O hovadech s ambicemi akrobatů, švédské dýze a křehkosti italského podzimu

Člověk v jistém věku získá pocit, že už ho nic nepřekvapí. Má za sebou pubertální pití teplého krabicového vína na lavičkách v parku, absolvoval několik stěhování, rozchodů a absurdních pohovorů.

Zkrátka tak nějak automaticky předpokládá, že po třicítce se lidská společnost transformuje do fáze, kdy se u stolu konverzuje o úrokových sazbách hypoték a kvalitě olivového oleje.
Je to samozřejmě hluboký omyl.
Lidstvo se nevyvíjí, lidstvo pouze stárne, přičemž některé exempláře si své vnitřní idiotství hýčkají jako vzácnou pokojovou rostlinu.

Pořádala jsem večeři.
Žádný dekadentní večírek, ze kterého se sousedé hroutí ještě v úterý ráno.
Jen pár přátel, pečená kachna, trochu obstojného provensálského vína a snaha dokázat sobě i světu, že jsme definitivně dospělí.
Moje dlouholetá kamarádka Veronika dorazila s novým objevem.
Celé měsíce mě zásobovala zprávami o tom, jak konečně našla někoho „staršího a vyzrálého“, což v jejím osobním překladovém slovníku mělo znamenat, že dotyčný už netrpí akutní potřebou močit na veřejnosti a vlastní čisté kapesníky.
Těšila jsem se na něj jako na vědecký objev.

Pán, říkejme mu třeba rtuťový inženýr, byl od prvního okamžiku obdařen podivným neklidem.
Existují lidé, kteří nedokážou jen tak sedět a konzumovat potravu.
Musí neustále vysílat do okolí signály o své jedinečnosti.
Chvíli to vypadalo, že nám začne předčítat ze svých starých skautských zápisníků, chvíli zase, že se pokusí levitovat nad mísou s bramborovým salátem.
Jeho oči těkaly po místnosti s intenzitou, jakou mívají psi předtím, než vám rozkoušou nejdražší lodičky.

„Člověče,“ zašeptal mi v kuchyni u otvíráku na víno jeden ze starých známých, „ten tvůj nový host vypadá, že každou chvíli vyskočí z kůže. Nebo z okna. Podle toho, co bude blíž.“
Nemýlil se, jen podcenil jeho vertikální ambice.
V momentě, kdy konverzace jemně plynula kolem nového filmu Woodyho Allena, se vyzrálý muž náhle zvedl.
Neřekl nic, co by průměrného hostitele varovalo.
Žádné „přátelé, omluvte mě, jdu si protáhnout svalstvo“.
Pouze se s podivným leskem v očích podíval na strop, jako by tam spatřil samotného Archanděla Gabriela, a prohlásil, že nám něco ukáže.
Než jsem stihla polknout sousto, udělal uprostřed mého obýváku stojku.
Elegantní, armádní stojku.
Hlavou dolů, nohama k nebesům, přímo mezi konferenčním stolkem a policí s keramikou.
Následovala vteřina absolutního bezpohlavního ticha, během níž se vesmír zastavil.
Pak zapracovala gravitace, ta věčná nepřítelkyně všech nepochopených géniů.
Akrobat ztratil balanc.
Jeho levné polobotky opsaly ve vzduchu tragický oblouk a s přesností řízené střely zasáhly odkládací stolek.
Zvuk, který následoval, mi rval srdce.

Nebyl to suchý třesk.
Byl to melodický, téměř umělecký pláč tří váz a dvou dekorativních mís, které se během okamžiku proměnily v pestrobarevný prach.
Nebyl to porcelán z masové produkce.
Byly to kousky, které jsem si vozila z výstavy v Itálii, originály od chudých českých výtvarníků, které člověk kupuje s pocitem, že podporuje kulturu a estetiku lidského hemžení.
Teď ležely na parketách a tvořily zátiší, které by mohl závidět leckterý avantgardní umělec.
Muž na zemi se tvářil jako hrdina, který právě přežil havárii letadla, ačkoli jediné, co utrpělo šrám, bylo jeho vlastní ego.
Omluvil se způsobem, jakým se omlouváte řidiči tramvaje, když mu omylem šlápnete na nohu – s lehkým otravným povzdechem nad nepřízní osudu.

Skutečná tragédie však nenastala na podlaze, ale v následné verbální diplomatické přestřelce.
Když jsem smetala zbytky italské hlíny do koše, utrousila jsem, že bych byla docela ráda, kdyby mi ty věci pan umělec nahradil.
V tu chvíli se projevila plná hloubka rodinné a partnerské solidarity.

Veronika mě druhý den kontaktovala s dotazem, zda by nebylo praktičtější skočit do nejbližšího obchodního domu s modrožlutým nápisem a koupit tam nějakou pěknou, sériově vyráběnou dýhu, která by ty trosky esteticky zastoupila.
„Vždyť je to to samé,“ pravila s odzbrojující upřímností ženy, která odmítá připustit, že si našla idiota.
„Váza jako váza. Do té ze Švédska se dá voda taky nalít.“
Moje vysvětlování, že mezi ručně točenou keramikou z toskánského venkova a lisovaným plastem z masové distribuce existuje jistý jemný civilizační rozdíl, narazilo na zeď nepochopení.
Najednou jsem byla já ta zlá.
Ta neústupná, rigidní semetrika, která kvůli jedné malé „nehodě“ kazí mladé štěstí a tahá z kapsy peníze někomu, kdo chtěl jen „oživit zábavu“.
Slovo nehoda mě upřímně fascinovalo.

Když vám vypadne hrnek z ruky, protože máte kluzké prsty od másla, je to nehoda.
Když dospělý chlap začne v cizím bytě metat kozelce mezi starožitnostmi, je to diagnóza.
Zůstala jsem sedět u stolu, na kterém teď strašilo prázdné místo po italské míse.
Polovina mých přátel mi v soukromých zprávách psala, že mám pravdu a že ten chlap je nebezpečný asociál, druhá polovina mi naznačovala, že bych měla mít „nadhled“.

Nadýmá mě pýcha, když vidím, jak snadno se v našich zeměpisných šířkách odpouští cizí hloupost, pokud ji nemusíte platit z vlastní kapsy.
Příště, až mě někdo navštíví, schovám i příbory.
Člověk nikdy neví, kdy dostane host chuť předvést vrh oštěpem.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini.