O kávových vnitřnostech, hysterickém řevu jednoho osla a zločinu usnutí na bitevním poli

Když se vám narodí děcko, máte pocit, že jste hrdina, který dobyl svět, jenže ten svět vás hned vzápětí začne řezat do slabin.

Kolika.
Slovo, které zní jako nějaká zaoceánská choroba nebo exotický drink, ale v reálu je to dvanáct hodin čistého, stoprocentního řevu, kterým to malé stvoření s rudým obličejem testuje statiku paneláku a nervovou soustavu svých zploditelů.
Manželka vypadala jako troska z válečného filmu, já měl oči podlité krví jako unavený boxer po patnáctém kole, a za poslední tři dny jsem naspal dohromady asi pět hodin.
Člověk v tomhle stavu nefunguje, spíš jen tak vlaje časoprostorem a snaží se předstírat, že je příčetný.

Ráno jsem se dovlekl do kanclíku.
Naše oddělení je v podstatě takový prosklený akvárium, kde se lidi snaží tvářit, že tabulky v Excelu jsou smyslem lidské existence.
Nalil jsem do sebe třetí kafe, který chutnalo jako vyvařená onuce, a civěl na monitor.
Čísla se začala pářit, sloupce tančily tango a pak... pak prostě někdo zhasnul světlo.
Organismus udělal cvak a poslal mě do kolen.
Moje čelo se potkalo s klávesnicí s takovým tím tupým, plastovým zvukem.

„Co to má kurva znamenat?!“
Ten hlas mě nevzbudil, ten mě vystřelil z kůže přímo do stratosféry.
Nad mým stolem nestál člověk, ale rozzuřený, napomádovaný šimpanz v drahém obleku.
Náš šéf.
Chlap, který má místo srdce křemíkový čip a jehož ego by neprošlo ani dvoukřídlými dveřmi.
Tvář měl fialovou, žíly na krku mu naskočily jako tlusté žížaly po dešti a z pusy mu lítaly sliny, co mi přistávaly přímo na rozpracovaném reportu.
„Vy tady chrápete?! Vy si tady válíte šunky za peníze firmy?!“ řval na celé kolo, až se holky od vedlejších stolů začaly schovávat za monitory jako partizáni v křoví.
„Tohle je nehoráznost! Absolutní neúcta k týmu! Okamžitě se sbalte a vypadněte, na hodinu vás vyrazím!“
Snažil jsem se posbírat zbytky mozku roztroušené po koberci.
„Šéfe, omlouvám se,“ vysoukal jsem ze sebe hlasem, co zněl jako skřípání rezavých pantů.
„Máme doma čtrnáctidenní miminko. Celou noc proplakalo, nevyspal jsem se...“
„Mě nezajímají vaše soukromé orgie a jejich následky!“ utřel mě s ledovým, odporným úšklebkem, ze kterého se mi sevřely pěsti v kapsách.
„Vaše rodinné poměry jsou mi úplně u prdele. Firma platí za stoprocentní výkon, ne za to, že mi tu budete slintat na hardware! Buďte rád, že vám nedám paragraf za hrubé porušení kázně!“
Odešel, prásknul dveřmi, až se zatřásly i ty pitomé firemní certifikáty na zdi.

Zůstal jsem tam sedět, ponížený, s vytýkacím dopisem v ruce, kterým mi tam před všemi zamával před nosem.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Ta melancholie a strach o složenky, které mě celou dobu svíraly, najednou ustoupily něčemu ostřejšímu.
Podíval jsem se na ten papír.
Šéfík si myslí, že mě zlomil.
Že mě uštve.
Jenže lidi jako on zapomínají na jednu věc.
Chlap, který dokáže přežít čtrnáct dní s řvoucím novorozencem a pološílenou manželkou v bytě dva plus kk, se nenechá zastrašit jedním mindrákem v kravatě.

Vrátil jsem se domů, políbil ženu na čelo, uvařil si obří hrnec černého smrťáka a sednul zpátky k práci.
Budeme bojovat.
Až tenhle korporátní osel jednou padne na hubu, já budu ten, kdo se bude smát.
Protože na rozdíl od něj vím, co má v životě skutečnou váhu – a tabulky to rozhodně nejsou.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.