárně na peníze, kterou měl očividně místo srdce.
Člověk se v mém věku už kvůli blbcům nerozčiluje, jen si je v hlavě ukládá do poličky s nápisem „přírodní úkaz.“
Jenže život má v sobě takový zvláštní, poněkud sadistický smysl pro humor.
Rád míchá kartami přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že držíte v ruce samá esa.

Trvalo to sotva půl roku.
Ta jeho slavná nadnárodní firma, kde dělal jakéhosi hlavního koordinátora ničeho pro celou střední Evropu, se rozhodla, že zkoordinuje i jeho.
Vyhodili ho.
Ze dne na den, s grácií, s jakou se vyhazují staré krabice od bot.
Najednou nebylo sako, nebyl služební bavorák, nezbyla ani ta dravost.
Zůstala jen hypotéka velikosti menšího afrického státu a ticho v telefonu, protože všichni ti jeho důležití obchodní přátelé najednou zapomněli, že nějaký takový člověk vůbec existuje.
A pak přišel ten podvečer.

Seděl jsem v garáži, rádio potichu hrálo nějaký starý flák od Olympicu, na ponku se chladilo kafe a já jsem čistil karburátor.
Vtom se ve dveřích objevil stín.
Byla to ta samá postava, ale jaksi scvrklá, jako by ji někdo vypral na devadesát stupňů.
Ramena u boku, oči zapíchnuté do podlahy a v rukou žmoulal igelitku, ze které koukal laciný lahváč.
Ten pohled byl fascinující.

Chvíli to trvalo, než ze sebe vymáčkl tu větu.
Nekoukala z něj dravost, koukala z něj čistá, nefalšovaná zoufalost, která se snažila tvářit, že se vlastně nic neděje.
„Kamile… ty prej teď sháníš lidi na ty nový haly,“ začal a hlas se mu mírně třásl, jako školákovi, když jde k tabuli.
„Já vím, že jsme minule… no, že jsem to možná trochu přehnal. Víš, jak to chodí, tlak v práci, nervy. Ale potřeboval bych helfnout. Klidně na cokoli. I manuálně. Klidně budu tahat kabely. Hlavně když to bude hned.“
Díval jsem se na něj přes špinavé brýle a v hlavě mi běžela celá ta paleta pocitů.
Od divokého, triumfálního smíchu, přes touhu poslat ho někam, kde slunce nesvítí, až po ten zvláštní, melancholický smutek nad tím, jak strašně málo stačí, aby se z poloboha stal prosebník u upatlaného ponku.

Mohlo to být strašně jednoduché.
Mohl jsem se narovnat, zopakovat mu jeho vlastní slova o ztroskotancích a s gustem mu bouchnout dveřmi před nosem.
Jenže když vidíte chlapa, kterým sice pohrdáte, ale který má momentálně žaludeční vředy z toho, že neví, z čeho zaplatí dětem školy, něco se ve vás zlomí.
Možná je to slabost, možná jenom obyčejný soucit zpackaného světa.
Podal jsem mu hadr, aby si utřel ruce od toho laciného piva, které mu vyteklo, a ukázal jsem na druhou židli.
„Sedni si,“ řekl jsem.
„Napřed dopijeme tohle a pak se podíváme, co se s tebou dá dělat. Ale to sako si příště neber, tady bys ho zničil.“

Obrázek vytvořen pomocí Gemini